59 CO 127/2022-126 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozhodl o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhal po žalovaném vydání díla spočívající v malbě obrazu zobrazující lidskou tvář v její extravagantní podobě nazvaného„ Joker vs Venom“ (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v částce 14.938,59 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II). 2. V podstatných částech odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že předmětem řízení byl nárok žalobce na vydání díla spočívající v malbě obrazu zobrazující lidskou tvář v její extravagantní podobě nazvaného„ Joker vs Venom“. Žalovaný nárok žalobce neuznal; namítal, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo a žalovaný je vlastníkem věci (obrazu), a proto nemá povinnost ji žalobci vydat. Po provedeném dokazování listinami, komunikacemi ze sociálních sítí, výslechem svědkyně, dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníci v prosinci roku 2019 komunikovali písemně prostřednictvím sítě Instagram o tom, že žalobce zhotoví pro žalovaného obraz, jehož motiv vybral a žalobci zaslal sám žalovaný; u komunikace byla i [jméno] [příjmení], tehdejší přítelkyně žalovaného. Účastníci se dohodli na podrobnostech týkajících se díla i na tom, že žalovaný žalobci za obraz zaplatí částku 1.500 Kč; předmětné dílo bylo žalobcem žalovanému předáno oproti částce 1.500 Kč. V březnu 2021 žalobce sdělil žalovanému, že chce obraz zpět, že jako autor je oprávněn obraz požadovat, jelikož jej žalovaný uráží. Žalobce v komunikaci s [jméno] [příjmení] uvedl, že obraz chce vrátit, protože si jej žalovaný neváží, uráží ho; uvedl také, že cena 1.500 Kč byla pro kamaráda, ale v tomto okamžiku se situace mění. Soud prvního stupně neprovedl dokazování výslechem svědkyně [jméno] [příjmení], jejíž výslech žalobce navrhl po koncentračním bodu řízení s tím, že její výslech by prokázal nevěrohodnost svědkyně [jméno] [příjmení]. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že provedení tohoto výslechu by bylo nedovoleným prolomením koncentrace řízení, a zmínil také skutečnost, že přestože žalobce uvedl, že potřeba výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] měla vyplynout až v souvislosti s výslechem svědkyně [jméno] [příjmení], její účast na daném jednání žalobce zajistil předem. Soud prvního stupně k námitce žalobce týkající se nepřípustnosti provedení dokazování komunikací ze sociálních sítí s odkazem na ustanovení § 86 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“) a na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1774/14, uvedl, že nejde o tajnou nahrávku nebo utajované zaznamenání komunikace stran; záznam byl učiněn samotnou povahou použité formy. Dodal, že v konfliktu střetu zájmu žalobce na ochraně jeho soukromí a zájmu žalovaného na právo na spravedlivý proces musí za tohoto stavu převážit zájem žalovaného. Právně soud prvního stupně uzavřel s odkazem na ustanovení § 1040 občanského zákoníku, že má-li být žaloba na vydání věci úspěšná, musí žalobce prokázat, že mu svědčí vlastnické právo k předmětné věci, když mezi účastníky nebylo sporu, že žalovaný věc drží; z dokazování však vyplynulo, že je to žalovaný, kdo je vlastníkem předmětné věci (§ [číslo] odst. 1 a § 2599 občanského zákoníku) a žalobci nesvědčí ani skutečnost či právo, o které by mohl opřít žalobu na vydání věci, tj. že je kvalifikovaným držitelem (§ 1043 občanského zákoníku) nebo detentorem (§ 1044 občanského zákoníku). Soud prvního stupně rovněž dodal k tvrzení žalobce, že z dokazování nebylo zjištěno, že by obraz měl být žalovanému žalobcem přenechán pouze k užívání či bezplatně, pročež ani nemohla být uzavřena smlouva o výprose (§ 2189 občanského zákoníku), neboť jejím pojmovým znakem je bezplatnost; měli-li by účastníci v úmyslu sjednat smlouvu nájemní, nebylo pak rozumného důvodu, proč by žalobce posléze nabízel žalovanému vrácení částky 1.500 Kč oproti vrácení obrazu. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal do všech jeho výroků odvolání žalobce. V podstatném namítal, že nebyl prokázán převod vlastnického práva k předmětné věci. Účelem právního jednání žalobce s žalovaným bylo pouze dočasné přenechání věci do užívání žalovaného. Žalobce sporuje od počátku řízení pravost vzájemné komunikace včetně pravosti údajného profilu žalobce, a to s ohledem na jednoduchou technickou manipulaci s takovou komunikací; soud prvního stupně se s touto námitkou žalobce nevypořádal. Dle žalobce bylo přitom na žalovaném (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1110/2019 a další rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98), aby pravost předložené komunikace, jako listinného důkazu, prokázal. Žalobce sporoval a sporuje i obsah doložené komunikace mezi účastníky, když má za to, že z ní nevyplývá vůle stran převést na žalovaného vlastnické právo k předmětné movité věci, pročež soud prvního stupně dospěl k chybnému závěru, že byla uzavřena účastníky smlouva o dílo. Má rovněž za to, že nebylo prokázáno předání částky 1.500 Kč žalobci; svědkyně [jméno] [příjmení] nebyla přítomna jejímu předání a ze sporné komunikace taková skutečnost rovněž nevyplývá. Žalobce má také za to, že soud prvního stupně řádně nevyložil právní jednání účastníků, přičemž takové posouzení mohlo vést i k závěru o neurčitosti a nesrozumitelnosti jejich jednání (§ 553 odst. 1 občanského zákoníku) a tedy k povinnosti vrátit si vzájemně přijatá plnění z takového jednání. Žalobce má dále za to (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 807/2006), že řízení bylo zatíženo vadou mající za důsledek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně nepoučil žalobce o neunášení důkazního břemene dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalobce k uvedenému dodal, že původně navrhoval výslech svědků; tito však žalobce požádali, aby je do sporu mezi účastníky nevtahoval, pročež vzal tento svůj důkazní návrh zpět; poté pak navrhl, aniž by byl předtím soudem prvního stupně informován o předběžném závěru a poučen soudem dle § 118a o. s. ř., výslech svědkyně [jméno] [příjmení]. Poukázal také na to, že výslech svědkyně [jméno] [příjmení] představuje výjimku z koncentrace řízení, která mohla vyvrátit domněnku svědkyně [jméno] [příjmení] o poskytnutí úplaty či převodu vlastnického práva. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; in eventum sám ve věci rozhodl v souladu s podaným odvoláním. 4. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání uvedl, že uzavření smlouvy o dílo se nepodává pouze z komunikace mezi účastníky, ale byla prokázána taktéž výslechem svědkyně [jméno] [příjmení]. Žalovaný poukázal také na to, že povinnost důkazní k prokázání žalobních tvrzení tížila žalobce. Ze strany žalobce však došlo pouze k nepřebernému množství skutkových tvrzení, která byla v průběhu soudního řízení navíc měněna. K prokázání svých tvrzení žalobce navrhl pouze svou účastnickou výpověď, která však nastupuje jen, pokud nejde prokazovanou skutečnost dokázat jinak. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, na základě níž žalovaný nabyl vlastnické právo ke zhotovené předmětné věci. Předání úplaty za dílo je prokázána komunikacemi na sociálních sítí, výslechem svědkyně [jméno] [příjmení]; také z tvrzení žalobce lze usuzovat, že částku 1.500 Kč přijal, neboť ji byl připraven oproti obrazu žalovanému posléze vrátit. Žalovaný má rovněž za to, že z právního jednání účastníků jednoznačně vyplývá, že úmyslem stran bylo uzavřít smlouvu o dílo, což plyne z obsahu jednání mezi účastníky (§ 555 občanského zákoníku). Nemá také za to, že by v průběhu řízení došlo k procesnímu pochybení, absentovalo-li ze strany soudu prvního stupně poučení žalobce dle § 118a o. s. ř., neboť z provedeného dokazování byl zjištěn skutkový stav bez jakýchkoliv pochybností; nenastal tedy stav, že by určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat ani vyvrátit. K neprovedení dokazování výslechem svědkyně [jméno] [příjmení] pak uvedl, že v daném případě byl žalobcem tento důkaz navržen nikoliv k prokázání nevěrohodnosti svědkyně [jméno] [příjmení], ale k prokázání, že se skutkový stav stal jinak, pročež se nemůže jednat o výjimku prolamující koncentraci řízení. Žalovaný navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen. 5. Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadený rozsudek a řízení jemu předcházející v