47 CO 75/2021-557 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 1 170 000 Kč od 8. 3. 2013 do 15. 3. 2013 (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 170 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 8. 3. 2013 do zaplacení a částky 1 170 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 1 170 000 Kč od 16. 3. 2013 do zaplacení (II. výrok) a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 265 532,66 Kč (III. výrok) a České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náklady vzniklé státu ve výši 4 278,72 Kč (IV. výrok). 2. Po skutkové stránce soud prvního stupně ve vztahu k tvrzeným neuhrazeným dodávkám vína ze strany prodávající společnosti [právnická osoba] ze dne 8. 4. 2011, 28. 4. 2011, 12. 5. 2011 a 19. 5. 2011 uzavřel, že žalobcem předložené dodací listy nepodepsala za žalovaného [jméno] [příjmení]. Žalobce nepředložil jediný doklad potvrzující převzetí zboží žalovaným, i přesto že řidiči [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uvedli, že si předání zboží vždy nechávali potvrzovat. Předání zboží neměl za prokázané ani z mezinárodních nákladních listů [číslo] ze dne 8. 4. 2011 a [číslo] ze dne 28. 4. 2011. Řidiči si na konkrétní dodávky nevzpomněli. Obsah žalobcem tvrzené kupní smlouvy obsahující ujednání, že víno bude umístěno v provozovně žalovaného (nazýván„ konsignační sklad“) a zůstane ve vlastnictví právního předchůdce žalobce do doby jeho zpracování a prodeje třetí osobě, měl soud za prokázaný výslechem jednatele žalobce [jméno] [příjmení] a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 4. 2013. Toto ujednání posoudil jako výhradu vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 443 obchodního zákoníku, a to„ do doby zpracování a prodeje vína“. Soud prvního stupně pak neměl za prokázané, kdy a zda vůbec došlo ze strany žalovaného ke zpracovaní vína. Uzavřel, že žalobce ani přes poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. neprokázal a neunesl břemeno tvrzení a důkazní o tom, že jeho právnímu předchůdci vzniklo právo na zaplacení kupní ceny. Konstatoval, že společnost [právnická osoba] prodala víno žalobci kupní smlouvou ze dne 6. 12. 2012 a poté postoupila tvrzenou pohledávku za žalovaným (kterou však nedisponovala) z titulu kupní ceny dne 5. 4. 2013 na žalobce. Z kupní smlouvy ze dne 6. 12. 2012 však žalobci vůči žalovanému žádné právo vzniknout nemohlo. Řízení na podkladě částečného zpětvzetí žaloby co do úročení pohledávky za období o d 8. 3. 2013 do 16. 3. 2016 zčásti zastavil. Ve zbytku žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení vzniklých státu vyplacením svědečného pak rozhodl dle § 148 o. s. ř. 3. Proti II., III. a IV. výroku rozsudku podal žalobce odvolání. Zpochybňoval právní závěry soudu prvního stupně o sjednání výhrady vlastnického práva do doby zpracování vína žalovaným a prodeje třetí osobě. Zopakoval, že smyslem konstrukce konsignačního skladu bylo pouze ujednání o odkladu splatnosti kupní ceny (u žalovaného) a o odkladu povinnosti odvést DPH (u žalobce). Výhradu vlastnictví nelze dle žalobce vázat na prodej třetí osobě, taková výhrada by tento prodej znemožňovala. Nejednalo se proto dle žalobce o výhradu vlastnictví, ale o ujednání o odkladu splatnosti kupní ceny. Připomněl, že ve skutkově související věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 27 Co 21/2018 odvolací soud hodnotil ujednání účastníků jako dohodu o odkladu úhrady kupní ceny. Měl za to, že závěr soudu prvního stupně o neprokázání splatnosti kupní ceny nemůže obstát, a to za situace, kdy žalovaný odmítl jakoukoli součinnost k prokázání splnění podmínek sjednaných pro odklad kupní ceny. Uvedl dále, že v daném případě nebyly logicky potvrzovány dodací listy, když se jednalo o dodávky do konsignačního skladu právního předchůdce žalobce. Poukázal na skutkové zjištění soudu prvního stupně, že řidiči podpisem dodacího listu a záznamu o provozu vozidla stvrzovali, že předmětné víno od právního předchůdce žalobce převzali a dodali na místo určení. Namítal, že soud prvního stupně neprovedl dokazování navržené v jeho podání ze dne 13. 10. 