47 CO 143/2020-103 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované nároků z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaná podepsala dne [datum]; žalobce jí následně na účet uvedený ve smlouvě vyplatil peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr spolu s úroky ve výši 109,46 % ročně (efektivní sazba) v 18 měsíčních splátkách po 1 707 Kč, počínaje listopadem 2018. Žalobce uvedl, že schopnost žalované úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalované (doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalované), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalované v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaná uhradila jen tři splátky po 1 707 Kč ([datum], [datum] a [datum]). V důsledku prodlení žalované s placením sjednaných splátek vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč (2 x 499 Kč za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením v celkové výši 400 Kč (2 x 200 Kč za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru k datu [datum] (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši 19 157,81 Kč (původní dlužná jistina 16 201,02 Kč a úroky přirostlé ke dni zesplatnění 2 956,79 Kč). Protože žalovaná nesplnila povinnost uhradit novou jistinu nejpozději v den zesplatnění úvěru, má žalobce právo na smluvní pokutu podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou; žalobce uplatnil nárok na smluvní pokutu ve výši 3 634,79 Kč vyčíslenou za dobu od [datum] do dne vyhotovení žaloby ([datum]). Po zesplatnění žalovaná zaplatila 1. 707 Kč a 854 Kč ([datum] a [datum]). Žalobce se proto žalobou domáhal zaplacení 17 994 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum], smluvní pokuty 3 634,79 Kč a 76,26% úroků (nominální sazba) z částky 16 201,02 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 36 871 Kč. 2. Žalovaná zůstala po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřila a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila. 3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 10 318 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok). Zamítl žalobu co do 7 676 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, co do 9,75% úroků z prodlení z částky 17 994 Kč od [datum] do [datum], částky 3 634,79 Kč a co do 76,26% úroků z částky 16 201,02 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 36 871 Kč (II. výrok). Rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (III. výrok). Vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), na základě které žalobce [datum] vyplatil žalované peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč; naproti tomu žalovaná zaplatila žalobci pouze 7 682 Kč. Soud citoval § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“) a uvedl, že z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce jako věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, která ve smluvním vztahu vystupovala jako spotřebitelka (viz rozsudek SDEU C [číslo]). V této souvislosti dále poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Svoji argumentaci podrobně rozvedl. Konstatoval, že žalobce sepsal údaje žalované do listiny označené jako hodnocení klienta formálně, aniž by se zabýval prověřením jejích výdajů, přestože podle registru NRKI byla žalovaná vyhodnocena jako nejvíce rizikový klient (skóre 261). Dle listiny – hodnocení klienta žalovaná měla měsíční příjem ze zaměstnání 17 500 Kč a starobní důchod 14 500 Kč (současně doloženo potvrzení o starobním důchodu ve výši 15 028 Kč) a výdaje ve výši 16 127 Kč (životní minimum 3 410 Kč, náklady na bydlení 2 000 Kč, splátky u žalobce 10 717 Kč). Výdaje žalované soud zhodnotil jako nereálně nízké, navíc žalobce nijak nezohlednil pracovní poměr uzavřený pouze na dobu určitou (do [datum]), ani nijak nezkoumal další okolnosti, např. přehled pohybů na účtu žalované v období předcházejícím uzavření smlouvy. Dospěl k závěru, že úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná nejen podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, ale také pro rozpor se zákonem a pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.). Podotkl, že smlouva by byla dále neplatná i pro lichvu, a to ohledně sjednané sazby úroků ve výši 109,46 % ročně, neboť obvyklé úroky v době uzavření smlouvy činily cca 10 % ročně (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Za dané situace tak žalobci vzniklo právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) ve výši 10 318 Kč, tj. rozdíl mezi žalobcem poskytnutými peněžními prostředky ve výši 18 000 Kč a žalovanou zaplacenou částkou 7 682 Kč. Jako důvodný soud posoudil i nárok žalobce na úroky z prodlení, avšak až od data [datum]; nikoliv od [datum], jak požadoval žalobce. Vyslovil názor, že za výzvu k úhradě je možno považovat až žalobu, neboť předchozí výzvy žalobce se týkaly povinnosti uhradit dluh z úvěrové smlouvy. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovaná byla úspěšnější než žalobce, avšak žádné náklady jí nevznikly, a proto soud žalované náklady řízení nepřiznal. 4. Proti části II. výroku rozsudku a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud změnil část II. výroku rozsudku a žalované uložil povinnost zaplatit 5 883,02 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, 20% úroky z částky 16 201,02 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 36 871 Kč a dále, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. K požadované částce 5 883,02 Kč doplnil, že jde o rozdíl mezi požadovanou původní novou jistinou 16 201,02 Kč a částkou 10 318 Kč přiznanou soudem prvního stupně. Ohradil se proti závěru soudu prvního stupně, že před uzavřením smlouvy řádně neprověřil úvěruschopnost žalované, naopak v tomto případě dospěl na základě formuláře„ hodnocení klienta“ a provedené analýzy bonity žalované ke zcela odůvodněnému a podloženému závěru, že její volné zdroje činily 14 873 Kč oproti sjednané měsíční splátce 1 707 Kč. Nemohlo být pochyb o její schopnosti úvěr splácet. Při stanovení výdajů vycházel ze zákona o životním a existenčním minimu. Další výdaje byla povinna uvést žalovaná a v případě, že je zatajila, porušila § 6 o. z., podle kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Žalobce vyslovil přesvědčení, že smlouva o úvěru je platná a nyní požadované 20% úroky by mu měly být přiznány (a to i v kontextu výše obvyklých úroků zejména v nebankovní sféře). Nesouhlasil s tvrzením soudu, že smlouva by měla být neplatná i pro lichvu, neboť skutková podstata lichvy (§ 1796 o. z.) není naplněna. V této souvislosti podotkl, že navíc zákon s lichevním jednáním spojuje jen sankci relativní neplatnosti (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Zopakoval, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, a proto je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší než u bankovních subjektů (je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů). Vyzdvihl rovněž zásadu smluvní volnosti. Uvedl, že placení úroků je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. o. z.) a není tedy možné uplatněný nárok na úroky zcela zamítnout, zváženo by mělo být přiznání alespoň obvyklých úroků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Dále uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním § 1813 o. z., když žalovaná byla se sazbou úroků opakovaně seznámena v předsmluvním formuláři, ve smlouvě a v oznámení o schválení úvěru (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018). Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musela žalovaná dovolat, což neučinila. Z opatrnosti podotkl, že pokud by snad soud prvního stupně při posuzování obvyklé výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje v této databázi uvedené nelze podle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků, jelikož hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je uvedená databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně