74 CO 102/2021-293 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 80 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 23. 10. 2014 do zaplacení (I. výrok), nahradit žalobci náklady řízení ve výši 117 545,37 Kč (II. výrok) a České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náklady řízení vzniklé státu ve výši 856,70 Kč (III. výrok). 2. Ve vztahu k předmětné platbě ve výši 80 000 Kč, která byla dne 22. 10. 2014 odepsána z bankovního účtu [jméno] [příjmení] na účet žalovaného, soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že mezi [jméno] [příjmení] a žalovaným nebyl uzavřen žádný závazkový vztah. Tvrzení žalovaného o uzavření smlouvy o zápůjčce neměl i přes opakovaná poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. za prokázaná. Žalobou uplatněný nárok proto v souladu s žalobou po právní stránce posoudil jako bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dovodil proto povinnost žalovaného vrátit žalobci, kterému byla pohledávka postoupena, žalovanou částku, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, počítaným ode dne následujícího po odepsání částky z účtu [jméno] [příjmení]. Obranu žalovaného v podobě uplatněného zápočtu částky 105 000 Kč za ustájení a péči o koně ve vlastnictví [jméno] [příjmení] v období 28. 5. 2015 do 31. 12. 2015 shledal nedůvodnou. Dospěl k závěru, že mezi [jméno] [příjmení] a žalovaným došlo konkludentně k uzavření inominátní smlouvy, na základě které byla [jméno] [příjmení] oprávněna mít bezplatně ustájené své tři koně Cargo, Lynda a Lejdy (minimálně) v měsících květen až prosinec roku 2015 ve stáji žalovaného, s tím, že žalovanému (synallagmaticky) vzniklo právo tyto koně využívat v rámci provozované agroturistiky. Soud prvního stupně proto uzavřel, že [jméno] [příjmení] se na úkor žalovaného nijak bezdůvodně neobohatila a obranu žalovaného tak považoval za vyvrácenou. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení vzniklých státu vyplacením svědečného rozhodl dle § 148 o. s. ř. 3. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání. Vytkl soudu prvního stupně, že nesplnil svoji poučovací povinnost dle ustanovení § 118a o. s. ř., když žalovaného nepoučil o svém závěru o neprokázání započtení pohledávky ve výši 105 000 Kč vůči žalobou uplatněnému závazku ve výši 80 000 Kč. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uvedl, že účelem poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a o. s. ř. je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl teprve z nepříznivého (překvapivého) rozhodnutí, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Konstatoval, že jej soud prvního stupně poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. pouze o tom, že je povinen prokázat kdy a mezi kým byla uzavřena smlouva o půjčce a co bylo jejím obsahem. Dle žalovaného rozsudek dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasil se závěrem, že částka 80 000 Kč v daném případě představuje bezdůvodné obohacení. S velkou pravděpodobností totiž byla mezi [jméno] [příjmení] a žalovaným uzavřena ústní smlouva o zápůjčce. Poukázal na předchozí usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2020, č. j. 74 Co 77/2019-125, ve kterém odvolací soud vedl soud prvního stupně v této věci ke zjištění, kdo zadal příkaz k úhradě částky 80 000 Kč ve prospěch účtu žalovaného a z jakých důvodů. Tuto skutečnost však dle žalovaného [jméno] [příjmení] neosvětlila, když vypověděla, že příkaz k úhradě s určitostí nezadávala. Žalovaný považoval za nevěrohodné, že by si této platby odepsané z jejího účtu nevšimla. Z následné pasivity [jméno] [příjmení] žalovaný dovozoval, že se nemohlo v daném případě jednat o bezdůvodné obohacení. To vše za situace, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že [jméno] [příjmení] běžně bezúročně půjčovala žalovanému finanční prostředky. Zopakoval, že paní [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení] (dále jen„ jednatelka žalovaného“) nebyla osobou zadávající platbu ze dne 22. 10. 2014. Dle žalovaného [jméno] [příjmení] po vyhrocení vzájemných vztahů účelově„ mlží“ ohledně příkazu k úhradě částky 80 000 Kč ze dne 22. 10. 