18 CO 136/2022-222 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu prvního stupně, který byl napaden odvoláním, bylo rozhodnuto o určení, že žalobci a), b), c), d) a e), jsou dědici ze zákonné dědické posloupnosti po zůstaviteli [jméno] [příjmení] (dále rovněž„ zůstavitel“), narozeném [datum] a zemřelém [datum] (výrok I). Žaloba byla zamítnuta v části, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou účastníky řízení o pozůstalosti po zůstaviteli a že prohlášení o vydědění sepsané dne [datum], zůstavitelem [jméno] [příjmení], je neplatné a nesplňuje zákonné podmínky důvodů vydědění (výroky II a III). O náhradě nákladů mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok [příjmení]) a dále bylo rozhodnuto, že žalobci jsou povinni zaplatit České republice, na účet Okresního soudu ve Zlíně, náklady řízení státu, každý ve výši 479,60 Kč a žalovaná ve výši 2 398 Kč, všichni do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky V a [příjmení]). 2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, a to výslovně proti výrokům I a VI. V odvolání uvedla, že soud své rozhodnutí postavil na závěrech znaleckého posudku vypracovaného MUDr. [příjmení]. Pokud má být znalecký posudek stěžejním důkazem, pak by měl být vypracován tak, aby nevyvstaly žádné pochybnosti o jeho závěrech. Znalkyně [příjmení] [příjmení] však v daném případě u jednání před soudem prvního stupně dne [datum] zcela popřela závěry svého písemného znaleckého posudku, když uvedla, že zůstavitel v době, kdy sepisoval závěť, mohl na konkrétní úrovni vědět co činí, neboť k tomu byla jeho mentální kapacita dostatečná, ale nemohl domýšlet důsledky a širší kontext svého jednání. Na dotaz soudu, zda v okamžik podpisu závěti věděl zůstavitel, co činí, znalkyně uvedla:„ to nevíme“ a dále uvedla, že vycházela ze zdravotnické dokumentace a z toho, že zůstavitel měl pozornost fixovanou na vlastní potřeby a bolesti, což vyčerpávalo jeho mentální kapacitu. Podle žalované znalkyně jednoznačně na otázky soudu neodpověděla, má za to, že poslední vůle nemůže být neplatná, pokud zůstavitel dle znalkyně věděl, co činí. Dále žalovaná namítla, že se soud prvního stupně nijak nevypořádal se závěrem znalkyně, že by se zůstavitel nebyl schopen ubránit, pokud by k předmětnému úkonu byl naváděn. Tento závěr byl učiněn bez toho, že by bylo zároveň tvrzeno, zda a kým měl být k sepisu závěti naváděn. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku soudu prvního stupně a doplnění dokazování o vypracování revizního znaleckého posudku, který by jednoznačně sdělil, zda zůstavitel věděl či nevěděl jaký právní úkon činí. 3. Žalobci se vyjádřili k odvolání žalované tak, že znalecký posudek ani výslech znalkyně nevzbudily žádné pochybnosti ohledně toho, že jejich otec [jméno] [příjmení], kterému bylo v době sepisu závěti a listiny o vydědění téměř 81 let, nebyl již v dobrém zdravotním stavu, a to jak fyzickém, tak mentálním. Je na místě vycházet ze závěrů znalkyně, že jeho volní a rozpoznávací schopnosti byly ve vztahu ke zkoumanému právnímu úkonu podstatně snížené – blížící se vymizení, když deficitní kognitivní variabilita nedostačovala pro korekci chybných úsudků a sugestibility, přičemž oslabené volní vlastnosti znemožňovaly racionální sebeřízení, a poruchy paměti blokovaly využitelnost vlastní korektivní zkušenosti, tedy že nebyl schopen posoudit právní důsledky svého jednání. Dále uvedli, že zůstavitel sepisoval závěť a listinu o vydědění po dvou zásadních pobytech v nemocnici na podzim 2016 a v době, kdy byl v přímé péči žalované. Poukázali na to, že jejich otec neměl k vydědění svých potomků žádný důvod, neboť byl se svými dětmi v kontaktu a tyto se o něj staraly dle jejich vzájemné domluvy a svých pracovních možností. Samotná listina a v ní uvedené skutečnosti, vypovídají o tom, že jejich otec již nemohl být v dobrém psychickém stavu, a že tedy rozumově jednal tak, jak popisuje znalkyně. Navíc bylo ze strany znalkyně potvrzeno, že i dlouhodobá psychická či psychiatrická porucha, kterou zůstavitel trpěl od mládí, musela mít nezanedbatelný vliv na jeho zhoršující se zdravotní stav. Žalobci se ohradili proti tvrzení žalované, že pokud jejich otec byl