18 CO 112/2022-145 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je jako dědic ze zákonné posloupnosti účastníkem řízení o pozůstalosti po [jméno] [příjmení], zemřelé [datum] (dále rovněž„ zůstavitelka“), vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 19 D 625/2019 (výrok I), a uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení žalovaným (výrok II) a České republice (výrok III). 2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce nežil se zůstavitelkou nejméně po dobou jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti a nepečoval z tohoto důvodu o společnou domácnost ani nebyl odkázán na zůstavitelku výživou, není tudíž, spolu se žalovanými, dědicem ve třetí dědické třídě. 3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním, v němž navrhl, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že soud prvního stupně se nevypořádal s rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků, pominul okolnosti svědčící ve prospěch žalobce a nevypořádal se se skutkovými okolnostmi ve vztahu k pojmu společná domácnost, přičemž aplikoval překonané závěry Nejvyššího soudu. Podle žalobce společná domácnost ve smyslu ustanovení § 1637 odst. 1 OZ, neznamená nutnost společného bydlení. Jinými slovy skutečnost, že žalobce bydlel se svou manželkou a zůstavitelka ve svém domě sama, bez dalšího nevylučuje vznik spotřebního společenství mezi žalobcem, jeho manželkou a zůstavitelkou, kteří všichni tři dohromady přispívali k úhradě a obstarávání společných potřeb podle svých sil a možností. Poukázal rovněž na to, že judikatura připouští, aby členové společné domácnosti bydleli na více místech, aniž by přitom měli v úmyslu společnou domácnost opustit. Soud prvního stupně podle žalobce nesprávně posoudil kvalitu jeho vztahu k majetku zůstavitelky, tedy že strany žalobce nešlo o pouhou úsluhu, ale vyšší kvalitu bezúplatného plnění prováděného s úmyslem pečovat a vést společnou domácnost. V řízení totiž vyšly najevo okolnosti svědčící o úmyslu žalobce a zůstavitelky vést společnou domácnost jako společenství trvalé. Vyšlo najevo, že společně uhrazovali náklady na životní potřeby, společně pečovali o domácnost, přičemž nelze přehlédnout příbuzenské a citové pouto mezi nimi. Žalobce namítal, že nebylo jeho povinností prokázat naplnění všech znaků společné domácnosti. Stačilo, že prokázal kvalitu svého vztahu se zůstavitelkou. Soudu prvního stupně rovněž vytýká, že se nezabýval otázkou, zda společnou domácnost tvořilo soužití zůstavitelky, žalobce a žalobcovy manželky. 4. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Uvedli, že není zřejmé, jaké závěry Nejvyššího soudu žalobce považuje za překonané a poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, který se hlásí k dříve definovaným a dlouhodobě prosazovaným závěrům, resp. ke konstantnímu výkladu pojmu společná domácnost ve smyslu ustanovení § 1637 odst. 1 OZ. Podle žalovaných bylo v řízení prokázáno, že žalobce se zůstavitelkou nikdy trvale nežil, společně nehospodařili a nesdružovali finanční prostředky. Žalobce ani nebyl na zůstavitelku odkázán výživou. Žalobce byl se zůstavitelkou nepochybně spojen citovým poutem, navštěvoval ji a pomáhal jí s péčí o dům a zahradu. V žádném případě s ní však nežil ve společné domácnosti. Společenství mající znaky společné domácnosti žalobce tvořil se svou manželkou a dětmi. 5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), při jednání přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení předcházející jeho vydání. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce byl usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 6. 2020, č. j. 19 D 625/2019-150, vydaným v řízení o pozůstalosti po [jméno] [příjmení], zemřelé dne [datum], naposledy bytem [adresa], odkázán podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. ř. s.“), k podání žaloby na určení, že je jako dědic ze zákonné dědické posloupnosti účastníkem řízení o pozůstalosti po zůstavitelce, a to proti žalovaným. Zůstavitelka zemřela jako vdova, byla bezdětná a nepořídila závěť ani listinu o vydědění. Jako dědicové zůstavitelky ze zákonné dědické posloupnosti připadají v úvahu žalovaní, kteří jsou synovci a neteř zůstavitelky, tedy dědicové třetí dědické třídy. Žalobce v pozůstalostním řízení tvrdil, že žil se zůstavitelkou po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti, a proto je jejím dědicem jako tzv. spolužijící osoba. 7. Podle ustanovení § 1637 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“) nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti. 8. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 14. 7. 2020, zn. 24 Cdo 3958/2019, dostupném na [webová adresa], vyslovil závěr, že i v podmínkách právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tedy v podmínkách OZ, který na rozdíl od zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nedefinuje pojem společná domácnost, se společnou domácností rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele. 9. Z důkazů provedených soudem prvního stupně, uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl odvolací soud, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), k závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná zjištění a vyvodil z nich správné skutkové hodnocení věci. Takto zjištěný skutkový stav věci posoudil podle příslušných zákonných ustanovení. Na jeho správné hodnocení žalobcem uplatněného nároku odvolací soud pro stručnost odkazuje do odůvodnění napadeného rozsudku. 10. Soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, přičemž zkoumal charakter, intenzitu a způsob soužití, resp. vzájemných kontaktů, žalobce se zůstavitelkou v období od května 2018 do května 2019, tj. v období jednoho roku před smrtí zůstavitelky a dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce skutečně žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti. Ve vzájemném vztahu žalobce a zůstavitelky, způsobu, jakým fakticky fungoval jejich vzájemný vztah, jakož i četnosti jejich osobních setkání, neshledal naplnění atributů společné domácnosti, jak byly definovány judikaturou. 11. Důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně tvoří ucelený řetězec, skutková zjištění z nich učiněná na sebe logicky navazují a jsou spolehlivým podkladem pro závěr soudu prvního stupně, že žalobce skutečně za zůstavitelkou pravidelně dojížděl, pomáhal jí s péčí o dům a zahradu, příležitostně zajišťoval větší nákupy a zajímal se o zůstavitelčin zdravotní stav, ovšem jejich„ soužití“ či spíše společenské styky měly charakter občanské výpomoci, byť příkladné, avšak nikoliv naplňující znaky společné domácnosti. Ostatně svědci z řad sousedů a osob, se kterými se zůstavitelka stýkala, shodně vypověděli, že zůstavitelka žila sama. 12. Judikatura připouští, aby členové společné domácnosti bydleli ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby, a že společné uhrazování nákladů na potřeby členů společné domácnosti přitom nemusí nutně znamenat je