74 CO 129/2021-181 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 103 869,03 Kč, úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 87 490,83 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 14,9 % ročně z částky 85 892,83 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 15 211,78 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 31. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 57,39 % ročně z částky 85 892,83 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení (II. výrok) a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 24 945 Kč (III. výrok). 2. Soud vyšel z toho, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 23. 4. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“) ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému na účet částku 100 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 101,77 % ročně ve 36 měsíčních splátkách po 6 859 Kč, splatných vždy do každého 17. dne v měsíci. Podle smluvních ujednání došlo v případě prodlení žalovaného s úhradou kterékoliv splátky nebo její části v délce 65 dnů automaticky k zesplatnění úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina a úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění, stávaly součástí nové jistiny. V případě prodlení žalovaného s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů byl žalovaný povinen zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení. Žalobce měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v délce 15 dnů ve výši 200 Kč u každé splátky. V případě nezaplacení nové jistiny v den zesplatnění úvěru vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení. Úvěruschopnost žalovaného posoudil žalobce před uzavřením Smlouvy listinou označenou jako Hodnocení klienta, ve které dne 18. 4. 2018 žalovaný prohlásil, že nemá žádné splátky, úvěry, zápůjčky, leasing, výživné ani hypotéky, jeho měsíční příjem ze zaměstnání činí 25 937 Kč a výdaje sestávají z výdajů na bydlení ve výši 1 820 Kč a na ostatní ve výši 100 Kč. Z výpisu záznamů z registru [příjmení] žalobce zjistil, že žalovaný nebyl ke 12. 4. 2018 veden v registru dlužníků. Z pracovní smlouvy, potvrzení zaměstnavatele, výplatních lístků a výpisu z účtu [číslo] vedeného u [příjmení] [příjmení] na jméno manželky žalovaného, žalobce ověřil, že žalovaný je od 30. 12. 1991 zaměstnaný u Řízení letového provozu ČSFR, s. p., a jeho měsíční příjem v období od ledna do března 2018 činil 25 937 Kč a 26 564 Kč. Žalobce rovněž zjistil, že zůstatek na účtu [číslo] k 10. 3. 2018 činil 27 631 Kč. Žalovaný uhradil žalobci pouze 12 splátek po 6 859 Kč dne 17. 5. 2018, 15. 6. 2018, 17. 7. 2018, 17. 8. 2018, 17. 9. 2018, 17. 10. 2018, 16. 11. 2018, 9. 1. 2019, 17. 1. 2019, 12. 2. 2019, 19. 3. 2019 a 15. 4. 2019. Přípisy ze dne 17. 6. 2019, 18. 7. 2019 a 21. 7. 2019 vyzýval žalobce žalovaného k zaplacení dlužné částky a upozorňoval ho na možnost zesplatnění úvěru. Přípisem ze dne 21. 7. 2019 žalobce oznámil žalovanému, že vzhledem k prodlení se splátkou splatnou v prosinci 2018 a lednu 2019 o délce 65 dnů došlo k 21. 7. 2019 k okamžitému zesplatnění jeho závazků. Současně žalovaného vyzval k zaplacení nesplacené části úvěru ve výši 102 702 Kč. Přípisem ze dne 12. 12. 2019, odeslaným dne 13. 12. 2019, žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Ze spisů vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 184/2020 a 104 C 113/2020 vzal soud za prokázané, že [právnická osoba], s. r. o. se domáhá po žalovaném úhrady úvěrů, zesplatněných po uzavření Smlouvy. Na takto ustaveném skutkovém základě soud konstatoval, že žalobce řádně posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu„ § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“, a naopak žalovaný žalobce uvedl v omyl, když v Hodnocení klienta uvedl, že není zavázán k úhradě splátek jiných úvěrů. Proto posoudil námitku žalovaného, že žalobce řádně neposoudil jeho úvěruschopnost, jako nedůvodnou. Jako důvodnou posoudil soud námitku, že dohodnutý úrok ve výši 101,77 % ročně se v situaci, kdy žalobce vystupuje jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, zjevně příčí dobrým mravům a narušuje veřejný pořádek. Proto ujednání o dohodnutém úroku považoval za neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. Nesouhlasil však s názorem žalovaného, že pro neplatnost tohoto ujednání je neplatná celá Smlouva, neboť