17 CO 54/2023-364 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Prostějově (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl usnesením ze dne 1. 2. 2023, č. j. 5 C 417/2009-351, že řízení se zastavuje (výrok I). Výrokem II byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 17.230,87 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce žalovaného. 2. Proti tomuto usnesení podal odvolání žalobce, které směřovalo pouze do výroku II, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 17.230,87 Kč. Žalobce nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že procesně zavinil zastavení řízení, kdy procesní zavinění je nutno posuzovat bez přehnaného formalismu z objektivního hlediska s uvážením toho, co žalobce v řízení požadoval, jakého výsledku se domáhal ve vztahu ke skutečnosti, pro kterou nakonec vzal žalobu zpět, a způsobil tak zastavení řízení. Pojem zavinění nelze vykládat doslovně, ale pouze jako režim příčinné souvislosti mezi chováním účastníků a zastavením řízení. Žalobce odkázal na názor Ústavního soudu prezentovaný v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 799/11, podle něhož účastníku řízení nelze dávat k tíži, že se rozhodl využít svých práv garantovaných ústavním pořádkem a uplatnil svůj nárok v nalézacím řízení, přičemž však o předmětu řízení bylo následně nezávisle na vůli žalobce rozhodnuto v jiném řízení, čímž byl shodou okolností předmět řízení vyčerpán. Předmětem řízení bylo v dané věci určení neúčinnosti darovací smlouvy, kterou dne [datum] uzavřel žalovaný s PaeDr. [jméno] [příjmení] – svým otcem, řízení bylo přerušeno do skončení insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně na majetek PaeDr. [jméno] [příjmení], v němž byl veden incidenční spor o neúčinnost předmětné darovací smlouvy, který skončil pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum], jímž byla určena neúčinnost právního úkonu – darovací smlouvy ze dne [datum]. Žalobce v návaznosti na toto konstitutivní rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci určující neúčinnost předmětné darovací smlouvy, vzal svoji žalobu v celém rozsahu výslovně zpět, proti čemuž žalovaný neměl žádných námitek. Dle názoru žalobce lze považovat za proporcionální s ohledem na okolnosti sporu, aby si každý z účastníků nesl náklady řízení ze svého za použití ustanovení § 150 o. s. ř., neboť byly v daném případě splněny okolnosti hodné zvláštního zřetele, když ke zpětvzetí žaloby došlo žalobcem se souhlasem žalovaného se záměrem nezapříčinit vznik dalších nákladů řízení za situace, kdy o předmětu řízení bylo pravomocně rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci v řízení vedeném pod sp. zn. 12 VSOL 197/2020. 3. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil písemně s poukazem na to, že moderační právo soudu zakotvené v § 150 o. s. ř. je mimořádným institutem, které má být využíváno pouze v těch případech, kdy by aplikace ustanovení § 142 o. s. ř. vedla k nepřiměřeným tvrdostem. Dále žalovaný uvedl, že pojem zavinění je třeba posuzovat dle § 146 odst. 2 o. s. ř. výlučně z procesního hlediska, tzn. objektivně podle výsledku nehledě na pohnutky, které ke zpětvzetí žaloby žalobce vedly. Soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že žalobce zpětvzetím žaloby zavinil zastavení řízení, kdy žalovaný svým chováním nijak zpětvzetí žaloby nezavinil. Odkaz žalobce na citovanou judikaturu Ústavního soudu považuje žalovaný za nepřípadnou a týkající se odlišné situace výkonu rozhodnutí. V daném případě však záleželo zcela na vůli žalobce, zda bude v řízení pokračovat, neboť předchozí rozhodnutí v incidenčním sporu nikterak nepředznamenává případný výsledek civilního řízení a není ani překážkou rozhodnutí. Pokud žalobce dobrovolně využil svého práva a svým dispozičním úkonem vzal žalobu zpět, je povinen nést procesní důsledky svého postupu, žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil. 4. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal v intencích podaného odvolání usnesení soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a aniž bylo třeba ve věci nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Poněvadž odvolání žalobce nesměřovalo proti rozhodnutí soudu vydanému ve věci samé, neuplatní se ustanovení § 205 odst. 2 o. s. ř. o odvolacích důvodech. 