2014 a křivě jej označuje za plnění bez právního důvodu. Hodnocení výpovědi [jméno] [příjmení] ze strany soudu prvního stupně jako vnitřně konzistentní a logické a výpovědi jednatelky žalovaného jako vnitřně rozporné, vyhýbavé a liknavé, označil za nesprávné, stejně jako závěr, že platbu provedla jednatelka žalovaného. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl žalovaný za to, že jednatelka žalovaného uzavření smlouvy o zápůjčce nepopřela. Závěr soudu prvního stupně o nesplnění notifikační povinnosti označil rovněž za neodpovídající, neboť vychází z předešlé již neúčinné právní úpravy. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. 4. Žalobce se v replice k odvolání žalovaného ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i hodnocením jednotlivých důkazů. Zdůraznil, že žalovaný si byl od počátku vědom skutečnosti, že přijetí žalované částky 80 000 Kč bylo plněním bez právního důvodu. Tato skutečnost dle žalobce nepochybně vyplývá z listiny ze dne 11. 12. 2017, ve které sama jednatelka žalovaného předmětné plnění označila za bezdůvodné obohacení. Argumentaci žalovaného k této otázce tak žalobce považuje za irelevantní a účelovou. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek, jako věcně správný, potvrdil. 5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející, v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné pouze částečně, a to z jiných, než jím uváděných důvodů. 6. Ve vtahu k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení se žalovaný v podaném odvolání domáhal fakticky jiného (opačného) hodnocení provedených důkazů. 7. Byť to žalovaný nenamítal, odvolací soud nepřehlédl, že ho soud prvního stupně po provedení dokazování výslechem jednatelky žalovaného (jednání dne 23. 3. 2021) řádně nepoučil, že soud nemá ani po jejím výslechu za prokázané uzavření smlouvy o zápůjčce. Odvolací soud proto toto pochybení napravil a žalovaného u jednání dne 30. 11. 2022 opětovně poučil, že uzavření zápůjčky nemá za prokázané a vyzval jej k případnému dalšímu označení důkazů o jejím uzavření. Žalovaný po poučení uvedl, že již další důkazy navrhovat nebude. 8. Na tomto podkladě odvolací soud souhlasí se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně provedl ve věci precizní dokazování, přičemž důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech adekvátně hodnotil. 9. Zcela precizně soud prvního stupně hodnotil i věrohodnost (rozporných) výpovědí [jméno] [příjmení] a jednatelky žalovaného, to vše na podkladě možnosti bezprostředně vnímat obě výpovědi a ve vzájemných souvislostech s ostatními zjištěnými skutečnostmi. 10. Byť žalovaný nesouhlasí se závěrem, že nebyla zjištěna jím tvrzená smlouva o zápůjčce, skutečností zůstává, že nelze z žádného soudem prvního stupně provedeného důkazu (ani z výpovědi jednatelky žalovaného) objektivně takový závazkový vztah dovodit. 11. Nadto žalobce správně poukazoval na přípis ze dne 11. 12. 2017, ve kterém sama jednatelka žalovaného označovala předmětné plnění jako bezdůvodné obohacení. 12. Pro stručnost odvolací soud co do skutkových zjištění v plném rozsahu odkazuje na odpovídající a podrobné odůvodnění soudu prvního stupně. 13. Žalovaný při své argumentaci dostatečně nezohledňuje objektivní povahu bezdůvodného obohacení. Vyplynulo-li z dokazování, že z účtu [jméno] [příjmení] odešla dne 22. 10. 2014 na účet žalovaného částka 80 000 Kč, aniž by žalovaný prokázal existenci právního důvodu, na jehož základě si smí poukázané prostředky ponechat, byl tím zjednán adekvátní podklad pro naplnění pojmových znaků skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, usnesení ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 409/2020 či rozsudek ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2040/2021). 14. Odvolací soud neshledává důvodnou námitku žalovaného, že nebyl řádně poučen podle ustanovení § 118a o. s. ř. o závěrech soudu ve vztahu k uplatněnému zápočtu. Poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. je totiž na místě pouze tam, kdy účastník neunáší své břemeno důkazní, nikoli v situaci, kdy z jím nabídnutých důkazů je positivně prokázán jiný skutkový stav. Soud prvního stupně v daném případě však dospěl na podkladě provedeného dokazování k preciz