49 CO 166/2021-170 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce [jméno] [příjmení] u žalované [příjmení] [příjmení], akciová společnost, provedené listinou žalované ze dne 30. 10. 2020, je neplatné (výrok I.), a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 35.796,82 Kč k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). 2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě doručené Okresnímu soudu v Blansku dne 30. 12. 2020, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalovaného ze dne 30. 10. 2020, jež mu bylo doručeno 3. 11. 2020. Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce spatřoval hned v několika skutečnostech. Jednak uváděl, že jednání, která jsou mu vytýkána v okamžitém zrušení pracovního poměru, v žádném případě nepředstavují porušení povinností žalobce, dále odborová organizace vyjádřila nesouhlas s okamžitým zrušením pracovního poměru žalobce, a nakonec žalobce shledával okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. 10. 2020 neplatným z důvodu prekluze, neboť mu bylo vytýkáno přeposlání e-mailů ve dnech 16. 3. 2018 a 15. 11. 2019, o čemž se žalovaný jako zaměstnavatel dozvěděl ve stejné dny, kdy byly e-mailové zprávy odeslány, respektive doručeny panu [příjmení], tedy dne 16. 3. 2018 a 15. 11. 2019. Pokud bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru až dne 3. 11. 2020, uplynuly zákonné prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce. Proto žalobce obratem přípisem ze dne 5. 11. 2020 žalovanému sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání. 3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mezi účastníky nebyla sporná, že žalobce u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 3. 1991, že žalobce nastoupil k žalovanému nejprve ode dne 1. 4. 1991 na pozici skláře a následně od 17. 5. 2012 na pozici IT technik – elektronik s tím, že jeho pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Dne 3. 11. 2020 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení pracovních povinností dle § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce, na což žalobce reagoval dopisem ze dne 5. 11. 2020 doručeným žalovanému dne 6. 11. 2020 s oznámením, že trvá na dalším zaměstnávání. Okamžité zrušení pracovního poměru s žalobcem bylo odůvodněno tím, že žalobce měl zneužít své pravomoci, když z titulu své pracovní pozice IT technika-elektrotechnika měl přístup k veškeré komunikaci, která probíhá prostřednictvím domény žalovaného [email]. Konkrétně bylo v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedeno, že dne 21. 9. 2020 bylo zjištěno, že žalobce zneužil své pozice, když přeposlal privátní komunikaci vedení společnosti třetí osobě, které nebyla tato privátní komunikace určena, přičemž se jednalo o informace důvěrné povahy, které lze bezpochyby označit jako obchodní tajemství zaměstnavatele. Žalobci bylo vytýkáno, že a/ dne 15. 11. 2019 (8:55) došlo z označeného e-mailového účtu žalobce [email]) k přeposlání privátní e-mailové komunikace třetí osobě, a b/ dne 16. 3. 2018 (11:28) došlo z označeného e-mailového účtu žalobce [email]) k přeposlání dvou privátních e-mailových komunikací třetí osobě. Předmětné e-mailové komunikace byly vždy„ přeposlány na e-mailový účet [email], a to navzdory skutečnosti, že jak zaměstnanec, tak pan [příjmení], který je uživatelem naposledy zmíněného e-mailového účtu, nebyli účastni této komunikace, a neměli tak k této komunikaci bez autorizace oprávněný přístup, zejména ve smyslu jakéhokoliv nakládání s touto komunikací“. V případě e-mailu ze dne 15. 11. 2019 mělo dojít k přeposlání e-mailové zprávy ze dne 14. 11. 2019 mezi společností [právnická osoba] a zaměstnavatelem, jež se týkala citlivých obchodních záležitostí. Co se týče dvou e-mailů přeposlaných žalobcem na e-mailový účet pana [jméno] [příjmení] dne 16. 3. 2018, jednalo se o přeposlání dvou privátních komunikací, konkrétně e-mailové zprávy ze dne 9. 3. 2018, která obsahovala citlivé informace ohledně stavu hospodaření žalovaného za rok 2017 a predikci hospodaření na roky 2018 a 2019, a jež byla rozesílána oprávněným příjemcům finančním ředitelem žalovaného [příjmení] [příjmení] a následně byla dne 12. 3. 2018 v rámci vnitřního informování na vědomí přeposlána též panu [příjmení]. Další přeposlaná zpráva se týkala rovněž e-mailu ze dne 9. 3. 