47 CO 145/2021-83 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalovaným zaplacení částky 4 500 000 Kč s úrokem ve výši 4 % ročně z částky 5 000 000 Kč od 28. 2. 2013 do 5. 1. 2018, z částky 4 500 000 Kč od 6. 1. 2018 do zaplacení a s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 000 000 Kč od 1. 1. 2014 do 5. 1. 2018 a z částky 4 500 000 Kč od 6. 1. 2018 do zaplacení (I. výrok). Soud také rozhodl, že žalobce je povinen každému z žalovaných nahradit náklady řízení ve výši 109 105,70 Kč (II. výrok). Nákladový výrok soud odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Plně úspěšným žalovaným přiznal náhradu odměny advokáta za čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, písemné vyjádření ze dne 3. 8. 2021 a účast na jednání). Přitom úkon přípravy a převzetí věci soud vyhodnotil jako samostatný u každého ze žalovaných, zbylé úkony činil zástupce žalovaných jako společné. Proto bylo za první úkon přiznáno 26 300 Kč a za každý z dalších úkonů 21 040 Kč. Soud také přiznal náhradu administrativních výdajů spojených s těmito úkony po 300 Kč a DPH ve výši 18 935,70 Kč. 2. Proti rozsudku, avšak výslovně pouze proti jeho nákladovému výroku, podal žalobce dne 30. 11. 2021 odvolání. Namítl, že výpočet nákladů řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nemůže obstát. Doplnil, že oba žalovaní byli v řízení zastoupeni týmž právním zástupcem Mgr. Bc. [jméno] [příjmení], který činil společné úkony za oba žalované. Z hlediska materiálního však zástupce zastupoval pouze jedinou osobu, a to pana [příjmení] [příjmení], v řízení označeného jako žalovaný [číslo]. Žalovaný [číslo] je obchodní společností, jejímž jediným společníkem je [příjmení] [příjmení], jemuž náleží obchodní podíl o velikosti 100 %. Jmenovaný za společnost podepisuje jako jednatel [právnická osoba] je tak fakticky a právně neoddělitelně spojená s [příjmení] [příjmení], že se bez ohledu na formální skutkový stav jedná o jediný subjekt. Tato faktická situace vyplývá i z protokolu o jednání ze dne 20. 10. 2021, kde byl [příjmení] [příjmení] na jednání přítomen jak za prvního, tak i za druhého žalovaného. Soud se neměl ztotožnit s postupem právního zástupce žalovaných při účtování odměny a měl odepřít aplikaci ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu, náhradu nákladů měl přiznat maximálně ve výši, která by odpovídala zastupování jednoho účastníka. Úkony právní služby obsahovaly jednotnou argumentaci, ze způsobu vedení procesní obrany nic nenasvědčovalo skutečnosti, že by měly být úkony právní služby považovány za dva úkony, všechny byly činěny pouze jednou, včetně písemných vyjádření podávaných soudu. Odvolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 7 As 35/2015, který v obdobné situaci ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu neaplikoval. Toto rozhodnutí bylo nepřímo aprobováno Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16. Odvolatel dále dovozuje, že jsou zde skutečnosti, pro něž by neměla být náhrada nákladů přiznána, nebo by měla být snížena přinejmenším o 50 % ve smyslu § 150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele hodné shledává v tom, že oba žalovaní jsou de facto jednou osobou a náhrada nákladů řízení, k níž je odvolatel zavázán, je nepřiměřeně vysoká, tak, že zakládá nepřiměřenou tvrdost. K moderaci náhrady nákladů řízení vede i povaha a okolnosti sporu, když dne 5. 1. 2018 žalovaní provedli částečnou úhradu, následně však v řízení opakovaně namítali promlčení pohledávky, resp. namítali, že již v době částečného plnění byl jejich dluh promlčen. Založili tak u odvolatele dobrou víru a důvodné očekávání, že uhradí také zbytek dluhu a ve vztahu k odvolateli postupovali přinejmenším překvapivě, pokud odmítli následně pro údajné promlčení zbytek dluhu uhradit. Správnou aplikací zákonných ustanovení o náhradě nákladů řízení by měl soud dospět k závěru, že každému z žalovaných náleží právo na náhradu nákladů řízení ve výši 64 372 Kč. Tato částka odpovídá polovině výše nákladů řízení, které žalovaným skutečně vznikly. Skládá se z odměny za čtyři úkony právní služby po 26 300 Kč, čtyř paušálních náhrad administrativních výdajů po 300 Kč a DPH. Odvolatel tedy navrhl, aby byl napadený nákladový výrok změněn tak, že každému z žalovaných je žalobce povinen nahradit částku 64 372 Kč na nákladech prvostupňového řízení a aby byli naopak žalovaní zavázáni nahradit žalobci náklady řízení odvolacího. 3. Žalovaní se k odvolání žalobce vyjádřili podáním ze dne 8. 12. 2021. Předeslali, že soud prvního stupně určil výši nákladů řízení v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem. V řízení se žalovaní nechali zastupovat společným advokátem, kterému za zastupování každého z nich náleží mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Skutečnost, že druhý žalovaný je jednatelem a společníkem prvního žalovaného, není právně významná pro posouzení výše náhrady nákladů řízení. Vyjádřili nesouhlas s námitkou, že společné úkony obsahovaly jednotnou argumentaci. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu není podle žalovaných přiléhavý, rozhodnutí je navíc v judikatuře ojedinělým a výjimečným. Ani ustanovení § 150 o. s. ř. na věc nedopadá, resp. důvodem pro užití ustanovení není názor žalobce, že žalovaní jsou fakticky jednou osobou. Výše mimosmluvní odměny za zastupování není nepřiměřeně vysoká a určení výše nákladů není vůči žalobci nepřiměřeně tvrdé. O tom, že v řízení uplatní námitku promlčení, informovali právního zástupce žalobce před zahájením řízení. Navrhli, aby napadený nákladový výrok byl potvrzen a žalovaným přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 13 092,20 Kč jako polovina mimosmluvní odměny snížená o 20 % za sepis vyjádření k odvolání ve výši 10 520 Kč, paušální náhrada ve výši 300 Kč a DPH ve výši 2 272,20 Kč. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 6 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, a z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil v napadeném výroku (napadených výrocích), a bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není je důvodné. 5. U většího počtu klientů záleží na tom, zda zastupovaní klienti vystupují jako nerozdílní společníci, v takovém případě by bylo použití § 12 odst. 4 advokátního tarifu považováno za neetické. Pokud tomu tak není, pak u každého ze zastoupených klientů náleží advokátovi samostatná odměna vyúčtovaná z tarifní hodnoty týkající se celé věci, snížená o 20 % (srov. Předpisy o odměňování advokátů. Komentář. Zpracovali členové Sekce pro advokátní tarif ČAK pod vedením JUDr. [jméno] [příjmení], JUDr. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení], Česká advokátní komora Praha 2006). 6. Stanovením výše odměny advokáta při zastupování dvou a více klientů se pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení opakovaně zabýval i Nejvyšší soud a Ústavní soud. 7. V usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5966/2017, Nejvyšší soud shrnul, že„ Obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek, není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení - např. právě § 12 odst. 4 advokátního tarifu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16). Ústavní soud taktéž dovodil, že jakákoli modifikace náhrady nákladů řízení přichází s ohledem na legitimní očekávání účastníků i jejich zástupců, s nímž do sporu vstupují, jen zcela výjimečně, současně však připomněl, že je obecně uznáván advokátním tarifem užívaný princip, že výše odměny advokáta je úměrná hodnotě sporu. 8. K citovanému závěru se Ústavní soud přihlásil i v nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. I ÚS 146/20. Tam navíc vysvětlil, že„ Ústavní soud musí stěžovateli přisvědčit, že pokud vrchní soud ve svém rozhodnutí odkazoval na komentář k advokátnímu tarifu (konkrétně na: [příjmení], D. a kol. Odměna advokáta. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 268), citovanou pasáž zásadním způsobem vytrhnul z kontextu a dezinterpretoval její význam. Citace Vrchního soudu zněla: "Advokát může několik klientů se společným nárokem považovat za jediného klienta. V takovém případě účtuje odměnu jen jednou a ustanovení § 12 odst. 4 se nepoužije." Na tuto pasáž však navazuje další text: "Pokud advokát použije § 12 odst. 4, pak součet odměn všech společných klientů je vždy vyšší než odměna klienta jediného.... Pokud advokát použije § 12 odst. 4, pak odměna za každého ze společných klientů je vždy nižší, než by byla odměna u klienta jediného." Z uvedeného je patrné, že citovaný komentář připouští, že sám advokát může ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu ignorovat a účtovat odměnu jen jednou. V žádném případě však z pasáže citované vrchním soudem (s přihlédnutím k