schopen řídit automobil, že podpisu závěti musel být taktéž schopen. Jednak je nutno zdůraznit, že schopnost řídit automobil v době sepisu závěti tvrdili pouze svědci – příbuzné žalované (dcera a současně opatrovnice a vnučka) a nad to je nutno zdůraznit vyjádření znalkyně k této otázce. Závěry znalkyně uvedené ve znaleckém posudku, byly zcela jednoznačně podpořeny i její osobní výpovědí u soudního jednání, kdy reagovala zcela odborně a fundovaně na velké množství dotazů jak ze strany soudce, tak ze strany právní zástupkyně žalované, a její závěry byly zcela přesvědčivé. Žalobci dále uvedli, že nesouhlasí s rozhodnutím soudu, pokud jde o výrok IV o nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodu jejich neúspěchu ve věci, neboť žalobu podali přesně v souladu s poučením, které obdrželi v usnesení Okresního soudu ve Zlíně, č. j. [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí]. Odvolání proti tomuto výroku nepodali právě s ohledem na žalovanou, neboť jí nikdy neupírali to, že s jejich otcem vztah měla, a že se o něj zejména po propuštění z nemocnice nějakou dobu intenzivněji starala. 4. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek v odvoláním napadených výrocích I a VI a závislých výrocích IV a V o nákladech řízení, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Výroky II a III nebyly odvoláním napadeny a samostatně nabyly právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 6. Soud prvního vyšel ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. [spisová značka], ze kterého správně zjistil, že zůstavitel nebyl ke dni své smrti ženatý a zanechal ve smyslu ustanovení § 1635 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), v úvahu přicházející dědice, a to pozůstalé děti Ing. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] (žalované), kteří dědictví neodmítli. Jako dědička se přihlásila [jméno] [příjmení] (žalovaná), která předložila listinu obsahující závěť a prohlášení o vydědění ze dne [datum], sepsanou notářským zápisem [anonymizováno] [číslo], [spisová značka], ve které ji zůstavitel ustanovil jedinou dědičkou svého majetku, a ve které současně vydědil všechny své děti (žalobce). Zůstavitelovy děti namítly, že závěť a listina o vydědění byly sepsány v době, kdy již otec dlouhodobě trpěl duševními poruchami a nebyl orientován, což mu zabraňovalo projevit jeho pravou, vážnou a svobodnou vůli, a kdy nemohl porozumět obsahu uvedené listiny a zejména jejím důsledkům. Jinak by totiž nemohl uvést, že o něho jeho děti (všichni žalobci) 9 let neprojevily zájem a přerušily s ním styky. K sepisu napadené závěti a prohlášení o vydědění podle nich otce vedly jeho duševní stav, stáří a vliv žalované. V řízení o pozůstalosti tak vznikl spor, pro jehož vyřešení je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné. Soud proto podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) odkázal žalobce, jejichž dědické právo spočívá na prokázání tvrzených skutečností, k podání žaloby na určení, že jsou dědici po zůstaviteli. Nad rámec tohoto zákonného ustanovení je odkázal také k podání žaloby na určení, že jsou účastníky řízení o pozůstalosti, a že prohlášení o vydědění je neplatné a nesplňuje náležitosti vydědění. 7. Podle ustanovení § 1635 odst. 1 OZ v první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem. 8. Podle ustanovení § 581 OZ není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat. 9. Z důkazů provedených soudem prvního stupně, uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl odvolací soud, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), k závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná zjištění a vyvodil z nich správné skutkové hodnocení věci. Takto zjištěný skutkový stav věci posoudil podle příslušných zákonných ustanovení, přičemž v podrobnostech odkazuje odvolací soud na správné hodnocení žalobci uplatněného nároku, do odůvodnění napadeného rozsudku. 10. Účastníci v řízení netvrdili a nebylo ani prokázáno, že by zůstavitel byl ke dni sepisu předmětné závěti a prohlášení o vydědění rozhodnutím soudu omezen ve svéprávnosti, takže právní úkony jím učiněné nemohly být neplatné z důvodů uvedeného v ustanovení § 581 věta pr