47 CO 24/2021-129 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 37 835 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 13. 6. 2020 do zaplacení (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 24 266,64 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 835 Kč od 31. 12. 2019 do 12. 6. 2020 a z částky 15 402 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 102,29 % ročně z částky 41 415,28 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 952 Kč (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). 2. Soud vyšel z toho, že účastníci řízení uzavřeli dne 1. 8. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“) ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobce téhož dne poskytl žalované na účet částku 42 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 166,89 % ročně ve 24 měsíčních splátkách po 4 165 Kč, splatných vždy nejpozději k 24. dni každého kalendářního měsíce. Úvěruschopnost žalované žalobce před uzavřením Smlouvy zkoumal lustrací v databázi [příjmení], ve které nebyla vedena jako dlužník. Podle výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) ze dne 29. 7. 2019 měla žalovaná skóre [anonymizováno] a byla v kategorii klientů, u nichž je střední riziko, že nebudou poskytnutý úvěr splácet. Z pracovní smlouvy, výplatních lístků a výpisů z účtu žalované žalobce zjistil, že žalovaná byla u svého zaměstnavatele zaměstnaná od 3. 12. 2018 a zaměstnavatel jí zaplatil mzdu za měsíc květen 2019 ve výši 11 762 Kč a za měsíc červen 2019 ve výši 11 655 Kč. Podle formuláře Hodnocení klienta žalovaná pobírala čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 11 700 Kč a měla měsíční výdaje na bydlení u rodičů ve výši 1 000 Kč. Dále bylo do výdajů započteno životní minimum ve výši 3 410 Kč a rezerva 1 000 Kč. Žalovaná uhradila žalobci pouze jednu splátku ve výši 4 165 Kč. Upomínkami ze dne 25. 11. 2019 a 27. 12. 2019 žalobce vyzýval žalovanou k úhradě dlužných splátek a upozorňoval ji na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky v délce 65 dnů. Vzhledem k tomu, že žalovaná dlužné částky ani na výzvu neuhradila, žalobce přípisem ze dne 29. 12. 2019 nesplacený úvěr zesplatnil a požadoval úhradu veškerých dlužných nároků do deseti dnů od doručení výzvy. Žalované také dne 28. 5. 2020 odeslal předžalobní výzvu ze dne 27. 5. 2020. Při právním hodnocení věci dospěl soud k závěru, že žalobce nesplnil povinnost vyplývající z § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru, neboť neposoudil s odbornou péčí informace o majetkových poměrech žalované, když se spokojil pouze s doložením jejích příjmů. Na straně výdajů žalobce vyšel pouze z částky životního minima ve výši 3 410 Kč a nákladů na bydlení ve výši 1 000 Kč; tuto částku však řádně neprověřil přesto, že náklady spojené s bydlením zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Pokud žalovaná uváděla, že bydlí u rodičů, bylo povinností žalobce požadovat doložení tohoto tvrzení například čestným prohlášením rodičů, jakou částkou jim přispívá na chod domácnosti. Za situace, kdy příjmy žalované ze zaměstnání byly relativně nízké, by se dala ze strany žalobce očekávat zvýšená míra obezřetnosti při posuzování úvěruschopnosti žalované. Soud uzavřel, že žalobce rezignoval na zjišťování výdajů žalované a spokojil se pouze s jejím ničím nepodloženým prohlášením, proto posoudil Smlouvu jako neplatnou dle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Soud konstatoval, že zákonná úprava § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je sice konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, uvedené ustanovení však má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ Směrnice“) do českého právního řádu, přičemž právo Evropské unie má (podle čl. 10 a 10a Ústavy České republiky a rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel C [číslo]) aplikační přednost před právem českým. Soud považoval sankci relativní neplatnosti smlouvy zakotvenou v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru za rozpornou s čl. 8 Směrnice, podle kterého„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ a čl. 23 Směrnice, podle něhož„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Z citovaných ustanovení je podle soudu zřejmé, že jim neodpovídá sankce relativní neplatnosti, když nelze počítat s tím, že průměrný spotřebitel bude natolik vzdělaný v právu a seznámen s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byl vědom této možnosti. Proto nelze ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost smlouvy, ale jde o povinnost státu (dotčených orgánů). Na tento problém upozornil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. 4. 2016, [příjmení] a [příjmení] (C377/14). Podle bodu 26 odůvodnění Směrnice„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Orgány evropského společenství tedy přikládají velkou důležitost zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránění zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se Soudní dvůr EU vyjádřil např. v rozsudcích ze dne 27. 6. 2000, [anonymizována tři slova] a [příjmení] [jméno] (C240/98 až C244/98), ze dne 4. 6. 2009, [anonymizována dvě slova] (C243/08), ze dne 4. 6. 2015, [příjmení] (C497/13) a ze dne 13. 9. 2018, [anonymizována dvě slova] [země] (C176/17). V rozsudku ze dne 21. 11. 2002, [anonymizováno] (C473/00), Soudní dvůr EU označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Rozpor části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se Směrnicí konstatoval Soudní dvůr EU v rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, [anonymizováno] (C [číslo]), a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti Smlouvy soud posoudil nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a uložil žalované vrátit žalobci dle § 2993 o. z. poskytnutou jistinu úvěru ve výši 37 835 Kč (vyplacená částka 42 000 Kč ponížená o plnění ve výši 4 165 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne splatnosti pohledávky, která nastala (dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009) dnem následujícím po dni, kdy byla vyzvána k plnění. Vzhledem k tomu, že žalobce prokázal, že žalované odeslal dne 28. 5. 2020 předžalobní upomínku, ve které jí poskytl lhůtu k plnění v délce patnácti dnů, doslala se žalovaná do prodlení s placením závazku dne 13. 6. 2020. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 3. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a tím, že převážně úspěšné žalované v řízení žádné náklady nevznikly. 4. Proti části II. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 7 016,48 Kč (sestávající z částky 3 580,28 Kč jako rozdílu mezi požadovanou původní jistinou ke dni zesplatnění / 41 415,28 Kč a přiznaným bezdůvodným obohacením / 37 835 Kč, částky 2 038,20 Kč jako kapitalizovaného úroku ke dni zesplatnění přepočítaného na 20 % ročně, částky 998 Kč jako smluvních pokut dle bodu 6.1 Smlouvy a částky 400 Kč jako nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 Smlouvy), zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 835 Kč od 31. 12. 2019 do 12. 6. 2020 a z částky 7 016,48 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty dle bodu 6.5 Smlouvy ve výši 8 864,64 Kč a úroku ve výši 20