59 CO 12/2022-76 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví citovaným rozhodnutím Okresní soud v Kroměříži (soud I. stupně) rozhodl tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 10.552,01 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 781,44 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2.349,20 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 6.101,82 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 % a úrokem 28 % ročně z částky 6.101,82 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá (I.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II.). 2. V důvodech svého rozhodnutí uvedl, že se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum]. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne [datum] rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. 3. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy v dané věci za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala důsledně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalované, neboť zjistila pouze výši příjmů žalované, žádným způsobem však nezkoumala, ani neověřovala výdaje žalované, její stávající závazky, zda tyto závazky splácí, a to za situace, kdy žalovaná pobírala sociální dávky. S ohledem na výši příjmů žalované měla mít původní věřitelka objektivní pochybnosti o schopnosti žalované splácet měsíčně částku 1.012 Kč (tedy 253 Kč po dobu 60 týdnů). Z toho důvodu soud považuje smlouvu o zápůjčce za neplatnou dle § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. 4. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce, a to konkrétně ve výši 8.000 Kč dne [datum], kdy k zesplatnění došlo dne [datum] (když poslední splátka žalovanou byla uhrazena dne [datum]). 5. Dne [datum] došlo ze strany žalované k uznání dluhu, přičemž ze shora uvedeného vyplývá, že byl uznán neexistující dluh, resp. dluh z absolutně neplatné úvěrové smlouvy. Proto soud k uznání dluhu nepřihlížel a nepřihlížel tak k prodloužené promlčecí lhůtě dle shora citovaných zákonných ustanovení. 6. Zákonná promlčecí lhůta dle ustanovení § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku je tříletá a v tomto případě uplynula dne [datum]. Žaloba, resp. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl soudu podán dne [datum] a žalovaná namítla námitku promlčení dle ustanovení § 610 odst. 1 věta prvá o. z. I když žalobce ve svém vyjádření ze dne [datum] namítal, že žalovaná dne [datum] podepsala uznání dluhu a tedy předmětná pohledávka promlčena není, v tomto případě nebylo možné promlčecí dobu prodloužit, neboť jak bylo uvedeno shora, byla smlouva absolutně neplatná a pohledávku z takto vzniklé smlouvy nelze uznat. Soud proto postupoval v souladu s ustanovením § 610 a násl. o. z. a žalobu v celém rozsahu zamítl. 7. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. 8. Namítal, že soud I. stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru, neboť má nárok na bezdůvodné obohacení se zákonným úrokem z prodlení, které není promlčené z důvodu podepsání uznání dluhu, které má u bezdůvodného obohacen stále zachovaný účinek prodloužení promlčecí doby i při vyslovení neplatnosti samotné smlouvy na základě které bylo plnění poskytnuto. Žalobce v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 493/2005 a dále na rozsudek Nejvyšší soudu ČR ze dne 21. 2. 2014 sp. zn. 23 Cdo 405/2013. Za tohoto stavu má za to, že žalobce má nárok na zaplacení části nesplacené jistiny zápůjčky (tedy bezdůvodné obohacení) ve výši 3.942 Kč (8.000 Kč – 4.058 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3.942 Kč od [datum] do zaplacení, pročež odvolání směřovalo toliko do této části rozhodnutí soudu I. stupně. 9. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně nevyjádřila. 10. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvě