19 CO 11/2023-279 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24.5.2022, č.j. 46 C 99/2018-233, bylo rozhodnuto takto: I. Žaloba žalobce, kterou se domáhal zřízení služebnosti jízdy motorovými vozidly přes pozemek p. [číslo] zapsaný na [list vlastnictví], ve prospěch pozemku p. [číslo] zapsaného na [list vlastnictví], vše zapsáno pro k. ú. [část obce], obec Brno, vedeno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, se zamítá. II. Žalobci a), b) jsou povinni zaplatit žalovaným [číslo] na náhradě nákladů řízení částku 30.492 Kč k rukám zástupkyně žalovaných, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání s tvrzením, že hlavním důvodem jejich návrhu po jeho doplnění bylo splnění podmínky stanovené veřejnoprávními předpisy pro kolaudaci nové bytové jednotky, spočívající ve zřízení jednoho parkovacího místa a soud nezjišťoval, v jakém stavebním stavu se tato jednotka nachází, přičemž oni navrhli k důkazu i projekt terénních úprav a čestné prohlášení vlastníka p. [číslo]. Tvrdili, že pro zachování dělícího plotu neexistuje racionální důvod a rozebírali, že důvodem zřízení cesty není pohodlnější spojení, ale výhodnější a bezpečnější odstavení vozidla, s otázkou míry zásahu do vlastnického práva žalovaných se soud nevypořádal přesvědčivě, do tohoto práva by zřízené právo průjezdu nemohlo zasáhnout, což rozebírali a zřízení cesty nepožadují jen kvůli parkování vozidel u budovy, ale zejména kvůli zřízení další bytové jednotky a podmínce pro její schválení a kolaudaci, když takovým prostorem v domě disponují, ale kolaudace je možná, pouze zřídí-li jedno parkovací místo. Uvedli, že soud se nezabýval možností upravit poměry obligačně a rozebírali, že by měli za jednání [datum] dostat separované náklady. Navrhli, aby napadený rozsudek byl změněn a návrhu bylo vyhověno. V další replice žalobci uvedli, že 1) žalovaný užívá k trvalému bydlení jednotku vybudovanou v roce 1994, druhou jednotku vybudovali v severní části podkroví domu, a to ohleduplně k žalovaným a pro její kolaudací je třeba zřízení nového parkovacího místa, na pozemku žalovaných se žádný jejich majetek nenachází (jen nádoby na odpad), takže dělící plůtek má jen symbolickou funkci a existence průjezdu by žalované výrazně neomezovala, což dále rozebírali. 3. Žalovaní ve vyjádření k odvolání sdělili, že projekt terénních úprav nebyl k důkazu navržen a oni tento důkaz ani nepokládají za nutný, mají pochybnosti o tom, zda žalobci měli v době místního šetření k dispozici čestné prohlášení vlastníka pozemku p. [číslo] v době minulé již žalobce a) bytovou jednotku v domě vybudoval a o vybudování další oni neví. Uvedli, že nutnost zachování plotu mezi pozemky považují za zásadní, jde o ochranu jejich majetku, boční vchod používají, mají na pozemku popelnice, chodí přes něj na zahradu a jejich možnost vlastní pozemek užívat by byla výrazně omezena. Dále tvrdili, že argumenty žalobců jsou účelové a na jejich úkor by byl žalobce a) zvýhodněn. Navrhli, aby napadený rozsudek byl potvrzen. V dalším doplnění žalovaní sdělili, že žalobci mohou svoji nemovitost řádně užívat, když nemožnost parkování ve dvoře žalované nijak v užívání nemovitosti neomezuje a oni trvají na tom, že se jedná pouze o pohodlí žalobce a) a jen z tohoto důvodu povolení nezbytné cesty není možné. Sdělili, že vnímají velmi intenzivně potřebu ochrany majetku a žalobci mají přístup k vlastní nemovitosti z veřejné komunikace, přičemž svůj vůz může žalobce a), jakož i případní nájemci nové bytové jednotky, parkovat v okolí nemovitosti. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu z provedených důkazů i s učiněnými právními závěry, se odvolací soud plně ztotožňuje, a proto na odůvodnění napadeného rozsudku také zcela odkazuje. Tvrzení žalobců o nepřesvědčivosti rozsudku je naprosto neopodstatněné, opak je pravdou, protože napadený rozsudek je úplný, výstižný, přesvědčivý i věcně správný. Tak, jak soud I. stupně celou věc pečlivě projednal (například protokol o místním šetření, včetně fotodokumentace, je ukázkou toho, jak se má takové šetření zaznamenat), tak přistoupil k odůvodnění rozsudku a výhrady žalobců souvisí jen s tím, že nebyli úspěšní, když odvolací soud v zásadě ani nemá, co by bylo třeba k rozsudku doplnit či naformulovat jinak. Pokud jde o prokázaný skutkový stav odvolací soud zcela odkazuje na body 5. až 15. odůvodnění napadeného rozsudku, když se ztotožňuje i s tím, co soud I. stupně