2018, jež obsahoval obdobně citlivé informace ohledně stavu hospodaření, to jest ekonomické výsledky a zdroje za leden a únor 2018, která byla oprávněným osobám rozeslána finančním ředitelem Ing. [příjmení] a následně byla dne 12. 3. Ing. [příjmení] v rámci vnitřního informování přeposlána panu [příjmení]. Všechny předmětné e-mailové zprávy tedy byly ze strany žalobce přeposlaný na e-mailový účet pana [jméno] [příjmení], který byl dle shodných tvrzení účastníků přímým nadřízeným žalobce a u žalovaného je dosud zaměstnán na pozici technického ředitele. Soud I. stupně dále vyšel ze zjištění, že [jméno] [příjmení] si předmětné e-maily sice přečetl, ale dále jim žádnou pozornost nevěnoval, nic s nimi nedělal, neboť pro něho nebyly podstatné. [jméno] [příjmení] žalobci žádný pokyn k zaslání e-mailů nedal, což znamená, že žalobce mu je zaslal o své vlastní vůli. Bylo tedy možno na základě provedeného dokazování dojít k závěru, že [jméno] [příjmení], nadřízený vedoucí zaměstnanec žalobce, na jednání žalobce nijak neparticipoval. Skutečnost, že [jméno] [příjmení] neinformoval žalovaného o doručení e-mailů, byla s [jméno] [příjmení] ze strany vedení žalovaného pouze projednávána. Soud I. stupně tedy učinil závěr, že žalovaný se o porušení pracovních povinností žalobce dozvěděl okamžikem, kdy byly e-maily doručeny jeho nadřízenému, tj. panu [jméno] [příjmení]. Co se týká dvou e-mailů, k jejichž doručení došlo dne 16. 3. 2018, objektivní lhůta jednoho roku ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce tak byla překročena, a tudíž právo žalovaného rozvázat pracovní poměr s žalobcem okamžitým zrušením pro vytýkané porušení pracovních povinností pod písmenem b/ zaniklo. Ve vztahu k dalšímu e-mailu, který byl doručen [jméno] [příjmení] dne 15. 11. 2019, soud I. stupně uzavřel, že žalovaný se o porušení pracovních povinností dozvěděl téhož dne, tj. 15. 11. 2019, a pokud žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru až listinou datovanou dne 30. 10. 2020 a doručenou žalobci dne 3. 11. 2020, stalo se tak až po uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v § 58 odst. 1 zákoníku práce. Soud I. stupně tedy shledal, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. 10. 2020 je neplatným z důvodu prekluze. S ohledem na uvedené se dále již nezabýval otázkou, zda ze strany žalobce došlo k porušení jeho pracovních povinností, které se stalo důvodem okamžitého zrušen pracovního poměru, a logicky ani intenzitou případného porušení pracovních povinností. Žalobě na určené neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru tak bylo soudem I. stupně vyhověno a o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s ohledem na jeho výsledek dle § 142 odst. 1 o.s.ř. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Soudu I. stupně vytýkal, že na základě provedených důkazů nesprávně aplikoval ustálenou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Žalovaný měl za to, že soud I. stupně postupoval ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 3633/13, byť to výslovně neuváděl, dle něhož postačí k závěru, že se zaměstnavatel o porušení pracovních povinností zaměstnance dozví vědomost osoby, která je faktickým bezprostředním nadřízeným daného zaměstnance, o důvodu, pro který může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr v prekluzivní subjektivní lhůtě podle § 58 odst. 1 zákoníku práce. Není nutná tedy vědomost vedoucího zaměstnance ve formálním smyslu slova, ale postačí vědomost osoby, která je podle rozhodnutí zaměstnavatele nebo s jeho vědomím oprávněna dotyčnému zaměstnanci dávat závazné pokyny k plnění pracovních úkolů. Dle žalovaného tento judikát pracuje pouze s pojmem vědomost, aniž by specifikoval, čeho se má vědomost týkat, a tudíž je nutné k doplnění tohoto judikátu odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1522/2011, který specifikuje, že se má jednat o získání vědomosti o důvodu k okamžitému zrušení. Lhůta v § 58 odst. 1 zákoníku práce tak začíná plynout až ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatel prokazatelně (skutečně) dověděl. Dle žalovaného svědek [příjmení] dne 15. 11. 2019 skutečně nevěděl, že by zaslání předmětné e-mailové zprávy mohlo být ze strany žalobce porušením pracovních povinností. V řízení tak nebylo prokázáno, že svědek [příjmení] nabyl vědomosti o tom, že žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Žalovaný má tedy za to, že právní názor soudu I. stupně je postaven na pouhém předpokladu, že se svědek [příjmení] dozvěděl o důvodech k okamžitému zrušení praco