5. Odvolání žalobce mělo suspensivní a devolutivní účinky pouze ve vztahu k výroku II usnesení soudu prvního stupně, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 17.230,87 Kč. Odvoláním žádného z účastníků nebyl napaden výrok I usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení ve věci samé zastaveno, tento výrok nabyl samostatně právní moci a nestal se předmětem přezkumu odvolacího soudu (§ 206 odst. 3 o. s. ř). 6. Z obsahu předloženého spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne [datum] (po její následné opravě a upřesnění) se žalobce domáhal určení neúčinnosti darovací smlouvy, kterou žalovaný uzavřel dne [datum] s PaeDr. [jméno] [příjmení], svým otcem, jejímž předmětem byly nemovitosti v žalobě konkrétně uvedené, zapsané na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec], okres [okres]. 7. Soud prvního stupně meritorně rozhodl rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 5 C 417/2009-2008, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 22. 8. 2013, č. j. 17 Co 570/2012-228, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 8. V dalším řízení byl zjištěn úpadek dlužníka PaeDr. [jméno] [příjmení], usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], byl prohlášen konkurz na jeho majetek, insolvenčním správcem byla jmenována [právnická osoba], v.o.s. 9. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 13. 12. 2013, č. j. 5 C 417/2009-259, vyrozuměl účastníky řízení o přerušení řízení do doby skončení insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. V průběhu insolvenčního řízení byl veden incidenční spor o neúčinnost předmětné darovací smlouvy, který skončil pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2020, č. j. 12 VSOL 197/2020-304, jímž bylo určeno, že darovací smlouva uzavřená dne [datum] mezi dárcem PaeDr. [jméno] [příjmení] a žalovaným - obdarovaným, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané na [list vlastnictví] pro obec a k. ú [obec], je neúčinným právním úkonem. 10. V návaznosti na pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vzal žalobce podáním doručeným soudu prvního stupně dne [datum] žalobu v celém rozsahu výslovně zpět, žalovaný na výzvu soudu prvního stupně se k tomuto dispozitivnímu úkonu žalobce vyjádřil tak, že se zpětvzetím žaloby souhlasí a požadoval náhradu nákladů řízení. 11. Soud prvního stupně poté napadeným usnesením rozhodl výrokem I, že řízení ve věci samé se zastavuje (§ 96 odst. 1, 2 o. s. ř.) a výrokem II uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 17.230,87 Kč (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Soud prvního stupně neshledal důvod k aplikaci § 150 o. s. ř. s odůvodněním, že žalobce vzal zpět žalobu, čímž zavinil zastavení řízení, kdy zastavení se posuzuje výlučně z procesního hlediska, nejsou podstatné důvody, které žalobce vedly ke zpětvzetí žaloby, a žalovaný svým chováním nijak zpětvzetí žaloby nezavinil. 12. Vycházeje ze shora uvedeného lze konstatovat, že v daném případě soud prvního stupně zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem v průběhu řízení před rozhodnutím soudu ve věci samé, nikoliv z důvodů na straně žalovaného. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky musí soud při zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby vždy zkoumat, zda žalobce procesně zavinil zastavení řízení, nebo zda žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo v důsledku chování žalovaného. Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku, a nikoliv podle hmotného práva, neboť pak by se jednalo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Proto vezme-li žalobce žalobu zpět, z procesního hlediska zásadně platí, že zavinil zastavení řízení. Pouze v ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. je upraven případ, kdy důvodem zastavení řízení je sice zpětvzetí žaloby, přesto však žalobce zastavení řízení nezavinil. Jedná se o případ, kdy žalobce vezme žalobu zpět, která byla podána důvodně, pro chování žalovaného, který např. po zahájení řízení nárok žalobce uspokojil tím, že žalovanou částku zaplatil, předmětné nemovitosti vyklidil, apod. Důvodnost podání žaloby je třeba vždy posuzovat v závislosti na chování žalovaného k požadavkům žalobce. 13. V daném případě byl žalovaný pasivní, nár