72 CO 162/2022-154 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako soud prvního stupně (dále jen„ prvostupňový soud“) odvoláním napadeným rozsudkem změnil poslední úpravu poměrů dnes již zletilé žalobkyně, omezené ve svéprávnosti, tak, že uložil žalovanému platit na její výživu k rukám trvalé opatrovnice s účinností od [datum] měsíčně částku 3 500 Kč (výrok I.), za období od 1. 4. do [datum] vyčíslil dlužné výživné částkou 4 500 Kč (výrok II.) a tomu odpovídajícím způsobem zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému platit jí (další) částku 1 000 Kč měsíčně (výrok III.). Konečně, prvostupňový soud s odkazem na ust. § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) a skutečnost, že procesní úspěch účastníků řízení byl„ v zásadě rovnocenný“, žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). 2. Rozhodl tak k návrhu žalobkyně, jímž se s účinností od [datum] domáhala zvýšení dosavadního výživného ve výši 2 000 Kč měsíčně na částku 4 500 Kč, to s odkazem na svůj špatný zdravotní stav a s ním související vysoké výdaje a skutečnost, že žalovaný se s ní dlouhodobě nestýká. Přestože s tímto návrhem žalovaný nesouhlasil s odkazem na vlastní zvýšené výdaje a tři vyživovací povinnosti, prvostupňový soud žalobě částečně vyhověl a výživné zvýšil s přihlédnutím ke změně poměrů na straně obou účastníků – jak v souvislosti s prostým plynutím času, pokud od poslední úpravy výživného pro žalobkyni uplynulo 16 let, tak i pro změnu výdělkových poměrů žalovaného, u něhož bylo oproti stavu v době poslední úpravy výživného zjištěno, že je jediným společníkem a spolu se svou stávající manželkou jedním ze dvou jednatelů obchodní společnosti [právnická osoba], v níž je zaměstnán a současně má příjem z dohod o pracovní činnosti a provedení práce. Žalovaný vykázal výdělek kolem 40 000 Kč měsíčně, tedy vyšší přibližně 2,5x oproti roku 2006 a jakkoli má nyní o jednu vyživovací povinnost více (nadto rovněž ke zdravotně postižené dceři) a vykazuje množství pravidelných výdajů, uzavřel prvostupňový soud, jsou dány při příjmu nadále nezaopatřené žalobkyně z invalidního důchodu a příspěvku na péči v celkové výši přibližně 32 600 Kč důvody pro vyhovění požadavku žalobkyně co do zvýšení výživného na částku ve výši 3 500 Kč měsíčně. 3. Proti rozhodnutí prvostupňového soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům (tedy včetně přísudečného a nákladového), podala žalobkyně odvolání. Namítla, že má právo na stejnou životní úroveň jako žalovaný, který se s ní nestýká a veškerou péči o žalobkyni zajišťuje její trvalá opatrovnice (matka, s níž žije ve společné domácnosti). Za situace, kdy žalovaný dobrovolně platí na její výživu částku 3 000 Kč měsíčně, došlo pouze k symbolickému navýšení, které poměry žalobkyně nijak nezohlednilo. Nadto žalobkyně poukázala na postavení žalovaného jakožto jediného společníka ziskové obchodní společnosti, který výlučně sám rozhoduje o způsobu svého odměňování a rozdělení společností generovaného zisku. Upozornila, že v řízení vyšlo najevo, že obchodní společnost žalovaného mu poskytla částku ve výši 4 189 755 Kč a zjevně i manželka žalovaného má právo být jako druhý jednatel společností odměňována. Poměry žalovaného byly již v roce 2015 natolik dobré, že mohl vynaložit částku 46 000 Kč ve prospěch (tehdy ještě neosvojené) dcery [jméno] a později své manželce darovat podíly na nemovitostech v milionových hodnotách. Ani tyto skutečnosti dle žalobkyně v rámci svého rozhodnutí prvostupňový soud nijak nezohlednil. S ohledem na zdravotní stav žalobkyně a její poměry pak bylo namístě jí přiznat plnou náhradu nákladů řízení, to i v případě jejího částečného neúspěchu. Žalobkyně navrhla napadený rozsudek změnit tak, že bude jejímu návrhu vyhověno zcela, vyčíslen aktuální nedoplatek na zvýšeném výživném a přiznána jí plná náhrada nákladů řízení. 