72 CO 230/2021-173 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně (dále jen„ prvostupňový soud“) výše uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zavázání žalovaného k zaplacení peněžité částky s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně) s tvrzením, že se jedná o dluh za poskytnuté zdravotní služby pacientce jménem [jméno] [příjmení], narozené dne [datum], státní příslušnost Sýrie (dále jen„ pacientka“), která nebyla účastníkem veřejného zdravotního pojištění a náklady za poskytnutou zdravotní péči jí byly postupně fakturovány a uhrazeny pouze částečně. Žalovaný ve věci vystupoval jako tzv. zvoucí osoba, která pacientku (svoji sestru) do České republiky (dále též jen„ ČR“) pozvala se závazkem, že uhradí náklady na pacientce případně poskytnuté zdravotní služby. O této skutečnosti se však žalobkyně měla dozvědět až z opakovaného sdělení Ředitelství služby cizinecké policie z listopadu 2019, doklad o tom získala až v červenci 2020. Výrokem II. prvostupňový soud zavázal v řízení neúspěšnou žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 67 034 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. 2. Za prokázané prvostupňový soud vzal, že se žalovaný již v prosinci 2015 jako zvoucí osoba pacientky do ČR písemně mj. zavázal k převzetí veškerých nákladů spojených s poskytnutím zdravotnické péče jím zvané osoby, a to po celou dobu jejího pobytu na území ČR, případně též spojených s jejím převozem v nemoci nebo jejích ostatků, pokud by zemřela. Dále bylo prokázáno, že v září 2016 byla pacientka jako samoplátce hospitalizována ve zdravotnickém zařízení žalobkyně a v souvislosti s neakutní péčí o ni žalobkyně vystavila postupně tři daňové doklady, obsahující specifikaci jednotlivých účtovaných položek (včetně nákladů na transport a laboratorní vyšetření provedené třetími subjekty). Nebylo nijak rozporováno, že pacientka absolvovala plánovaný zákrok v souvislosti anomálií krční páteře a spánkovou apnoe poté, co při pobytu v ČR dne [datum] zkolabovala a byla nejprve hospitalizována v [nemocnice] v [obec]. Původně byl její pobyt povolen pouze pro období od 16. 7. do [datum], s ohledem na hospitalizaci jí byl vystaven příkaz k vycestování do [datum]. Prvostupňový soud měl dále za prokázáno, že žalovaný komunikoval s žalobkyní již v září 2016, uhradil jí zálohu na plánovaný zákrok ve výši 10 000 EUR a dne [datum] byla sepsána Smlouva o poskytnutí zdravotní péče, v níž byly vyplněny osobní údaje týkající se pacientky, a byla podepsána žalovaným s uvedením jeho plného jména. Při přijetí pacientky k hospitalizaci u žalobkyně byl přítomen žalovaný a další její rodinní příslušníci. V průběhu hospitalizace se stav pacientky zhoršil a vyžádal si další neplánované úkony zdravotní péče již nekryté uhrazenou zálohou. 3. Přestože nebylo sporu o tom, že žalovaný byl povinen uhradit náklady za pacientce poskytnutou zdravotní péči jako zvoucí osoba (s odkazem na ust. § 15 odst. 2, písm. c/ zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), prvostupňový soud žalobu zamítl s tím, že přisvědčil námitce žalovaného o promlčení žalobkyní uplatněného nároku. V tomto ohledu uzavřel, že pokud se žalobkyně domáhá žalobou podanou dne [datum] nároku vzniklého v období hospitalizace pacientky do [datum], stalo se tak po uplynutí zákonné tříleté promlčecí lhůty (s odkazem na ust. § 619 a § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“). Prvostupňový soud vysvětlil, že žalobkyně má pro jednání se samoplátci zřízeno samostatné oddělení, v souladu se svou vnitřní směrnicí (č. ISM_34/2005-2) má péči poskytovat výlučně na podkladě písemných smluv uzavíraných s osobami, jimž je tato poskytována. Smlouvou je současně žalobkyni udělován souhlas, aby si při dohledání dlužníků zjišťovala osobní údaje vedené o samoplátcích cizineckou policií, která jediná eviduje mj. údaje o pozváních a zvoucích osobách, když oddělení žalobkyně zabývající se péčí o samoplátce je povoláno mj. i ke spolupráci s policií. Prvostupňový soud v té souvislosti uzavřel, že smlouva o poskytování péče nebyla žalobkyní s pacientkou řádně sjednána, neboť sice obsahuje vyplněné údaje týkající se pacientky, nicméně podepsána byla žalovaným, u něhož nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by k takovému právnímu jednání byl pacientkou zmocněn. 