47 CO 132/2021-229 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 3 630 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 630 Kč od 17. 5. 2016 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 100 Kč od 17. 5. 2016 do 30. 4. 2017 (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 278 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 54 450 Kč od 16. 11. 2015 do zaplacení, z částky 12 100 Kč od 16. 11. 2015 do zaplacení, z částky 54 450 Kč od 16. 12. 2015 do zaplacení, z částky 12 100 Kč od 16. 12. 2015 do zaplacení, z částky 54 450 Kč od 19. 1. 2016 do zaplacení, z částky 54 450 Kč od 16. 2. 2016 do zaplacení, z částky 24 200 Kč od 17. 5. 2016 do zaplacení a z částky 12 100 Kč od 1. 5. 2017 do zaplacení (II. výrok) a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 59 048 Kč (III. výrok). Po skutkové stránce vzal zejména za prokázané, že dne 1. 11. 2015 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o nájmu prostor sloužících k podnikání, kterou žalobce přenechal žalovanému do dočasného užívání první nadzemní patro budovy [adresa] ve [obec] za účelem výkonu podnikatelské činnosti„ šicí dílna“. Nájem byl uzavřen na dobu neurčitou. Nájemné bylo ujednáno ve výši 45 000 Kč měsíčně bez DPH. Dále se žalovaný zavázal hradit zálohy na energie ve výši 10 000 Kč měsíčně. Nájemné a zálohu na energie měl nájemce hradit měsíčně na základě faktur se splatností do 14 dnů od jejich obdržení. Dodatkem ze dne 30. 12. 2015 byla cena nájemného od 1. 4. 2016 snížena na 23 000 Kč bez DPH. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně smlouvu jako nájem prostoru sloužícího podnikání podle ustanovení § 2302 o. z. Žalobou uplatněné nároky z faktur č. 2015 ve výši 54 450 Kč se splatností dne 15. 11. 2015 (nájemné za listopad 2015), č. 2015 ve výši 12 100 Kč se splatností dne 15. 11. 2015 (záloha na energie za listopad 2015), č. 2015 ve výši 54 450 Kč se splatností dne 15. 12. 2015 (nájemné za prosinec 2015), č. 2015 ve výši 12 100 Kč se splatností dne 15. 12. 2015 (záloha na energie za listopad 2015), [číslo] ve výši 54 450 Kč se splatností dne 18. 1. 2016 (nájemné za leden 2016) a [číslo] ve výši 54 450 Kč se splatností dne 15. 2. 2016 (nájemné za únor 2016) posoudil soud prvního stupně k námitce žalovaného jako promlčené, když byly uplatněny u soudu po uplynutí tříleté promlčecí lhůty (§ 609, 610 a 629 o. z.), a žalobu v této části zamítl. K námitce žalobce, že došlo v období od 22. 1. 2018 do 24. 1. 2019 ke stavení promlčecí doby v důsledku předchozího pravomocně zastaveného řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [číslo] C 2/2018, soud prvního stupně dovodil, že k zastavení řízení došlo z důvodu výlučně na straně žalobce (nezaplacení soudního poplatku), žalobce v řízení řádně nepokračoval a nedošlo tedy ve smyslu § 648 občanského zákoníku ke stavení promlčecí lhůty. S námitkou žalobce, že je žalovaným uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, se soud prvního stupně neztotožnil. Zdůraznil, že to byl žalobce, kdo zavinil marné uplynutí promlčecí lhůty. Neshledal žádné významné okolnosti případu, který by odůvodňovaly tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Dodal současně, že se v projednávané věci jedná o závazkový vztah mezi podnikateli, tedy mezi profesionály, a žalobce si měl být vědom toho, že se jeho právo na zaplacení plnění z uzavřené smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání promlčí ve tříleté lhůtě. Pokud jde o pohledávku z faktury [číslo] na částku 27 830 Kč (nájemné 5/ 2016) soud prvního stupně shledal důvodnou kompenzační námitku, prostřednictvím které žalovaný uplatnil proti právě citované pohledávce svoji pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 24 200 Kč, vzniklou opětovnou úhradou (8. 4. 2016) faktur [číslo] [číslo] (v celkové výši 24 200 Kč), které byly již dříve uhrazeny platbami [jméno] [příjmení] ze dne 16. 2. 2016. Žalobu proto ohledně částky 24 200 Kč s požadovaným úrokem z prodlení z důvodu zániku závazku započtením zamítl. Ohledně zbývající neuhrazené částky 3 630 Kč včetně zákonných úroků z prodlení žalobě vyhověl. Pokud jde o pohledávku z faktury [číslo] ve výši 12 100 Kč se splatností dne 16. 5. 2016 (záloha na energie za květen 2016) soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1977/2015, a s odkazem na ustanovení § 2303 o. z., § 2247 odst. 3 o. z. a § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., dovodil, že žalobce měl povinnost provést vyúčtování za rok 2016 a doručit ho žalovanému nejpozději do 30. 