18 CO 228/2021-540 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že žalovaná 2) Česká republika, zastoupená Úřadem [údaje o zástupci] pro katastrální území Znojmo, obec Znojmo, okres [okres], vedené u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Znojmo (výrok I), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému 1) na nákladech řízení částku 72 315 Kč k rukám zástupce žalovaného 1) (výrok II) a rozhodl, že žalovaný 1) a žalovaná 2) nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III). 2. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud I. stupně zcela rezignoval na pokyny Krajského soudu v Brně obsažené v odůvodnění usnesení ze dne 22. 12. 2017, č. j. 21 Co 301/2017-268. Odvolatelka má za to, že zejména bylo zapotřebí zjistit a určit, který z řetězce v katastru nemovitostí zapsaných subjektů nabyl své vlastnické právo v dobré víře, a kdy takový subjekt či jeho právní nástupce nabyl vlastnické právo s ohledem na běh doby pro vydržení. Soud se však jakémukoliv vyhodnocení důkazů v tomto směru nevěnoval a jejich hodnocení se de facto vyhnul, když toto je obsaženo pouze v odst. 26 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, a to chybně a zcela nedostatečně. Pokud se týká institutu nabytí od nevlastníka, soud I. stupně se nevypořádal s judikaturou co do možné jiné úpravy následků mezi účastníky kupní smlouvy ze dne [datum]. 3. Proti výroku I rozsudku podala odvolání rovněž žalovaná 2). V doplnění odvolání zejména uvedla, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. V tomto ohledu odkázala např. na odst. 6 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, podle nějž soud nalezl, že mezi účastníky sporu je nesporné, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemků p. [číslo] pro obec a k. ú. [okres]. Citované pozemky však nikdy nebyly vlastnictvím žalovaného 1). Žalovaná 2) dále namítla, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůraznila, že k nabytí vlastnictví od nevlastníka může dojít jen v mimořádných situacích, kdy ani při vynaložení veškerého úsilí by žalovaný 1) nemohl seznat, že stav v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Taková situace však nenastala. Podle žalované 2) byl prokázán nesoulad katastrálního zápisu s faktickým stavem (resp. tím, kdo předmětné pozemky držel), bylo prokázáno, že pozemky nebyly součástí privatizačního projektu. Zdůraznila, že k uchopení držby nestačí pouze dosažení zápisu do katastru nemovitostí (tj. že knihovní držba neznamená bez dalšího držbu skutečnou). Žalovaná 2) má za to, že vzhledem k personálnímu propojení [právnická osoba], a. s. (následně [právnická osoba]), [příjmení] [jméno] a BASIS INc. s. r. o. nelze ani presumovat dobrou víru ohledně vlastnictví sporných pozemků na straně právních předchůdců žalovaného 1). 4. Žalovaný 1) se k odvolání obou účastníků vyjádřil podáním ze dne [datum] tak, že soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci a tento správně právně posoudil. Zrekapituloval, že žaloba byla zamítnuta z důvodu, že i v případě, že by právní předchůdce žalovaného 1), konkrétně první v katastru nemovitostí zapsaný vlastník předmětných pozemků [právnická osoba] nenabyl platně dané pozemky v privatizaci, vlastnické právo žalovaného 1) nemůže být dotčeno, jelikož jemu a jeho právním předchůdcům minimálně od roku 1995 svědčí důvěra v zápis v katastr nemovitostí. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2219/12 bylo přitom i podle právní úpravy platné do [datum] možné nabýt vlastnictví k nemovitosti od nevlastníka, a to právě na základě dobré víry nabyvatele. Nebylo proto nutné zkoumat zákonné podmínky pro vydržení, neboť soud I. stupně svůj rozsudek odůvodnil mj. právě též nabytím od nevlastníka, když uzavřel, že již první z řady v katastru uvedených vlastníků předmětných pozemků byl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. 5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), subjekty k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.) a jsou přípustná (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), rozsudek soudu I. stupně, včetně jemu předcházejícího řízení přezkoumal, k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), u kterého doplnil dokazování, a dospěl k závěru, že odvolání co do merita věci není důvodné, a rozhodnutí soudu I. stupně proto ve výroku I potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 6. Výpisy z obchodního rejstříku a jednotlivými nabývacími tituly založenými ve spise bylo v řízení prokázáno, že právním titulem pro zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí pro žalovaného 1) byla kupní smlouva ze dne [datum] (viz čl. 215). Pokud se týká řady jeho právních předchůdců, prodávající [právnická osoba] byla do katastru nemovitostí zapsána jako vlastník na základě rozhodnutí společníka o převzetí jmění hlavním společníkem bez likvidace ze dne [datum], a to od [právnická osoba] s. r. o. (viz čl. 37). [právnická osoba] byla do katastru nemovitostí zapsána jako vlastník na základě prohlášení vkladatele ČAS – [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) a [právnická osoba] ze dne [datum] (viz čl. 35). [právnická osoba] uzavřela dne [datum] kupní smlouvu s Fondem národního majetku České republiky; nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení, však nejsou zahrnuty v příloze 1 cit. kupní smlouvy, kde je vypočten převáděný nemovitý majetek. Podle sdělení Katastru nemovitostí, Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo ze dne [datum] (čl. 90) bylo ohledně zápisu pozemku [parcelní číslo] (resp. p. [číslo]) zjištěno, že zápisem v položce výkazu změn [číslo] 1991 byla do listu vlastnictví [číslo] (tehdejší evidovaný vlastník Čs. stát-ČSAD, n. p. v [obec]) v roce 1991 zapsána část pozemku p. [číslo] z něhož pak byly následně v letech 1995 a 1996 vytvořeny předmětné pozemky [číslo]. Pod uvedenou položkou [číslo] 1991 však ve sbírce listin KÚ-KP není žádná listina uložena. 7. Soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku správně dospěl k závěru, že stěžejní pro rozhodnutí v dané věci bylo zjištění a posouzení právní otázky, zda současný katastrálně zapsaný vlastník předmětných nemovitostí (žalovaný 1) mohl nabýt, resp. nabyl své vlastnické právo originárně. K této otázce se soud I. stupně vyjádřil kladně, když dospěl k závěru, že žalovanému 1)„ svědčí dobrá víra nabytí od předchozího vlastníka … a svědčí mu rovněž již uvedené převzaté starobylé pravidlo vydržení“ (viz odst. 33 odůvodnění cit. rozsudku). 8. Jak vyložil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. I ÚS 2219/12,„ dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. … Konkrétně pak lze opodstatněnost a možnost souběžné existence jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka, tehdy toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo. Lze tak uzavřít, že ač oba způsoby nabytí vlastnického práva mají styčné body, podmínky jejich aplikace se zcela neshodují“ (odst. 56 cit. nálezu). 9. S ohledem na shora uvedené bylo nutno podrobněji rozlišit oba právní instituty a v rámci zásady ekonomie řízení zaměřit pozornost soudu na skutková zjištění podstatná pro posouzení nejprve prvního ze zvažovaných způsobů nabytí vlastnického práva, tedy dobrověrného nabytí od nevlastníka. Uvedený institut nevyplývá výslovně z právní úpravy zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného a účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), který je - s ohledem na datum uzavření kupní smlouvy žalovaným 1) - v souladu s ust. § 3028 odst. 2 věta za středníkem zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku platného a účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“) aplikovatelný pro posouzení vzniku vlastnického práva žalovaného 1). Ústavní soud však ve svých opakovaných rozhodnutích (viz např. nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 165/11, nález ze dne [datum], sp. zn. I ÚS 2219/12) dovodil, že i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci. 10. V souladu s ust. § 11 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, v dobré víř