4. Žalovaný považoval podané odvolání za nedůvodné a neopodstatněné. Souhlasil s tím, že žalobkyně s ohledem na svůj zdravotní stav není schopna se sama živit a potřebuje pomoc. Nicméně, její potřeby (výdaje, kterými argumentuje) nebyly v dosavadním řízení řádně doloženy. Ani žalovaný nebyl s rozsudkem prvostupňového soudu spokojen, měl za to, že bylo třeba více zohlednit skutečnost, že potřeby žalobkyně jsou plně zajištěny z vyplácených, pravidelně valorizovaných dávek – invalidního důchodu a příspěvku na péči. Pokud se týká plnění od jeho obchodní společnosti, žalovaný vysvětlil, že dlužnou částku společnosti splácí a šlo o prostředky, které byly použity na vypořádání ostatních společníků. Vysvětlil rovněž platbu částky 46 000 Kč pro dceru [jméno] jako platbu na novou kompenzační pomůcku a převody podílů na jím původně výlučně vlastněných nemovitých věcech prezentoval jako svoji záležitost a rozhodnutí. Prioritou je pro žalovaného zabezpečit své dvě nezaopatřené děti, za situace, kdy žalobkyně je finančně zabezpečena a nadto má vytvořenu rezervu ve výši částky 100 000 Kč, jak se vyjádřila její trvalá opatrovnice. Dle žalovaného pak bylo třeba vzít v úvahu i to, že žalobkyně nastoupí k celoměsíčnímu pobytu v zařízení, do kterého prozatím pouze dojíždí, když k úhradě nákladu na něj jí postačí toliko příspěvek na péči – invalidní důchod žalobkyni zůstane pro vlastní potřebu. Pokud se týká hrazeného výživného, žalovaný vyjádřil pochybnosti o způsobu jeho využití za situace, kdy matka žalobkyně neumožnila jeho zasílání přímo na účet žalobkyně. 5. Podané odvolání žalovaný dále doplnil tak, že by žalobkyně již nově měla využívat službu chráněného bydlení, čímž se dále snížily náklady matky žalobkyně spojené s péčí o žalobkyni a dále, že v mezidobí došlo s ohledem na růst cen ke zvýšení výdajů žalovaného v souvislosti s bydlením, že ze svých co do výše nezměněných příjmů vynaložil další finanční prostředky na potřeby svých nezletilých dětí. Shrnul, že je schopen platit na výživu žalobkyně nejvýše částku 2 000 Kč měsíčně. 6. Odvolací soud zjistil, že odvolání v dané věci směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je zákon připouští (§ 201, § 202 o.s.ř. à contrario), že je žalobkyně z pozice účastníka řízení podala jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.) a že tak učinila včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), to zejména pro nepřihlédnutí k tvrzením a označeným důkazům, nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl, tedy z důvodů zákonem předvídaných (§ 205 odst. 2 písm. b/, e/ a g/ o.s.ř.). Proto rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a po dílčím doplnění dokazování dospěl k následujícím závěrům. 7. Dříve, než o něm odvolací soud rozhodl, vzala žalobkyně své odvolání proti výroku I. napadeného rozsudku zpět. Podle ustanovení § 207 odst. 2 věty první o.s.ř. dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví. Vzhledem k tomu, že ke zpětvzetí odvolání došlo před tím, než o něm bylo rozhodnuto, postupoval odvolací soud podle ustanovení § 207 odst. 2 o.s.ř. a odvolací řízení v dotčené části zastavil (výrok I. tohoto rozsudku). 8. Primárně nutno připomenout, že ačkoli jde o výživné dítěte, vzhledem ke zletilosti žalobkyně v době jeho zahájení je přítomné řízení řízením sporným, neboť by nebylo možno je bez návrhu zahájit a není řazeno mezi řízení upravená zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ z.ř.s“ (srov. ust. § 2 tohoto zákona). Není tedy ani ovládáno zásadou vyšetřovací (§ 21 z.ř.s.) a soud je vázán rozsahem uplatněného návrhu (když zásada vázanosti návrhem se dle ust. § 26 z.ř.s. neuplatní právě v řízeních dle zákona o zvláštních řízeních soudních), který nemůže překročit (resp. tak může učinit toliko za podmínek dle ust. § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o.s.ř.“). Právě uvedené platí přiměřeně i pro řízení o odvolání (§ 211 o.s.ř.). 9. Z právě uvedeného plyne, že napadený rozsudek bylo možno přezkoumat pouze v rozsahu a způsobem závislým na tom, kdo a jakým způsobem jej napadl. Byla-li to toliko žalobkyně, výrok I. by zůstal nedotčen (i přes původní formulaci odvolání jako mířícího do rozsudku prvostupňového soudu v celém rozsahu, resp. bez ohledu na pozdější zpětvzetí odvolání) – povinnost žalovaného platit na výživu žalobkyně s účinností od [datum] zvýšenou částku 3 500 Kč, resp. závěr o tom, že je stále povinen výživné žalobkyni platit, by přetrval i přes zahájené odvolací řízení bez dalšího. V rámci uplatněného předmětu řízení pak bylo možno pouze přezkoumat, zda by nenáleželo žalobkyni v rámci navrhovaného zvýšení výživného ještě více, než stanovil prvostupňový soud (tedy, že by žaloba neměla být zamítána, resp. nikoli pro celou částku 1 000 Kč) a pokud se týká nedoplatku na výživném, zda by v závislosti na upraveném navýšení výživného neměl být stanoven v jiné částce. Jinými slovy, jakkoli by odvolací soud případně mohl dospět k závěru, že byl nedoplatek na výživném vypo