70 CO 183/2021-166 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl vůči oběma žalovaným žalobu na náhradu nemajetkové újmy ve výši 380 000 Kč (I. výrok). Žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení 1. žalovanému k rukám jeho zástupce částku 43 197,99 Kč (II. výrok) a 2. žalovanému částku 600 Kč (III. výrok). 2. Soud prvního stupně takto zamítl žalobu, označenou jako„ žaloba na ochranu osobnosti“, směřující k náhradě nemajetkové újmy, dovozované žalobcem z toho, že byl 1. žalovaným jako soudním exekutorem poškozen na své cti v zaměstnání v souvislosti s výkonem exekuční činnosti 1. žalovaného při provádění exekuce srážkami ze mzdy žalobce u zaměstnavatele 3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že 1. žalovaným jako soudním exekutorem byla realizována exekuce na základě exekučních titulů pro vymožení výživného po žalobci prostřednictvím srážek ze mzdy u zaměstnavatele žalobce. Žalobce včas uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, jeho nárok nebyl uspokojen do 6 měsíců a 2. žalovaný„ tedy je pasivně legitimovaný v této věci“. Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z § 81 odst. 1 a 2, § 3 odst. 2 písm. a) a § 2951 odst. 2 o. z. Dospěl k závěru, že veškeré aktivity 1. žalovaného byly realizovány v souladu s exekučním řádem a právními předpisy. Upozornění zaměstnavatele žalobce na možnost podání poddlužnické žaloby není bezprávnou výhružkou. Návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem, jímž mělo být určeno pochybení nebo určen žalovaný, soud prvního stupně zamítl, neboť ve znaleckém posuzování není dovoleno posuzování právních otázek. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně. Namítl nerespektování zákonem stanoveného pořadí způsobu provádění exekuce 1. žalovaným jako soudním exekutorem (s tím, že exekutor mohl peníze strhnout z účtu a nepoškodit tak pověst žalobce v zaměstnání). Také namítl, že dle § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti považují za výkon státní správy a v takovém případě je dána přednost odpovědnosti státu před odpovědností exekutora. Pokračování řízení s exekutorem jako žalovaným je procesní vadou, přičemž žalobce soudu prvního stupně sdělil, že je odpovědný stát. Pokud soud prvního stupně exekutora v řízení ponechal, nemůže žalobce v tomto směru nést náklady řízení. Zaměstnavatel musel být z doručovaných oprav opravných exekučních příkazů zmaten a exekutor mohl brát z účtu místo poškozování žalobce v zaměstnání. Exekutor obdržel žádost o odškodnění a měl ji postoupit na Ministerstvo spravedlnosti. 5. 1. žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Dne 19. 1. 2018 byl vydán exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy žalobce a následně dne 31. 1. 2018 bylo vydáno opravné usnesení, kterým byla pouze více specifikována položka běžného výživného ve vyčíslení, aby bylo zejména pro zaměstnavatele patrné, že se dluh v exekuci navyšuje každý měsíc o částku běžného výživného ve výši 3 000 Kč. Přípisem ze dne 8. 1. 2020 pak 1. žalovaný vyrozuměl zaměstnavatele žalobce o právní moci exekučního příkazu s tím, že tehdejší výše pohledávky činila 58 656,91 Kč. Zaměstnavateli tak nebyly doručovány žádné překombinované opravy oprav, jak se žalobce snaží tvrdit. I v případě teoretických pochybností zaměstnavateli nic nebránilo dotázat se 1. žalovaného, jak má ve věci postupovat, byly mu doručeny pouze standardní listiny (plus jedno opravné usnesení) a když bylo zjištěno, že nesráží ze mzdy, byl upozorněn přípisem ze dne 23. 1. 2020. Jde-li o v odvolání žalobcem namítané nerespektování zákonem stanoveného pořadí způsobu provádění exekuce, 1. žalovaný lustrací účtů povinného zjistil, že se na jeho účtech nacházelo pouze 1 518,55 Kč, tedy prostředky ve zcela nedostatečné výši, kdy jen běžné měsíční výživné, pro které byla exekuce rovněž nařízena, činí 3 000 Kč. Nadto pro exekuci nařízenou pro běžné výživné do budoucna je dle § 263 odst. 3 o.s.ř. prioritním způsobem exekuce provedení srážkami ze mzdy. 6. 2. žalovaný odkázal na předchozí podání a navrhl potvrzení napadeného rozsudku. 7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je v meritu věci nedůvodné. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž ve výsledku věcně správné, byť argumentačně zčásti z poněkud jiných důvodů (se kterými byli účastníci řízení přítomní při jednání odvolacího soudu řádně předem seznámeni). 8. Z hlediska posouzení právního režimu věci nutno soudu prvního stupně vytknout, že věc nesprávně podřadil režimu o. z. a nikoli speciálnímu režimu zákona č. 82/1998 Sb. (přestože se k námitce 2. žalovaného zabýval i tím, zda žalobce splnil podmínku předběžného projednání nároku). Pokud totiž žalobce svou nemajetkovou újmu dovozuje z toho, že byl 1. žalovaným jako soudním exekutorem poškozen na své cti v zaměstnání v souvislosti s výkonem exekuční činnosti 1. žalovaného při provádění exekuce srážkami ze mzdy žalobce u zaměstnavatele, jde o oblast úkonů soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, která se dle § 4 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. považuje za úřední postup. Jak již musí být žalobci i soudu prvního stupně známo z předchozích rozhodnutí odvolacího soudu v jiných věcech žalobce, soud není vázán právní kvalifikací skutku v žalobě a bez ohledu na označení žaloby jako žaloby na ochranu osobnosti platí, že odpovědnost za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci upravuje zákon č. 82/1998 Sb. jako lex specialis k ochraně osobnosti v občanském zákoníku (k tomu srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008; ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2530/2012). 9. S tím úzce souvisí otázka nedostatku pasivní věcné legitimace 1. žalovaného, kterou soud prvního stupně nijak nehodnotil, ale které si je i žalobce sám vědom. Zde ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2013 platí, že činnost exekutora vymezená v § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o kterou se v projednávané věci při výkonu exekuční činnosti 1. žalovaného jedná, je výkonem veřejné moci, za jehož nesprávnost nadále odpovídá stát, a nikoli již souběžně s ním též sám exekutor (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, marg. č. 4 26). To uznává ve svém odvolání i žalobce, který přitom ovšem současně přehlíží (pokud dovozuje, že jde o procesní vadu v postupu soudu prvního stupně), že nedostatek pasivní věcné legitimace je jako hmotněprávní otázka důvodem pro zamítnutí žaloby a nikoli pro zastavení řízení. Z pohledu procesního práva je určující, že 1. žalovaný byl žalobcem v žalobě jako žalovaný označen, čímž se dle § 90 o.s.ř. stal účastníkem tohoto řízení. Vymezení účastníků řízení se v § 90 o.s.ř. zakládá čistě procesním způsobem, neboť závisí na údajích obsažených v žalobě. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 1. 2021, č. j. 11 C 22/2020-70, došlo k přistoupení 2. žalovaného jako dalšího účastníka řízení, nikoli k záměně účastníka řízení na straně žalované, a vůči 1. žalovanému nedošlo ani ke zpětvzetí žaloby, neboť žalobce výslovně uvedl, že žalobu proti fyzické osobě (exekutorovi) zpět nebere. 1. žalovaný je tak z hlediska procesního práva nadále účastníkem řízení, který však není z pohledu práva hmotného ve věci pasivně legitimován. 10. Předběžné uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti jako úřadu, uvedeného v § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., není oproti nesprávné formulaci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně otázkou pasivní legitimace 2. žalovaného ve věci, nýbrž zákonnou podmínkou podání žaloby dle § 14 odst. 3 a § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a odstranitelným nedostatkem podmínek řízení. Ohledně podmínky předběžného uplatnění nároku pak nelze souhlasit se soudem prvního stupně ani v tom, že k němu v průběhu řízení došlo žádostí žalobce o odškodnění ze dne 24. 11. 2020. Má totiž pravdu 2. žalovaný, že tímto podáním žalobce uplatnil u ministerstva nárok na náhradu za nemajetkovou újmu dovozovanou v souvislosti s rozhodováním a postupy soudů a nikoli soudního exekutora (srov.„ žádám o odškodnění za pochybení soudů … se tedy jedná o nezákonnou délku řízení a nezákonná rozhodnutí soudů, nezákonné zastupování syna, nezákonný výklad zákonů atd.“). Nicméně judikatura již dovodila, že od požadavku předběžného uplatnění nároku lze výjimečně upustit tam, kde by zrušení již vydaného soudního rozhodnutí postrádalo rozumný smysl a nenaplňovalo tak účel sledovaný zákonem, když je zřejmé, že úřad nárok plnit ne