4. 2017. Za situace, kdy žalobce vyúčtování záloh na služby za rok 2016 dosud neprovedl, nemůže domáhat zaplacení záloh na energie za květen 2016 po datu, kdy mělo dojít k vyúčtování (tj. po 30. 4. 2017). Žalobu proto ohledně částky 12 100 Kč z faktury [číslo] zamítl a přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení z dlužné zálohy do doby, kdy měl žalobce provést vyúčtování. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, který v řízení zaznamenal pouze nepatrný neúspěch, přiznal plnou náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastoupení advokátem za pět úkonů právní služby po 9 460 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 281 930 Kč, převzetí právního zastoupení, vyjádření ze dne 2. 10. 2019, účast na jednání 14. 7. 2020 a účast u jednání dne 14. 7. 2020 trvající déle než dvě hodiny), pěti náhrad hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč a náhrady DPH v sazbě 21 % DPH ve výši 10 248 Kč. 2. Proti II. a III. výroku rozsudku podal žalobce dne 6. 9. 2021 odvolání. Nesouhlasil se závěrem o promlčení pohledávky ve výši 242 000 Kč. Zrekapituloval, že žalovaného opakovaně vyzýval k úhradě dluhu. Žalovaný však vždy žádal o posečkání s úhradou, přičemž odkazoval na změnu účetní. U žalobce převážil zájem na zachování obchodních vztahů a i s ohledem na to, že řada zaměstnanců žalovaného byla v minulosti zaměstnanci žalobce, kdy logicky došlo k vytvoření přátelských vztahů, žalobce vždy s úhradou posečkal. Žalobce jednal v důvěře v tvrzení žalovaného, že dlužné částky uhradí. Zopakoval, že nárok uplatnil žalobou ze dne 22. 1. 2018, která byla vedena u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [číslo] C 2/2018. Z důvodu administrativní chyby žalobce nebyla část soudního poplatku zaplacena a řízení bylo zastaveno usnesením ze dne 26. 6. 2018, č. j. 2115 C 2/2018-38, které bylo (na podkladě odvolání žalobce) potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2019, č. j. 15 Co 218/2018-76. Posledně citované usnesení nabylo právní moci dne 24. 1. 2019. Byť v důsledku administrativního pochybení žalobce nezaplatil soudní poplatek v plné výši, vyvíjel v řízení [číslo] C 2/2018 procesní aktivitu a v řízení řádně pokračoval. Má za to, že mu nelze klást k tíži, že usnesení o zastavení řízení napadl odvoláním a následně musel vyčkat, než odvolací soud o jeho odvolání rozhodne. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého„ v zahájeném řízení řádně pokračuje (§ 112 občanského zákoníku) i ten účastník občanského soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončením rozhodnutím ve věci.“ S odkazem na ustanovení § 648 věta první o. z. konstatoval, že jsou dány podmínky pro stavení promlčecí lhůty. Má za to, že promlčecí lhůta od 22. 1. 2018 do 24. 1. 2019 (po dobu kdy bylo vedeno řízení sp. zn. [číslo] C 2/2018) neběžela. V této souvislosti také zdůraznil, že v rozhodné době došlo zákonem č. 296/2017 Sb. ke změně zákona o soudních poplatcích, přičemž bylo upuštěno od předchozí praxe, dle které bylo možné soudní poplatek uhradit i po lhůtě stanovené ve výzvě, a to dokonce i v odvolací lhůtě proti usnesení o zastavení řízení. Zamítl-li soud prvního stupně žalobu co do částky 242 000 Kč z důvodu jejího údajného promlčení, věc (dle žalobce) nesprávně posoudil. Dále označil námitku promlčení vznesenou ze strany žalovaného za rozpornou s dobrými mravy. Uvedl, že žalovaný používal tyto prostory ke svému podnikání, logicky za účelem zisku, naproti tomu za jejich užívání od počátku nehradil nájemné. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. US 2216/09 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, se žalobce domnívá, že postup žalovaného byl v rozporu s dobrými mravy, kdy na jedné straně opakovaně ujišťoval žalobce, že dlužné částky uhradí, prosil jej o posečkání, na druhé straně zjevně dlužné částky nikdy hradit nechtěl. Vznesenou námitku promlčení pak žalobce považuje za výraz zneužití práva. Namítal rovněž, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl dokazování účetnictvím žalovaného, listinami dokládajícími spotřebu energií a výslechem [jméno] [příjmení]. Žalobce má dále za to, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil úhradu faktur [číslo] provedenou ze strany třetí osoby – pana [jméno] [příjmení]. Vytkl soudu,