70 CO 126/2021-73 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně řízení v rozsahu, v jakém se žalobce a) a b) domáhali uložení povinnosti žalovanému zaplatit jim společně a nerozdílně částku 1 478 Kč s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 10 % za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení, zastavil (I. výrok). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně částku 26 022 Kč, s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 10 % za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku (II. výrok) a zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 1 675 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku (III. výrok). Dospěl k závěru, že mezi žalobci a žalovaným existoval v období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017 platně uzavřený nájemní vztah k části bytu [číslo] o velikosti 2+1 na ulici [ulice] č.o. [anonymizováno], [PSČ] [obec], ve smyslu § 2201 odst. 1 o.z. Žalobci splnili svoji povinnost pronajímatele a přenechali žalovanému jako nájemci část shora uvedeného bytu k užívání za sjednané nájemné. Nájemné bylo sjednáno ve výši 4 000 Kč měsíčně. Žalovaný za období prosinec 2017 neuhradil částku 800 Kč. K tvrzení žalovaného, že nájemné pravidelně platil, žalovaný nepředložil žádné důkazní prostředky. O nutném poučení žalovaného o potřebě doplnit důkazy stran fakticky uhrazené částky za nájemné za prosinec 2017 by byl žalovaný poučen podle § 118a odst. 3 o.s.ř. při jednání, čemuž však svojí nepřítomností zabránil (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3970/2008, publikován v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8810, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, publikované v systému, ASPI pod č. JUD132511CZ, nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník a v důsledku této skutečnosti mu nelze poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř., nahlíží se na něj jako na účastníka řádně poučeného). Po skončení nájemního vztahu tj. od 1. 1. 2018 užíval žalovaný shora uvedený byt bez právního důvodu (§ 2991 o.z.) a je povinen žalobcům za toto užívání v uvedeném období zaplatit peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny (§ 2999 o. z.). Výše peněžité náhrady vyplývá z finančního ocenění prospěchu, který obohacenému užíváním cizí věci vznikl a jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; náhrada se tady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, publikován mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD33984CZ a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, publikován mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD104211CZ). Odkázal na § 2295 o.z., dle něhož pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu, až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá. V tomto ohledu se soud ztotožnil s částkou požadovanou ve výši, kterou by byl žalovaný povinen hradit, pokud by měl uzavřenou platnou nájemní smlouvu k předmětné části bytu. Peněžitá náhrada v projednávané věci by tedy činila výši předtím sjednaného nájemného ve výši 4 000 Kč. V rozhodném období se výše dluhu žalovaného pohybovala od 986 Kč v září 2019 po 3 686 Kč v měsíci říjnu 2019. Žalovaný tak evidentně do září 2019 částečně peněžitou náhradu platil. Od října 2019 do března 2020 neplatil ničeho. To, že žalobci požadují za tyto měsíce částku nižší než 4 000 Kč měsíčně, je benefitem pro žalovaného. Co se týče tvrzení žalovaného, že žalobcům nedluží ničeho, tak k tomuto tvrzení žalovaný nepředložil žádné důkazní prostředky. O nutném poučení žalovaného o potřebě doplnit důkazy stran fakticky uhrazené částky za období od června 2019 do března 2020 by byl žalovaný poučen podle § 118a odst. 3 o.s.ř. při jednání, čemuž však svojí nepřítomností zabránil. Žalobci vyzvali žalovaného k úhradě dlužného nájemného a bezdůvodného obohacení do 30. 6. 2020, od 1. 7. 2020 se žalovaný dostal s úhradou svého dluhu do prodlení ve smyslu § 1968 o.z. Soud proto na základě výše uvedeného podané žalobě v rozsahu po částečném zpětvzetí vyhověl a výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku ve výši 26 022 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení (§ 1970 o.z. ve spojení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). 2. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání. Uvedl, že za prosinec 2017 zaplatil, červen až srpen 2019 také, v září a říjnu 2019 uhradil o 500 Kč méně kvůli přerušení dodávek teplé vody, plynu a elektřiny, v listopadu 2019 zaplatil 3 000 Kč a v prosinci 2019 jen 2 800 Kč, šlo o slevu z nájemného. Výši úhrad může prokázat účastnickým výslechem, žalobce a) mu vystavoval písemná potvrzení, ta už nemá. V prosinci 2019 byt vyklidil, nepředal ho z důvodu ztráty klíčů, o které žalobce uvědomil. V prodlení se ocitl 1. 7. 2020, úrok z prodlení tak neměl být 10 % ale 8,25 % O nákladech řízení mělo být rozhodnuto dle § 150 o.s.ř., neboť je nemajetný invalidní důchodce. Pokud by soud rozhodnutí považoval za věcně správné, navrhl, aby mu umožnil dluh zaplatit ve splátkách po 500 Kč měsíčně. 3. Žalobci k odvolání žalovaného uvedli, že od června 2019 začal žalovaný krátit platby a od října 2019 neplatil nic. Od září 2019 byla ukončena dodávka teplé vody, od listopadu plynu a od prosince elektřiny do zásuvek. Po vykonatelnosti žalobci otevřeli pronajatý prostor 1. 4. 2020. období; předpis; uhrazeno; dluh; poznámka červen 2019; 4000; 3000; 1000; červenec 2019; 4000; 3000; 1000; srpen 2019; 4000; 2700; 1300; září 2019; 3686; 2700; 986; bez teplé vody říjen 2019; 3686; 0; 3686; listopad 2019; 3650; 0; 3650; + bez plynu prosinec 2019; 3400; 0; 3400; + bez elektřiny leden 2020; 3400; 0; 3400; únor 2020; 3400; 0; 3400; březen 2020; 3400; 0; 3400; Pro stanovení úrokové sazby je rozhodující den, kdy se dlužník dostal do prodlení, ne od kterého data věřitel úrok požaduje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. 25 Cdo 213/2000). 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu soud zjistil, že žalobou doručenou soudu se žalobci domáhali úhrady částky 27 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 7. 2020 do zaplacení, a to společně a nerozdílně (č. l. 20). Uvedli stejné skutečnosti jako ve vyjádření k odvolání. Žalovaný k věci uvedl, že žalobcům nedluží, dva roky, kdy měl nájemní smlouvu, nájemné platil. Nemá, z čeho platit, na sociální dávky mu nesmí nikdo sáhnout (č. l. 24, 30). Požádal o osvobození od soudních poplatků. Na jednání nařízené na den 3. 3. 2021 se žalovaný nedostavil, omluvil se pro nepříznivý zdravotní stav, o odročení jednání nepožádal. Přítomné soud poučil dle § 118b odst. 1 o.s.ř. o koncentraci řízení, věc projednal v jeho nepřítomnosti a rozhodl napadeným rozsudkem. ŽÁDOST O ODROČENÍ 6. Žalovaný dne 17. 1. 2022 požádal o přeložení jednání na jiný měsíc s tím, že od ledna 2022 má problémy s očima a ušima, doufá, že se zlepší. Žalovaný se omluvil již z jednání před soudem prvního stupně, kdy uvedl, že je vážně nemocný invalidní důchodce a jeho zdravotní stav mu neumožňuje chodit z bytu ven (č. l. 35), stejně tak se omluvil z jednání před odvolacím soudem ze dne 2. 2. 2022. Usnesením ze dne 5. 5. 2021, č. j. 2112 C 1/2020-50, byl žalovanému ustanoven zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], advokát. Odvolací soud věc projednal a rozhodl bez přítomnosti žalovaného, a to přes žádost žalovaného o odročení jednání, neboť osobní účast žalovaného u jednání nebyla nezbytná a žalovaný mohl realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého zástupce (advokáta). K tomu odvolací soud odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 810/96, dle kterého účastníku, který byl v řízení zastoupen, nebyla odňata možnost jednat před soudem, i když se sám k soudu nedostavil, jestliže mohl realizovat procesní práva prostřednictvím svého zástupce. HODNOCENÍ ODVOLACÍHO SOUDU 7. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, na jehož základě učinil přiléhavé právní závěry, a současně ani řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro stručnost a výstižnost lze na skutkové závěry soudu prvního stupně a jeho posouzení věci po právní stránce plně odkázat.