19 CO 176/2022-119 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žalovaný je povinen vyklidit jednotky [číslo] jiný nebytový prostor, [číslo] jiný nebytový prostor, [číslo] jiný nebytový prostor, [číslo] jiný nebytový prostor a [číslo] byt, zapsané na listu vlastnictví [číslo] vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm Brno-venkov, pro obec Pohořelice a katastrální území Pohořelice nad Jihlavou, nacházející se v budově číslo popisné 13, občanská vybavenost, v obci [obec] a katastrální území Pohořelice nad Jihlavou, postavené na pozemku parcelní [číslo] v obci [obec] a katastrální území Pohořelice nad Jihlavou, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.200 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice soudní poplatek za řízení ve výši 5.000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Břeclavi. 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Argumentoval, že jednotky označené ve výroku napadeného rozsudku užívá řádně na základě platných nájemních smluv a má za to, že na straně žalobce nebylo důvodu k vypovězení nájmu. Uvedl, že se snažil s žalobcem opakovaně jednat o zachování nájmu, neboť důvody, pro které mu žalobce vypověděl nájemní smlouvy, byly dle jeho názoru nezákonné a nedůvodné, zejména pokud se týče bytové jednotky. Vyloučil, že by neplatil nájemné, žalobce vychází z neúplných či opomenutých účetních skutečností stran úhrady nájmu a služeb spojených s nájmem. Žalobce svá tvrzení o neplacení nájmu Okresnímu soudu v Břeclavi relevantním a přezkoumávaným způsobem neosvědčil. Insolvenční soud se jeho návrhem nezabýval řádně a tento bez dalšího zamítl, nalézací soud v této věci pak pro své rozhodování toto rozhodnutí převzal, aniž by sám provedl v této věci další dokazování. 3. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející, jakož i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je částečně, pokud se týká bytové jednotky, důvodné, ve zbytku je pak nedůvodné. 5. Soudu I. stupně je zapotřebí především vytknout, že si nedůsledně vyložil ustanovení § 256 insolvenčního zákona, pokud nerozklíčoval, že u bytové jednotky je nutné při výpovědi, byť nájmu na dobu určitou, postupovat dle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Tato skutečnost vyplývá jasně z dikce prvního odstavce § 256 insolvenčního zákona, jasně vyplývá i z komentářů k tomuto zákonu. Tuto skutečnost opomněl však nejen soud I. stupně, nýbrž i žalobce, který jakožto správce insolvenční podstaty postupuje v souladu se zájmy věřitelů dlužníka [právnická osoba] Právě v odlišnosti režimu, který je zapotřebí při výpovědi z nájmu rozlišovat, tedy zdali jde o nájem prostoru nebytového či bytového, tkví jádro posuzované věci. 6. Pokud žalobce vypověděl s ohledem na ustanovení § 256 odst. 1 insolvenčního zákona nájem sjednaný na dobu určitou u nebytových prostor, učinil tak přitom výpovědí předloženou v řízení před soudem I. stupně, datovanou [datum], založenou na č.l. 50 spisu, postupoval správně, učinil všem svým zákonným povinnostem za dost, správně určil i délku výpovědní doby a je možné v souladu s názorem soudu I. stupně i v odvolacím řízení uzavřít, že nájem všech nebytových prostor vyjmenovaných ve II. výroku tohoto rozsudku skončil, neboť výpověď byla podána po právu a řádně. 7. Shora uvedené však neplatí pro výpověď nájmu bytu. Zde bylo na žalobci, aby postupoval podle § 2288 a násl. občanského zákoníku, které upravují okolnosti, za kterých může pronajímatel vypovědět nájem bytu sjednaný ať už na dobu určitou či na dobu neurčitou. V daném případě žalobce vytkl žalovanému porušování povinností nájemce způsobem, který je dostatečně určitý a je současně i způsobilý stát se předpokladem pro zákonnou výpověď, pokud jsou samozřejmě skutečnosti žalobcem tvrzené pravdivé (žalovaný je popírá). V každém případě má však žalobce jako pronajímatel právo z takovýchto okolností, které mohou být klasifikovány jako porušení povinností nájemce, vytvořit výpovědní důvod, jak se v daném případě, byť nikoliv výslovně a s odkazem na příslušná zákonná ustanovení i stalo (žalobce totiž