49 CO 82/2021-389 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že [země] je výlučným vlastníkem nemovitostí – pozemků: p. [číslo] trvalý travní porost, p. [číslo] trvalý travní porost, a [parcelní číslo], trvalý travní porost, vše v k. ú. [obec], zapsaných v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] na [list vlastnictví] (výrok I.), že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1/ na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4.554 Kč (výrok II.), že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2/ na náhradě nákladů řízení částku ve výši 42.026 Kč k rukám zástupce žalovaného 2/ (výrok III.), a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3/ na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5.168 Kč (výrok IV.). 2. Soud tak rozhodl o žalobě podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, založené na tvrzení, že žalobce je historickým vlastníkem výše označených pozemků (dále též jen„ pozemky“), které mu byly neoprávněně odňaty státem za podmínek uvedených v ustanovení § 5 písm. a/, b/, c/, i/ a j/ zákona č. 428/2012 Sb., že pozemky byly převedeny do vlastnictví žalovaného 2/„ v rozporu s ustanoveními restitučních předpisů“, a tento převod je tudíž stižen absolutní neplatností, a že žalobce jako právnická osoba zřízená [anonymizována dvě slova] je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb.; na základě určení vlastnického práva státu k těmto nemovitostem hodlá žalobce dále postupovat podle zákona o majetkovém vyrovnání, tj. vyzvat vlastníka k jejich vydání. 3. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je právnická osoba zřízená [anonymizována dvě slova]. Žalobce je totožný s právnickou osobou označovanou též jako„ [obec] cisterciaček [příjmení] [jméno]“, případně„ [obec] [příjmení] [příjmení] [jméno]“. Předmětné pozemky (tehdy vedené jako parcela PK [parcelní číslo]) byly v roce 1948 ve vlastnictví [obec] [příjmení] [příjmení] [jméno]. Po provedeném přídělovém řízení podle dekretu [číslo] 1948 Sb. byly pozemky vydány [anonymizována dvě slova] v [obec], n. p. Na základě hospodářské smlouvy o převodu správy – vlastnictví národního majetku ze dne 10. 7. 1980 převedl [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] [obec] pozemky na [anonymizováno] národní výbor v [obec]. V současné době je jako vlastník pozemků zapsán žalovaný 2/, nabývacím titulem je hospodářská smlouva o bezúplatném převodu správy/vlastnictví národního majetku ze dne 3. 12. 1983 číslo 2023, kterou žalovaný 2/ nabyl pozemky od [anonymizována dvě slova] výboru v [obec]. Při hodnocení této hospodářské smlouvy soud I. stupně vyšel z názoru, že společenské organizace mohly získávat národní majetek buď převodem vlastnictví nebo odevzdáním národního majetku do trvalého nebo dočasného užívání. Naproti tomu„ převod správy národního majetku“ ve smyslu tehdejší právní úpravy se týkal výhradně tzv.„ státních socialistických organizací“. Pokud tedy hospodářská smlouva ze dne 3. 12. 1983 uvádí alternativně„ převod správy národního majetku“ a„ převod vlastnictví národního majetku“, je zřejmé, že se jednalo o převod vlastnictví národního majetku, neboť předávající organizací byl [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] a přejímající organizací [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec] jako zájmová socialistická organizace. Mezi těmito subjekty„ převod správy národního majetku“ nepřipadal v úvahu. Platnost hospodářské smlouvy nebyla nutně podmíněná úplatným převodem (podle § 15 odst. 7 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, bylo možno majetek převést i bezplatně), ani schválením nadřízeného orgánu (podle § 16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb. mohlo být stanoveno, že k účinnosti převodu není schválení třeba). 4. Soud I. stupně se ztotožnil i s obranou žalovaného 2/, že došlo k vydržení předmětných pozemků. Tvrzení žalovaného 2/, že již od uzavření hospodářské smlouvy dne 3. 12. 1983 byl v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, je velmi pravděpodobné. V pochybnostech se má přitom za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). K dobré víře postačuje i domnělý právní titul. Podle soudu je pravdou, že posuzováno dnešními měřítky, by hospodářská smlouva byla pro neurčitost absolutně neplatná. Při posouzení tehdejšími kritérii ve smyslu § 152 odst. 1 hospodářského zákoníku však není absolutní neplatnost smlouvy postavena zcela najisto. Jakkoli je hospodářská smlouva neurčitá, mohl být žalovaný 2/ v přesvědčení, že se stal vlastníkem pozemků. Toto jeho přesvědčení bylo navíc utvrzeno poté, co se vznikem katastru nemovitostí v roce 1993 byl zapsán jako skutečný vlastník do veřejného seznamu. Soud proto dospěl k závěru, že pokud žalovaný 2/ nenabyl vlastnictví k pozemkům již na základě hospodářské smlouvy ze dne 3. 