70 CO 180/2021-173 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 100 000 Kč (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl ve sporu o náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobkyně odvíjela z neoprávněných zásahů žalovaného do svého soukromého a rodinného života v důsledku dlouholetých sporů s žalovaným o byt [číslo] na adrese [ulice a číslo] ve [obec], jehož vlastníkem je žalovaný a který žalobkyně užívala na základě nájemní smlouvy. Zamítnutí žaloby odůvodnil soud prvního stupně tím, že nebylo prokázáno porušení právních povinností ze strany žalovaného ani příčinná souvislost se zdravotními problémy žalobkyně. 3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poukázala na genezi sporů účastníků o vyklizení předmětného bytu, kdy první žaloba žalovaného na vyklizení bytu byla nedůvodná a žalobkyně se opakovaně pokoušela o smírné řešení své bytové záležitosti, aby nedocházelo ke sporům. Ze strany žalovaného došlo k porušení dobrých mravů, neboť právo vykonává šikanózním způsobem. Jednání žalovaného představuje neoprávněný zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně. 4. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, neboť z jeho strany nedošlo k porušení žádné právní povinnosti a není dána existence odpovědnostního vztahu mezi účastníky. 5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné. 6. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně je totiž ve výsledku věcně zcela správný, přičemž po zopakování a doplnění dokazování v odst. 9 a 11 uvedenými rozsudky Krajského soudu v Brně byli v zájmu předvídatelnosti účastníci řízení odvolacím soudem řádně seznámeni s tím, že z níže vyložených důvodů není žalobkyně v právu nikoli proto, že by nebylo prokázáno porušení právních povinností žalovaným (jak poněkud neobratně formuloval soud prvního stupně), nýbrž pro absenci jakékoli protiprávnosti jeho jednání. 7. Odvolací soud pro tyto účely konstatuje ve vztahu k předmětným právním krokům žalovaného směřujícím k docílení vyklizení žalobkyně z předmětného bytu, že podání obou žalob bylo realizací práva žalovaného, garantovaného v ústavní rovině v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhat se stanoveným postupem práva u soudu. V zákonné rovině bylo právo na soudní ochranu pro období do 31. 12. 2013 (první žaloba na vyklizení) obsaženo v § 4 obč. zák. a od 1. 1. 2014 (druhá žaloba na vyklizení) je zakotveno v § 12 o.z. Výkon práva je obecně okolností vylučující neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti (§ 11 obč. zák. u první žaloby na vyklizení a § 81 o.z. u druhé žaloby na vyklizení), nedošlo-li naprosto výjimečně k excesu, přičemž takový exces se s přihlédnutím k zásadě singularia non sunt extendenda posuzuje restriktivně. Již soudní praxí ve věcech ochrany osobnosti dle ustanovení § 11 a násl. obč. zák., která je plně využitelná i v režimu o.z., bylo dlouhodobě a konstantně dovozováno, že neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je vyloučena tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva či povinnosti stanovených zákonem (jako je např. výkon práv účastníka v řízení nebo výkon svědecké či znalecké povinnosti) s výjimkou případů, kdy se ten, kdo právo či povinnost vykonává, dopustí excesu (viz i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem). 8. S ohledem na institut zákonné licence tak zásadně nelze považovat podání žalob žalovaného na vyklizení žalobkyně z bytu za neoprávněné zásahy do osobnostních práv žalobkyně, přičemž druhá žaloba byla nadto úspěšná a při neúspěchu žaloby první se pro účely zjištění a hodnocení excesu z výkonu zákonné licence nelze omezit na pouhé zjištění konečného objektivního výsledku učiněného podání. Platí totiž, že k závěru, zda se v konkrétním případě jednalo o exces, je třeba porovnat zejména okolnosti, za nichž takové podání bylo učiněno (jde především o posouzení toho, zda existovaly okolnosti, které byly objektivně způsobilé podložit přesvědčení podatele, že je v právu, či zda se případně jednalo pouze o svévolné, resp. smyšlené podání s případným cílem uškodit apod.), a zda v konkrétním případě byl naplněn předpoklad dobré víry osoby, jež takové podání učinila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 422/2000). O exces se tak jedná při šikanózním podání zcela bezúspěšné žaloby, založené vědomě na očividně nepravdivých tvrzeních a sledující jiný cíl, než hájení svých práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 306/2016). 