2020, přičemž neprovedení těchto důkazů zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí a jeho protiústavnost. Připomněl dále, že část dodávek vína byla žalovanému dodávána přímo od zahraničních výrobců a v takovém případě náklad doprovázel mezinárodní nákladní list CMR, nikoli dodací list. Zdůraznil, že záznamy o provozu vozidla nebyly nikdy žalovaným potvrzovány, pokud žalovaný tvrdí opak, jde o lživé tvrzení. Připustil, že v některých záznamech o provozu vozidel jsou nesrovnalosti, tyto však nemůže vysvětlit žalobce, nýbrž osoby, které listiny vyplňovaly. Proto tyto rozpory nemohou jít k tíži žalobce. Měl tedy za to, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav věci, který nesprávně právně posoudil. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. 4. Žalovaný se v replice k odvolání žalobce ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že soud prvního stupně dospěl ke zcela správnému závěru, že sporné víno nebylo žalovanému dodáno, pročež nemohla žalovanému vzniknout povinnost za tvrzenou dodávku vína zaplatit kupní cenu. Konstatoval, že žalobce nepředložil jediný důkaz, ze kterého by vyplývaly tvrzené dodávky. Obsah odvolání hodnotil jako snahu žalobce vysvětlit, proč vlastně z žádného jím předloženého důkazu nevyplývá, že sporné víno dodal. Neunese-li žalobce břemeno důkazní, nemůže být v řízení úspěšný. Zrekapituloval, že žalobce v podání ze dne 9. 11. 2015 uvedl, že dodávky vína byly potvrzeny dodacími listy podepsanými [jméno] [příjmení]. Poukázal na změnu skutkových tvrzení žalobce, který se poté, co se dodací listy ukázaly jako zfalšované, snaží svá nepravdivá tvrzení nově odůvodnit tím, že žalovaný dodávky nepotvrzoval, neboť se jednalo o dodávky do konsignačního skladu právního předchůdce žalobce. V této souvislosti žalovaný připomněl tvrzení žalobce, že žádný konsignační sklad v právním významu slova neexistoval. Žalovaný konstatoval, že pokud by bylo sporné víno dodáváno do jeho provozovny, muselo by být dodání zboží logicky potvrzeno. Žádný dopravce totiž nedodá jen tak zboží do místa určení, aniž by si jeho převzetí nechal potvrdit kupujícím. Dle žalovaného se žalobce očividně ztrácí ve svých nepravdivých a vzájemně rozporných tvrzeních, které opakovaně dle potřeby neustále převrací, to vše v důsledku důkazní nouze. Ztotožnil se s postupem soudu prvního stupně, který neprováděl z důvodu nadbytečnosti opětovný důkaz výslechy řidičů, jakož i další žalobcem navržené důkazy. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně o (tvrzené) existenci výhrady vlastnického práva žalobce ke spornému vínu. Tuto žalovaný hodnotil jako tzv. prodlouženou výhradu vlastnictví, tedy výhradu vlastnictví do doby zpracování a prodeje vína. Tvrzení žalobce, že výhradu vlastnictví nelze vázat na prodej zboží třetí osobě, označil za zcela liché. Dle žalovaného je vyloučeno, aby žalobce vytvořil (výzvou) jednostranně fikci zpracování a prodeje sporného vína a v návaznosti na to jednostranně měnil smluvně dohodnutý okamžik kupní ceny vína. Tato právní konstrukce žalobce dle žalovaného popírá všechny principy soukromého práva. Dle žalovaného žalobce musí nejprve prokázat, že žalovaný sporné víno zpracoval a prodal třetí osobě. K tomu však nedošlo. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek, jako věcně správný, potvrdil. 5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející, v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 6. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku, neboť její důvodnost by bez dalšího vedla ke zrušení rozhodnutí. Námitka však v daném případě neobstojí. Z odůvodnění rozsudku zcela jednoznačně plyne, o jaké důkazy soud prvního stupně opřel svá skutková zjištění, jakými konkrétními úvahami se řídil při hodnocení důkazů, i to, jakým způsobem skutková zjištění právně zhodnotil. Z odvoláním napadeného rozhodnutí pak rovněž zřetelně vyplývá, z jakých konkrétních důvodů soud prvního stupně nepřipustil žalobcem navržené důkazy. Námitka nepřezkoumatelnosti odvoláním napadeného rozsudku tedy neobstojí. 7. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování objednávkou přepravy z 28. 3. 2011, dodacími li