4. Dále, žalobkyně dle prvostupňového soudu nepostupovala správně, pokud sice vyzvala pacientku již v říjnu 2016 k úhradě nákladů poskytnutých zdravotních služeb, nicméně řádný dotaz týkající se zjištění zvoucí osoby učinila až po 3,5 letech, v červenci 2020 (v mezidobí se toliko dotazovala ministerstva vnitra na pobyt pacientky, aniž by vzala v potaz, že tato se mohla na území ČR zdržovat pouze na základě krátkodobého víza). Naopak, žalovaný ani pacientka neporušili dle prvostupňového soudu žádnou svoji zákonnou nebo smluvní povinnost, pokud sami při nástupu pacientky k hospitalizaci údaje ke zvoucí osobě žalobkyni nesdělili. Pokud by žalobkyně respektovala vlastní vnitřní směrnici, pak by mohla ke dni [datum] dovozovat doručení výzvy pacientce k úhradě nákladů poskytnuté péče, ke dni [datum] marné uplynutí dodatečné lhůty ke splnění dluhu, dne [datum] (následující pracovní den) mohla oslovit cizineckou policii s žádostí o sdělení osobních údajů zvoucí osoby, která by v obdobné (7 denní) lhůtě jako později v roce 2020 žalobkyni vyhověla. Při vyvinutí adekvátního úsilí tedy mohla žalobkyně dle závěru prvostupňového soudu ke dni [datum] disponovat informací, že právě žalovaný je zvoucí osobou, odpovědnou za úhradu nákladů zdravotní péče pacientce poskytnuté. Promlčecí lhůta pro uplatnění žalovaného nároku tedy dle závěru prvostupňového soudu plynula v době od [datum] do [datum], tedy ke dni zahájení přítomného řízení byla pohledávka žalobkyně promlčena a stala se pouhou naturální obligací, kterou není žalovaný povinen splnit (§ 609 o.z.). 5. Za důvodnou pak neměl prvostupňový soud ani argumentaci žalobkyně o tom, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy (s odkazem na konkretizovanou judikaturu Nejvyššího soudu), neboť žalobkyně mohla (a měla) svoji pohledávku u soudu v běžící promlčecí době uplatnit zcela nezávisle na jednání žalovaného (dokonce i tehdy, pokud by výslovně žalobkyni sdělil, že zvoucí osobou není, neboť měla možnost si tuto informaci ověřit jiným způsobem). Námitkami žalovaného o tom, že léčebný postup žalobkyně byl v případě pacientky non lege artis, se již prvostupňový soud s ohledem na vše právě konstatované nezabýval. 6. Proti rozsudku se odvolali žalobkyně i žalovaný. 7. Žalobkyně ve věci samé namítla, že nelze uvažovat o promlčení jejího nároku. Zopakovala, že povědomí o tom, že žalovaný je zvoucí osobou, získala v listopadu 2019 podle sdělení cizinecké policie, doklad („ zvoucí dopis“) o tom pak získala až v dubnu 2020 od zástupce žalovaného v reakci na předžalobní upomínku, resp. až v červenci 2020 od cizinecké policie; teprve v tomto období mohlo dojít k počátku běhu promlčecí lhůty. Podle žalobkyně bylo k podání žaloby nutné nejprve získat text pozvání, z něhož by mj. zjistila datum narození žalovaného. Žalobkyně vytkla prvostupňovému soudu, že nepřihlédl ke konkrétním okolnostem případu, podmínky běhu promlčecí doby vyhodnotil„ nespravedlivě přísně“, když skutečnost, že žalovaný sám žalobkyni nesdělil („ zatajil“ informaci o tom), že je zvoucí osobou, znamená porušení povinnosti a nepoctivé jednání, z něhož nyní žalovaný těží (s odkazem na ust. § 6 odst. 1 o.z.). Ostatně, zopakovala žalobkyně, žalovaný po celou dobu jednání s ní vystupoval tak, že dlužníkem je pacientka, nikoli on jako zvoucí osoba. Pokud by tato informace byla žalobkyni známa, všechny vystavené faktury (včetně zálohové) by byly„ psány na něj“ (tj. žalovaného – pozn. odvolacího soudu). Žalobkyně dále rozporovala soudem provedené hodnocení sdělení ministerstva vnitra k pobytu pacientky, když dle zákona se za přechodný pobyt považuje každé překročení státních hranic, bez ohledu na to, zda má cizinec vízum nebo povolení k dlouhodobému nebo přechodnému pobytu. Sdělilo-li ministerstvo vnitra k osobě pacientky, že není dle evidence na území ČR hlášena k pobytu, nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby si tutéž informaci obratem ověřovala u cizinecké policie a následně ji v soudním řízení sankcionovat promlčením uplatněného nároku, jak přesto provedl prvostupňový soud napadeným rozhodnutím. Pokud žalobkyně navrhla výpověď svědkyň, kterýžto důkaz prvostupňový soud neprovedl, činila tak v úmyslu prokázat svoji běžnou praxi při zjišťování údajů z Cizineckého informačního systému spočívající v provádění dotazu právě ministerstvu vnitra, kteréžto je shodně jako cizinecká policie orgánem pro oblast záležitostí vnitra, včetně otázky pobytu cizinců na území ČR. Žalobkyni nelze klást k tíži, že si sice vytvořila vnitřní předpis, který hovoří o obracení se na cizineckou policii, praxe však byla zavedena tak, že dotazy byly směřovány na ministerstvo. 8. Žalobkyně v souhrnu namí