19 CO 153/2022-53 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2022, č.j. 63 C 13/2021-35, bylo rozhodnuto takto: I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 120 000 Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 53.182,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání s tím, že soud pochybil, když nepřihlédl ke spotřebitelskému postavení žalovaného, jenž smlouvu o zápůjčce uzavíral jako fyzická osoba, zatímco žalobce jednal jako podnikatel, v tomto typu podnikání měl bohaté zkušenosti a smlouvu připravil a žalovanému předložil jako adhezní smlouvu pouze k podpisu, kdy nastavil pravidla mezi žalovaným a vydlužitelem a se žalovaným jednal jako s laikem v oboru poskytování úvěrů. Poukazoval na zákon o spotřebitelském úvěru, jenž klade nesrovnatelně vyšší požadavky na poskytovatele spotřebitelských úvěrů, včetně posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet získáním dostupných relevantních informací o něm a jeho finanční situaci. Uvedl, že je zjevné, že obchodní model žalobce je postaven právě na snaze vyhnout se zákonu o spotřebitelském úvěru a s ním spojeným povinnostem, v daných vztazích přitom činí žalobce velké množství úkonů, je v dané oblasti nepochybně profesionálem, fyzickým osobám, zapůjčitelů a vydlužitelů předkládá smlouvy v adhezní podobě, a navíc byl o stavu plnění ze strany insolvenčního správce informován. Sdělil, že má za to, že v předmětném smluvním vztahu nevystupoval ani ve vztahu k vydlužiteli ani ve vztahu k žalobci jako profesionál, a proto je to žalobce, kdo má nést následky použití nejednoznačného termínu„ přímo od vydlužitele“ ve smlouvě, a to v souladu s § 1812 odst.1 OZ. Proto žalovaný především rozporoval závěr soudu I. stupně, že na smluvní pokutu vznikl žalobci nárok i za situace, kdy žalovaný neobdržel plnění od dlužníka Ing. [jméno] [příjmení], ale od jeho insolvenčního správce, neboť žalovaný, jakožto neprávník a spotřebitel, vycházel z jazykového výkladu slovního spojení„ přímo od vydlužitele“. Dále rozporoval nárok žalobce na náklady řízení, když žalobce v předžalobní výzvě nijak neobjasnil žalovanému, z jakého důvodu by měl vzniknout nárok na uhrazení smluvní pokuty a navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žaloba byla zamítnuta. 3. Žalobce ve vyjádření k odvolání sdělil, že na žalovaného není možno v rámci jeho vztahu k žalobci pohlížet jako na spotřebitele, je vysokoškolsky vzdělaný, sám se označuje za odborníka ve světě financí a investic a dokonce své služby nabízí za úplatu třetím osobám, či o těchto záležitostech publikuje, v rámci daného smluvního vztahu vystupoval jako zapůjčitel a investor, není jasné, z čeho žalovaný dovozuje, že se s ním žalobce po celou dobu jednal jako s laikem a argumentace žalovaného stran jeho postavení se tak jeví jako lichá. Uvedl, že pojem„ přímo od vydlužitele“ je zcela jasně srozumitelný i právnímu laikovi, účastníci si ujednali, že žalobce bude platebním místem pro hrazení jakýchkoliv prostředků, získaných z titulu smlouvy o zápůjčce od vydlužitele a žalovaný to deklaroval i v listině podepsané jakožto„ Prohlášení“. Dále argumentoval i ke svému nároku na náklady řízení s tím, že předžalobní výzva splňovala všechny podmínky na ni kladené a navrhl, aby napadený rozsudek byl potvrzen. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu, se odvolací soud ztotožňuje, a proto na skutková zjištění soudu I. stupně také odkazuje, přičemž účastníci další návrhy na dokazování nevznášeli, a to ani v odvolacím řízení, když celá záležitost je především otázkou právního posouzení. Odvolací soud se neztotožňuje s právním názorem soudu I. stupně, že žalobci vůči žalovanému vznikl nárok na smluvní pokutu dle článku VIII., bodu 8.8 smlouvy účastníků z [datum], [číslo] dle něhož v případě, že zapůjčitel obdrží přímo od vydlužitele jakékoliv plnění, v souvislosti s touto smlouvou, nebo s plněním z titulu zajištění zápůjčky, je povinen okamžitě o tom uvědomit písemně administrátora a zaslat toto přijaté plnění na účet administrátora, uvedený v odst. 3.8. této smlouvy, a to nejpozději do 15 dnů od jeho obdržení od vydlužitele. V případě porušení této povinnosti je povinen zapůjčitel zaplatit administrátorovi smluvní pokutu ve výši 30 % ze sjednané částky zápůjčky dle odst. 3.1. této smlouvě (tj. z částky 400 000 Kč). Soud I. stupně se nezabýval tím, co i žalovaný tvrdil, tedy, že