9. V případě první žaloby na vyklizení, vedené Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 39/2012, byla žaloba podána za situace, kdy žalovaný (jako žalobce v dané věci) dovozoval ohledně nájemní smlouvy uzavřené dne 7. 11. 2011 na dobu určitou tří měsíců do 15. 11. 2011, že nájemní vztah zanikl dne 15. 11. 2011 a byt je tak užíván bez právního důvodu. Žaloba byla v prvním stupni úspěšná, neboť soud prvního stupně ohledně nájemní smlouvy dovodil, že došlo k chybě v psaní, místo„ do“ patří správně„ od“ a nájemní poměr skončil dnem 15. 2. 2012 Krajský soud v Brně jako odvolací soud však rozsudkem ze dne 20. 1. 2015, č. j. 21 Co 478/2013-235, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu na vyklizení zamítl, neboť rozpor ujednání vztahujícího se k délce trvání nájemního vztahu nelze odstranit výkladem, smlouva je v této části pro nesrozumitelnost neplatná dle § 37 odst. 1 obč. zák. a pro tento případ stanoví § 686 odst. 2 obč. zák. fikci nájemního vztahu na dobu neurčitou. 10. Z uvedeného je zřejmé, že ačkoli byl žalovaný s první žalobou na vyklizení žalobkyně neúspěšný, v žádném případě nebyla taková žaloba toliko svévolným a zcela smyšleným podáním, učiněným s nelegitimním cílem v touze poškodit žalobkyni (a nikoli tedy legitimně chránit své vlastnické právo k bytu). Nešlo tudíž ve výše uvedeném směru o exces z výkonu zákonné licence, neboť podstatou neúspěchu žalovaného v daném sporu o vyklizení žalobkyně byly značné nejasnosti objektivně panující ohledně výkladu právní otázky doby trvání nájemního vztahu, připouštějící (i dle rozdílného posouzení před soudy obou stupňů) naprosto různý právní výklad. Postup odvíjený z pouhého odlišného (byť ve výsledku nesprávného) právního výkladu nejasné právní otázky nemůže být excesem z výkonu zákonné licence (zneužitím práva na soudní ochranu). 11. U druhé žaloby na vyklizení, vedené Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 148/2015, pak již byl žalovaný s žalobou úspěšný v obou stupních, neboť rozsudek soudu prvního stupně, ukládající žalobkyni (jako žalované v daném řízení) povinnost byt vyklidit, byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu ze dne 5. 5. 2021, č. j. 19 Co 194/2020-252. Bylo konstatováno, že došlo k výpovědi z nájmu pro značný dluh na nájemném, žalobkyně užívá byt bez právního důvodu a nejsou dány žádné okolnosti ve smyslu dobrých mravů, které by jí svědčily, když je to naopak ona, kdo dobré mravy porušuje tím, že za byt dlouhodobě neplatí a dluhy na nájemném jí výrazně vzrostly. Její představy, že byt vyklidí, pokud jí budou všechny dluhy odpuštěny, dostane jiný byt a k tomu jí budou přiznány dávky, z nichž by byl nový byt placen, se nepotkávají s realitou. 12. V případě druhé (již úspěšné) žaloby na vyklizení tedy rovněž nešlo o exces žalovaného z výkonu zákonné licence a žalovaný byl při podání této žaloby zcela v právu. Výrok pravomocného rozsudku je závazný nejen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o.s.ř.), kterými byli shodně žalobkyně i žalovaný, nýbrž v tomto rozsahu také pro soudy rozhodující v tomto řízení na náhradu nemajetkové újmy (§ 159a odst. 3 o.s.ř.). Jen pro úplnost lze dodat, že odůvodněním rozsudku z jiného řízení sice ohledně předběžné otázky, který z účastníků vlastně postupoval nemravně (a že to byla právě žalobkyně), nejsou soudy v tomto řízení striktně vázány, lze je však považovat za plně přiléhavé a pro stručnost na ně odkázat. Z hlediska právní jistoty je zásadně nežádoucí, aby soudy při opakovaném posuzování týchž předběžných otázek ve věcech týchž účastníků dospívaly k rozdílným závěrům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07), a v posuzované věci k tomu není rozumného důvodu. 13. Lze proto opodstatněně uzavř