12. 1983 pro její neurčitost, tak toto vlastnictví nabyl vydržením (desetiletou vydržecí dobu je třeba počítat již od podpisu hospodářské smlouvy). 5. Soud I. stupně dále na uvedl, že podle ustálené soudní judikatury lze upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku, jsou-li dány mimořádné okolnosti případu. V daném případě žalovaný 2/ drží a užívá pozemky již 40 roků, pozemky slouží k zájmové činnosti (rybářství), přičemž v průběhu držby do pozemků žalovaný 2/ investoval, mimo jiné na nich zbudoval zařízení pro odchov ryb. Největší část pozemků představuje vodní plocha, kterou by žalobce jako církevní právnická osoba jen stěží mohl tak dobře a intenzivně využívat jako žalovaný 2/. Odnětím pozemků by tak došlo k další křivdě, protože pozemky jsou zcela zásadní pro jeho činnost, tato křivda by byla větší než křivda způsobená žalobci na počátku padesátých let konfiskací. 6. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Namítl, že katastrální úřad zapsal do katastru nemovitostí vlastnické právo žalovaného 2/ na jeho žádost, nevycházel však z žádné listiny o nabývacím titulu. Žalobce již mnohokrát prokázal, že v evidenci nemovitostí v letech 1985 a 1987 byl zapsán stát s právem správy nemovitého majetku rybářským svazem. Neexistuje přitom nabývací titul, kterým by mezi lety 1987 a 1992 stát pozbyl a právní předchůdce žalovaného 2/ nabyl vlastnictví k pozemkům. Převod pozemků, které byly národním majetkem, byl podle § 69 odst. 3 hospodářského zákoníku možný pouze tehdy, pokud to připouštěly prováděcí předpisy, žádný takový předpis však soud I. stupně nenalezl. Hospodářská smlouva byla neplatná i z dalších důvodů, a to pro neurčitost, [anonymizována čtyři slova] nebyla právnickou osobou, podle § 100 odst. 1 hospodářského zákoníku socialistické organizace nenabývaly vlastní majetek z národního majetku a nebyla splněna žádná taxativně uvedená podmínka pro převod vlastnictví podle § 15 odst. 4 vyhlášky č. 156/1975 Sb. Hypotéza soudu, že v případě hospodářské smlouvy ze dne 3. 12. 1983 snad došlo k aplikaci § 16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb., nemá oporu v provedeném dokazování, taková výjimka ani nebyla tvrzena žádným z účastníků řízení. Absolutní neplatnost hospodářské smlouvy nemohl sanovat ani zápis do katastru nemovitostí, k němuž došlo po roce 1993. Žalobce odmítl i závěr soudu, že pozemky byly ve vlastnictví [anonymizována dvě slova] n. p. [obec]. Podle § 8 zákona č. 51/1955 Sb., o národních podnicích, byl vlastníkem majetku národního podniku stát, národní podnik měl tento majetek státu pouze svěřen do správy. Státní statek [anonymizováno] [obec] se tedy nikdy nestal vlastníkem pozemků, stejně jako Národní výbor [obec], na který mohl [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] převést pouze správu národního majetku, nikoli vlastnické právo. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. 7. Žalovaný 1/ ve vyjádření k odvolání uvedl, že v době uzavření hospodářské smlouvy ze dne 3. 12. 1983 nebyl zaveden intabulační princip, v evidenci nemovitostí bylo zapsáno, že správu pozemků vykonával rybářský svaz. Pokud soud ne zcela přesně označil MO [anonymizována tři slova] [obec] za zájmovou socialistickou organizaci, pak se jedná o zájmový spolek, resp. ještě dříve za totalitního zřízení se jednalo o celospolečenskou organizaci s danou strukturalizací, kdy nejnižším článkem byly místní organizace coby předchůdce dnešních spolků. [ulice] spolky byly a jsou samostatnými subjekty práva a zároveň jako takové mohou být i organizačními složkami jiného spolku. Hospodářská smlouva může být neplatným právním úkonem, to ale nevylučuje možnost, aby takový právní úkon byl kvaziprávním titulem, na jehož základě by žalovaný 2/ mohl odvozovat i ve spojení s dalšími okolnostmi svou dobrou víru, že je vlastníkem, tedy svou oprávněnou držbu. Tento stav dobré víry a oprávněné držby trval přinejmenším do roku 2013, resp. do roku 2015, kdy žalobce podal žalobu. V rozhodnutí NS 2 Cdon 1134/96 bylo judikováno, že vlastníkem nemovitosti se počínaje dnem 1. 1. 1992 stane právnická osoba (i stát), která má nemovitos