mezi účastníky se jednalo o spotřebitelskou smlouvu a šlo o vztah žalobce, coby podnikatele, vůči žalovanému, jenž byl v daném vztahu spotřebitelem. Dle názoru odvolacího soudu se o spotřebitelský vztah jednalo, žalobce byl v tomto vztahu podnikatelem, jenž se touto činností v době uzavření smlouvy již několik let zabýval (a podle všeho stále zabývá), na vlastní odpovědnost vykonával tuto výdělečnou činnost za účelem zisku (nešlo o nějakou neziskovou organizaci typu Člověka v tísni a podobně), což potvrzuje i smlouva účastníků [číslo] dle níž si žalobce, coby administrátor, ponechával pro sebe různé typy odměn i náhradu hotových výdajů (viz článek VIII. smlouvy), tento obchodní model prováděl opakovaně, měl na to předchystané webové stránky a webové aplikace [webová adresa]) a též měl předchystaný formulář předmětné smlouvy, kterou její účastníci jen podepsali (šlo o typickou adhezní smlouvu, kterou žalobce předložil žalovanému a [jméno] [příjmení] jen k podpisu). Žalobce byl založen v roce 2011 a až do [datum] měl v rámci předmětu podnikání též poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, což je v podstatě to stejné, o co šlo u předmětné smlouvy (podnikatelským záměrem žalobce bylo za odměnu propojit žadatele o půjčku s tím, kdo byl ochoten půjčku poskytnout, tudíž půjčku zprostředkovat). Žalovaný byl v daném vztahu spotřebitelem, protože při uzavírání a plnění smlouvy nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (a již vůbec ne opakovaně). Pro jeho postavení spotřebitele je nevýznamné, že žalovaný možná měl i nějaké podnikatelské zkušenosti či odborné znalosti (žalobce se jej snažil označit za odborníka), případně publikoval i několik článků ohledně financí na internetu (většina článků co žalobce předložil, byla až z doby po uzavření smlouvy účastníků a jejich naivně amatérský obsah rozhodně žádnou zvláštní finanční odbornost žalovaného nepotvrzuje); žalovaného lze označit jako inteligentního, zvídavého laika, který měl v dané době volné peníze, byl připraven je za určitou odměnu zapůjčit a zároveň zvědavý, jak tento typ podnikání, prováděný žalobcem, funguje, což na jeho postavení spotřebitele nic nemění (i když by udělal lépe, kdyby svoji zvídavost realizoval zapůjčením částky o řád nižší). 5. Za dané situace vztahu žalobce jako podnikatele vůči žalovanému coby spotřebiteli pak je zcela namístě poukaz žalovaného na § 1812 odst. 1 OZ, dle něhož lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. V této věci tak jde o výklad bodu 8.8. smlouvy účastníků ohledně toho, jak vyložit pasáž, že zapůjčitel, tj. žalovaný, obdrží jakékoliv plnění přímo od vydlužitele, tj. Ing. [jméno] [příjmení] (od toho se odvíjí případný nárok žalobce na smluvní pokutu), když v důsledku insolvence Ing. [příjmení] obdržel posléze žalovaný platby od insolvenčního správce, které již žalobci nepřeposílal. Vzhledem k § 1812 odst. 1 OZ ovšem odvolací soud neřeší, který výklad je lepší, tj. zda je lepší výklad žalobce, že s ohledem na kontext vztahů účastníků, jeho postavení administrátora, i logiku věci, se termínem„ přímo od vydlužitele“ rozumí i situace, kdy peníze dostane žalovaný od insolvenčního správce Ing. [příjmení], nebo zda je lepší výklad žalovaného v návaznosti na jazykový výklad smlouvy a také logický výklad smlouvy, že při použití slova„ přímo“ je zřejmé, že plnění od kohokoliv jiného než přímo od vydlužitele nebyl žalovaný povinen přeposílat žalobci, protože v takovém případě se smluvní pokuty obávat nemusel. Dle názoru odvolacího soudu jsou možné oba výklady (a to z těch výkladových důvodů, které každý z účastníků prezentoval), což ovšem dle § 1812 odst. 1 OZ znamená, že je třeba použít výklad žalovaného, jenž je pro něj nejpříznivější, tedy, že ze slovního spojení„ přímo od vydlužitele“ vyplývá, že plnění od kohokoliv jiného, než přímo od Ing. [jméno] [příjmení], byl žalovaný nejen oprávněn přijmout, ale především nebyl povinen jej, pod hrozbou smluvní pokuty, přeposílat žalobci. Jazykovým výkladem k tomu tak lze jednoznačně dospět a i logický výklad tento závěr umožňuje, protože smlouvu kompletně chystal žalobce a bylo na něm jednak, jestli do ní dá nebo nedá slovo„ přímo“ (bez něj by to bylo samozřejmě spornější, v situace, kdy insolvenční správce plnil dluhy za vydlužitele), resp. jak přesně vymezí situaci, kdy je žalovaný povinen obdržené plnění přeposlat žalob