74 CO 95/2021-132 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 19 857,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 do zaplacení (I. výrok) a částku 8 198,46 Kč (II. výrok), zamítl žalobu o zaplacení úroku ve výši 95,95 % ročně z částky 19 867,35 Kč od 24. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do výše 94 464 Kč (III. výrok) a o zaplacení částky 6 160,65 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 do zaplacení (IV. výrok) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 944,83 Kč (V. výrok). 2. Soud vyšel z toho, že účastníci řízení platně uzavřeli dne 15. 2. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“) ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na jejímž základě žalobce dne 16. 2. 2018 poskytl na účet žalované částku 20 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 151,7 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 1 640 Kč, splatných vždy nejpozději k 18. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem březnem 2018. V případě prodlení žalované s úhradou splátky 15 dnů měl žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením, ve výši 200 Kč u každé splátky, splatnou 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení (bod 6.2). Ve Smlouvě byly sjednány smluvní pokuty, podle kterých byla žalovaná povinna za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů, zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 499 Kč (bod 6.1) a pro případ, že po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu úvěru, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení (bod 6.5). Smluvní pokuty byly splatné do deseti dnů ode dne vzniku povinnosti k jejich zaplacení. Souhrn veškerých smluvních pokut, které byl žalobce oprávněn požadovat, činil maximálně 2 999 Kč za kalendářní rok. Při prodlení s hrazením jakéhokoliv peněžitého dluhu byl žalobce oprávněn požadovat zaplacení zákonných úroků z prodlení z dlužné částky (bod 6.7). Žalobce zjišťoval schopnost žalované splácet úvěr Potvrzením Úřadu práce ČR ze dne 15. 2. 2018, Prohlášením klienta ze dne 15. 2. 2018 a výpisem záznamů z registru [příjmení] ze dne 14. 2. 2018. Žalovaná žalobci zaplatila splátky po 1 640 Kč pouze dne 15. 3. 2018, 17. 4. 2018 a 17. 5. 2018. Upomínkami ze dne 19. 7. 2018 a 22. 8. 2018 žalobce vyzýval žalovanou k úhradě dlužných splátek a upozorňoval ji na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky v délce 65 dnů. Vzhledem k tomu, že žalovaná dlužné částky neuhradila, žalobce v předžalobní výzvě ze dne 3. 7. 2019 požadoval okamžitou úhradu veškerých dlužných nároků. Při právním hodnocení věci soud s odkazem na § 2395, § 2399, § 1968 a § 1970 o. z. považoval požadavek žalobce na zaplacení dlužné původní jistiny úvěru ve výši 19 867,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 (data sepisu žaloby) do zaplacení a na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 Smlouvy v kapitalizované výši 8 198,46 Kč za oprávněný. Vzhledem k tomu, že si žalobce ve Smlouvě prosadil vysoký úrok a současně několik ustanovení o smluvních pokutách a poplatcích, jejichž následnou kumulací došlo k nepřiměřenému zatížení žalované, posoudil soud ujednání o úroku (který o více než polovinu přesahuje poskytnuté plnění) a body 6.1 a 6.2 Smlouvy za nepřiměřené, lichevní a odporující dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 o. z., proto za neplatné. Proto požadavek žalobce na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 Smlouvy v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím, náhrady nákladů dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč s příslušenstvím, a úroku za poskytnutí úvěru (požadovaného v sazbě 95,95 % ročně), jako nedůvodný zamítl. 3. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V daném případě byl žalobce úspěšný v rozsahu 82 % (co do částky 28 055,81 Kč) a žalovaná v rozsahu 18 % (co do částky 6 160,65 Kč). Soud proto žalobci přiznal 64 % účelně vynaložených nákladů řízení, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 711 Kč, odměny advokáta za tři úkony právní služby po 300 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a jeden úkon ve výši 2 180 Kč dle § 7 advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů za tři úkony po 100 Kč dle § 14b advokátního tarifu a za jeden úkon ve výši 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu a náhrady daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 772,80 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Z částky 6 163,80 Kč soud přiznal žalobci k tíži žalované 64 %, tedy částku 3 944,83 Kč. Aplikaci § 14b o. s. ř. soud odůvodnil tím, že se v dané věci jedná o opakovaně uplatňovaný nárok téhož žalobce ustáleným žalobním návrhem ve skutkově i právně shodných věcech. 4. Proti části III. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku ve výši 20 % ročně z částky 19 867,35 Kč od 24. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 94 464 Kč, a proti části IV. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 388,71 Kč (z toho 990,71 Kč kapitalizovaný úrok ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % ročně, 998 Kč smluvní pokuty dle bodu 6.1 a 400 Kč náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 do zaplacení, podal žalobce odvolání. Měl za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod ho ani částečně nepřiznat. Zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, podle kterého„ sjednaný úrok 109,45 % ročně nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %“ a Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle kterého„ nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Nejvyšší soud zde vyzdvihl, že má být přihlédnuto k „ nejvyšším úrokovým sazbám“, proto by úrok měl být srovnáván s úroky úvěrů z kreditních karet, poskytovaných bankovními subjekty, kde sazba v únoru 2018 činila 24,16 % ročně. Žalobcem požadovaná roční úroková sazba 95,95 % tak činí pouze 3,97 násobek částky 24,16, proto není nepřiměřená, natož lichevní. Sjednané úroky jsou ovlivněny celou řadou faktorů, a pokud se smluvní strany dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků, mají smluvní strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí (odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11). Rovněž podle stanoviska Pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl ÚS – ST .20/05, publikovaného pod č. 1/2005 Sb. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, platí, že„ ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv“. Žalobce byl přesvědčen, že Smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém rozsahu zavazuje. V případě sjednané sazby úroků se nejedná o nepřiměřené ujednání (§ 1813 o. z.), neboť žalovaná byla se sazbou úroků seznámena v předsmluvním formuláři, ve Smlouvě i v oznámení o schválení úvěru. Dle názoru žalobce je úroková sazba přiměřená a odpovídající situaci na trhu v nebankovních úvěrech. K tomuto závěru odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], 16 VSOL 656/2018, podle kterého není úrok ve výši 137,51 % ročně u smlouvy uzavřené v roce 2015 nepřiměřeně vysoký„ za předpokladu, kdy je spotřebiteli obsah dohody o předmětu a ceně plnění zřejmý.“ a„ argumentace žalobce obvyklou výší úroků ve smyslu ustanovení § 1802 o. z., z níž dovozoval rozpor s dobrými mravy, je nepřípadná, neboť uvedené ustanovení dopadá jen na případy, kdy výše úroků není výslovně sjednána“. I pokud by měl soud za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký, pak by takto sjednaná výše představovala pouze nezákonné množstevní určení dle § 577 o. z. Pokud tedy soud považoval dohodnutý úrok za příliš vysoký, měl žalobci podle § 2395 o. z. přiznat úrok obvyklý poskytovaný v daném místě a čase u nebankovních spotřebitelských úvěrů. Navíc podle žalobce nemůže být sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy s ohledem na § 1813 o. z., neboť občanský zákoník zná v tomto případě neúměrné zkrácení podle § 1793 o. z., kterého by se musela žalovaná dovolat, což neučinila. Ke st