ujednání o úroku lze od ostatních částí Smlouvy oddělit a neplatnost tohoto ujednání proto nečiní neplatným celý závazek žalovaného. Žalobci pak dle § 1802 o. z. náleží úroky ve výši obvyklých úroků požadovaných za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavřené smlouvy. Výši těchto úroků soud zjistil ze zpráv [právnická osoba], a [právnická osoba], podle kterých v průměru úroková sazba v dubnu 2018 při poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 100 000 Kč se splatností 36 měsíců činila 14,9 % ročně. Soud poté započetl dle splátkového kalendáře (jenž tvořil přílohu Smlouvy) žalovaným uhrazené splátky částečně na jistinu a částečně na úrok, přičemž na jistinu z jednotlivých splátek započetl částky 835,06 Kč, 885,37 Kč, 938,70 Kč, 995,25 Kč, 1 055,20 Kč, 1 118,77 Kč, 1 186,16 Kč, 1 257,61 Kč, 1 333,37 Kč, 1 413,69 Kč, 1 498,85 Kč a 1 589,14 Kč. Na tomto základě soud dospěl k závěru, že žalovaný dluží žalobci na jistině částku 85 892,83 Kč s úrokem ve výši 14,9 % ročně od 23. 7. 2019 do zaplacení. V části požadovaného úroku ve výši 57,39 % ročně z částky 85 892,83 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení a v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 15 211,78 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 31. 12. 2019 do zaplacení, soud žalobu zamítl, přičemž dodal, že požadavek žalobce na zaplacení kapitalizovaného úroku nebylo možné přezkoumat, když žalobce ani na jeho výzvu nekonkretizoval, jak k výpočtu požadované částky dospěl. Soud dále uložil žalovanému zaplatit žalobci v souladu s § 2048 o. z. dohodnuté smluvní pokuty za prodlení se zaplacením 13. a 14. splátky po 499 Kč (998 Kč) a ve výši 0,1 % denně za prodlení se zaplacením 13. splátky, splatné dne 17. 5. 2019, ke dni zesplatnění. Soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že výše sjednané smluvní pokuty je nepřiměřená, což má za následek neplatnost Smlouvy, neboť ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně považoval za platné, neodporující veřejnému pořádku. Soud považoval za oprávněný požadavek žalobce na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného se zaplacením 8., 13. a 14. splátky po 200 Kč, neboť žalobce doložil, že vyzýval žalovaného k úhradě dlužných splátek. Proto soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 103 869,03 Kč (jistina 85 892,83 Kč, smluvní pokuty 998 Kč a 16 378,20 Kč a náklady za upomínání 600 Kč), úrok ve výši 14,9 % ročně z částky 85 892,83 Kč od 23. 7. 2019 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 87 490,83 Kč (dlužná jistina, smluvní pokuty 998 Kč a náklady za upomínání 600 Kč) od 31. 12. 2019 do zaplacení; ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 3. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.) a převážně úspěšnému žalobci přiznal náhradu 57,39 % nákladů řízení, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 955 Kč, odměny advokáta za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, vyjádření k podání žalovaného a účast u dvou jednání soudu) dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, po 5 900 Kč, režijních paušálů za pět úkonů po 300 Kč a náhrady daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % (DPH). Z celkové částky 43 465 Kč soud přiznal žalobci 57,39 %, tedy částku 24 945 Kč. 4. Proti I. a III. výroku rozsudku podal žalovaný odvolání. Namítal, že soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, když dovodil, že žalobce řádně posoudil jeho úvěruschopnost a žalovaný žalobce uvedl v omyl, když v Hodnocení klienta uvedl, že není zavázán k úhradě jiných úvěrů. Z rozhodnutí soudu nevyplývá, jak dospěl k závěru, že žalobce konal s odbornou péčí, když kromě formuláře Hodnocení klienta při posouzení úvěruschopnosti žalovaného neprověřoval jeho výdaje (včetně jiných závazků), ani zda a s kým žije ve společné domácnosti. Žalobce zanedbal povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého měl kromě informací získaných od spotřebitele vycházet rovněž z informací, které získá z jiných dostupných zdrojů (např. databází shromažďujících informace o již existujících úvěrových vztazích spotřebitele). Žalovaný měl v době uzavření Smlouvy uzavřeno několik smluv se [právnická osoba], které jsou předmětem řízení vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 104 C 113/2020 a 30 C 184/2020. Nelze proto považovat posouzení úvě