uvedl k neprovedeným důkazům dle bodu 14. odůvodnění rozsudku, které jsou pro věc nadbytečné – žalobci sami čestné prohlášení Ing. [příjmení] ani projekt terénních úprav nepředložili, ale pro posouzení, zda mají nárok na zřízení vymezené služebnosti, je nepodstatné, zda jim Ing. [ulice] dovolí se otočit s autem na části jejího pozemku p. [číslo] stejně jako to, zda lze technicky upravit terén vjezdu do roviny (což samozřejmě lze); žádné další důkazy nebyly navrhovány, a to ani v odvolacím řízení. Nebylo povinností soudu pátrat po tom, zda žalobci vybudovali v domě novou bytovou jednotku a v jakém stavu se nachází, o níž žalovaní uvedli, že o ní nic neví a žalobci tvrdili, že ji vybudovali (v doplnění odvolání uvedli, že ji dokončili v srpnu 2022, zatímco u odvolacího jednání uvedl žalobce a), že byla dokončena v roce 2021), ale nijak to nedoložili. 5. Ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil soud I. stupně i zcela správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud rovněž plně ztotožňuje, a proto ohledně nich odkazuje na body 16. až 28. odůvodnění napadeného rozsudku. V návaznosti na ustanovení § 1029 OZ a § 1032 OZ soud I. stupně správně uzavřel, že na zřízení nezbytné cesty, tj. požadované služebnosti jízdy motorovými vozidly přes pozemek žalovaných p. [číslo] v k.ú. [část obce], nemají žalobci nárok pro nesplnění podmínek dle uvedených ustanovení. Žalobci mohou svoji nemovitost, tj. p. [číslo] s domem [adresa] v k.ú. [část obce] řádně užívat a tato nemovitost je luxusně spojena s veřejnou cestou, protože je do ní dvojí vstup z veřejné komunikace (silnice i chodníku), a to jednak z ulice [příjmení] (do prostor pronajatých [příjmení] [jméno] a do prostor bývalého Sportbaru) a dále dvojí vstup z ulice [ulice] (do domu a brankou do průchodu do dvora). To je podstata věci, vše ostatní byla jen snaha žalobců zastřít to, že pro sebe chtějí na úkor žalovaných výhodu, na níž nemají právní nárok. Do sporu vstoupili žalobci s tím, že si ve dvoře domu hodlá žalobce a) parkovat svůj automobil, který ovšem může parkovat na některé z přilehlých ulic (zvlášť, když žalobce a) je rezidentem v dané lokalitě) tak jako ostatní lidé a pro řádné užívání nemovitosti parkování jeho auta před domem není podstatné, na čemž slovní ekvilibristika žalobců o tom, že jim nejde o pohodlnější spojení, ale o výhodnější a bezpečnější parkování auta, nic nemění. Byť se posléze řešilo, jestli by žalobce a) projel průjezdem svým vozem Audi A4 nebo ne, jestli je schopen se na pozemku otočit a jestli se na pozemek žalobců s autem vůbec vleze, změnili pak žalobci argumentaci s tvrzením, že parkování vlastně vůbec nepotřebuje žalobce a) pro sebe, ale jde mu o parkovací místo kvůli kolaudací nové bytové jednotky v domě (o níž se ani neví, jestli tam je). Dále pak žalobci v žalobě tvrdili, že služebnost nezbytné cesty potřebují kvůli údržbě domu [adresa], což se neprokázalo, a poloha domu to v podstatě vyvrací, protože cokoliv chtějí mohou žalobci rovnou z ulice zanést do domu či těch pár metrů po svém pozemku p. [číslo] do dvora, což platí i pro dřevo či materiál na opravu domu (sanitka by stejně zastavila na ulici a zdravotníci šli do domu z ulice a ani pro hasičskou techniku není pár metrů navíc žádný problém). Ohledně komerčních prostor z ulice [příjmení] sami žalobci uvedli (viz č.l. 99 spisu), že nájemce, provozující prodejnu neziskové organizace, do níž se vstupuje z ulice [příjmení], má dále i přístup na p. [číslo] z prodejny zadním vchodem na dvůr a nájemce prostor, kde byl Sportbar je ani nemá, protože jej nepotřebuje, z čehož pro nutnost nezbytné cesty také nic neplyne (to jen k argumentu žalobců u odvolacího jednání ohledně zásobování provozoven, který sám žalobce a) označil za argument podpůrný). Jinak, pokud žalobci ví (viz bod 2 jejich podání z [datum], č.l. 184 spisu), že když by žalovaným v místě průchodu zůstalo jen 80 cm, je to na průchod i případné udržování stavby plně dostačující, musí to stejné platit i pro ně, tj. to, že je jejich současný průchod (širší, jak 80 cm) na průchod i udržování stavby plně dostačující. 6. Protože se argumenty žalobců, s nimiž spor zahájili a vedli, ukázaly jako naprosto neprůkazné, doplnili je právě až v podání z [datum] o nové tvrzení, že vlastně hlavním důvodem, proč nezbytnou cestu požadují, je, že disponují dosud neobydleným prostorem v části podkroví domu [adresa], který je vhodný k vybudování takové