47 CO 82/2020-101 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 9% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení a částku [částka], to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 62,52% úrok ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] (II. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši [částka] k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok). 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 20% úrok ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] a do III. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že úrok byl smluven v zákonných limitech a měl být žalobci alespoň částečně přiznán. Strany se dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek a je nutno zachovat prioritu výkladu zakládajícího platnost smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV ÚS 1783/11). Ujednání o výši úroku nemůže být zakázaným ujednáním ve smyslu § 1813 o. z., neboť informace o úrokové sazbě byly žalovanému jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty jak ve smlouvě samotné, tak v předsmluvním formuláři před uzavřením smlouvy. Výpůjční úroková sazba je podle žalobce přiměřená a odpovídá situaci na trhu nebankovních úvěrů. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je ustanovení týkající se sjednaného úroku neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Poukázal i na § 2395 o. z., podle kterého žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí a žalobci tak nelze nepřiznat žádný úrok. Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru. 3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne [datum], nevyjádřil. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne [datum], domáhal po žalovaném zaplacení částky [částka] s 9% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, částky [částka] a 62,52% úroku ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Uvedl, že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytl peněžité prostředky ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 83,95 % ročně v 60 měsíčních splátkách po [částka], počínaje měsícem červencem 2018 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr, byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce si prověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobci uhradil na dluh pouze částky [částka] dne [datum], [částka] dne [datum] a [částka] dne [datum]. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši [částka] (po [částka] za první, druhou, čtvrtou a pátou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši [částka] ([částka] za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne [datum] podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou čtvrté splátky (splatná dne [datum]) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši [částka], kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od [datum] do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši [částka] k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce požaduje úrok z jistiny úvěru [částka] od [datum] do zaplacení, avšak jen v sazbě 62,52 % a jen do výše [částka] (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení byl nečinný. 6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. s tím, že na věc je nutné aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ačkoliv byl žalovaný vyhodnocen jako rizikovější klient, byl zařazen do kategorie, která byla omezena výší poskytnutého úvěru ([částka]). Hodnocení úvěruschopnosti žalovaného žalobcem tak soud považoval za dostatečné. Výše úroku v efektivní sazbě 83,95 % ročně (stejně jako v nominální sazbě 62,52 % ročně) několikanásobně přesahuje úrokové sazby poskytované bankami v době sjednání smlouvy o úvěru, a proto je pro rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z. absolutně neplatná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Z tohoto důvodu soud přiznal žalobci pouze právo na zaplacení jistiny [částka], smluvní pokuty ve výši [částka], nákladů vzniklých prodlením žalovaného ve výši [částka], celkem [částka] včetně zákonného úroku z prodlení. Dále žalobci přiznal i smluvní pokutu ve výši [částka]. Ve zbývající části, pokud byl žalován 62,52% úrok ročně z částky [částka], žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobce byl v řízení úspěšný z 69,8 %, neúspěšný z 30,2 %, a tak mu přísluší 39,6 % ([částka]) vynaložených nákladů na soudní poplatek [částka] a na zastoupení advokátem [částka] (3 úkony právní služby po [částka] podle § 11 odst. 1 písm. a/, d/, § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., 3 režijní paušály po [částka] podle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 1 úkon právní služby za [částka] podle § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., 1 režijní paušál za [částka] podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 4 i započaté půlhodiny strávené cestou na jednání po [částka] podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., cestovné [částka] z [obec] do [obec] a zpět osobním automobilem, náhrada za DPH [částka]). 7. Odvolací řízení bylo podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přerušeno usnesením ze dne 9. 8. 2021, č. j. 47 Co 82/2020-79, do doby rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20 Ústavní soud o návrhu rozhodl usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, načež bylo v odvolacím řízení pokračováno (usnesení ze dne 4. 1. 2022, č. j. 47 Co 82/2020-90). 8. V usnesení ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo], v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vni