ve výpovědi skutkově vymezil jednání, které za takové porušení povinností nájemce považuje). Výpověď nemusí obsahovat právní či zákonnou klasifikaci důvodu, nemusí být nepřiměřeně právně formální, co však obsahovat musí, a co v daném případě neobsahovala, je současně poučení nájemce o jeho právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem pod sankcí neplatnosti. Tato povinnost je stanovena ve druhém odstavci ustanovení § 2286 občanského zákoníku, kdy první odstavec téhož ustanovení stanoví obecné náležitosti výpovědi. V daném případě však žalobce žalovaného uvedeným způsobem nepoučil, byť jiné náležitosti, včetně řádného doručení a vymezení výpovědní doby, výpověď obsahovala. Právě z tohoto důvodu je pak namístě zákonná sankce v podobě neplatnosti takovéto výpovědi, ovšem zase pouze ve vztahu k bytové jednotce, neboť ve vztahu k nebytovým jednotkám byl vymezen ve výpovědi i jiný důvod, a to právě ust. § 256 odst. 1 insolvenčního zákona. Jinými slovy, i kdyby nájemce vůbec žádným způsobem neporušoval povinnosti nájemce ve vztahu k nebytovým prostorám, byla by výpověď ve vztahu k nim zcela v pořádku, neboť insolvenční správce jako pronajímatel má možnost v zájmu věřitelů úpadce zajistit veškerý majetek úpadce a tento tak říkajíc oprostit od dříve sjednaných nájemních vztahů. K tomu skutečně slouží ust. § 256 insolvenčního zákona, které dopadá i na nájmy sjednané na dobu určitou a jedině ve vztahu k nájmům nebytových prostor pak správně rozhodoval insolvenční soud za použití ustanovení § 254 odst. 2 insolvenčního zákona, kde posuzoval oprávněné zájmy nájemce či zda tento neutrpěl značnou škodu. Pokud tedy existuje v tomto ohledu rozhodnutí insolvenčního soudu, bylo vydáno právě uvedeným mechanismem, má svou relevanci pouze ve vztahu k nebytovým prostorám, avšak bytových prostorů se už z podstaty věci týkat nemůže, neboť nájem bytů v daném případě podléhá režimu občanského zákoníku, a tudíž i možnosti, aby byla daná výpověď přezkoumána k návrhu nájemce obecným nikoli insolvenčním soudem, zdali je či není oprávněná. Právě o této možnosti se uvedeným způsobem bránit měl být žalovaný poučen, tím spíše, že lze jeho obranu předpokládat vzhledem k tomu, že ji činí v rámci tohoto řízení odvolacího a nakonec ji činil i ve vztahu k insolvenčnímu soudu. 8. Vycházeje z výše uvedeného je namístě uzavřít, že soud I. stupně rozhodl správně, pokud ochránil práva pronajímatele k nebytovým prostorám, označeným ve II. výroku tohoto rozsudku, k jejichž vyklizení zavázal žalovaného v zákonné lhůtě, v tomto rozsahu byl proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. II. výrokem tohoto rozsudku potvrzen. Ve výroku I., pokud se týkalo bytové jednotky, byl však rozsudek soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změněn tak, že žaloba na vyklizení bytové jednotky byla zamítnuta, tak jak vyplývá z I. výroku tohoto rozsudku. Důvodem zamítnutí bylo, jak ze shora uvedeného plyne, to, že nájemní poměr žalovaného v bytové jednotce neskončil, neboť mu nebyla dána platná výpověď a doba sjednání nájmu dosud neuplynula, respektive žalobce netvrdil ani neprokazoval žádnou jinou právní skutečnost, na základě které by měl nájem skončit a žalovaný tvrdil, že nájem nadále trvá. 9. Vzhledem k částečné změně přísudečného výroku si změnu vyžádal i výrok nákladový, kdy odvolací soud usuzuje, že úspěch a neúspěch obou účastnických stran je zhruba stejný, žalobce uspěl s nebytovými prostorami, včetně restaurace, ale zase neuspěl s bytovou jednotkou. Odvolací soud proto za aplikace ustanovení § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně právo. 10. Výrok o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek ze žaloby ve výši 5 000 Kč byl pak odvolacím soudem jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrzen, neboť i poté, co nebylo vyhověno žalobě žalobce ohledně bytové jednotky, byly potvrzeny přísudečné výroky stran čtyř nebytových prostor, tedy čtyř nemovitostí zapsaných na jednom listu vlastnictví, pročež musí žalovaného stále stíhat povinnost zaplatit soudní poplatek ze žaloby, jak správně soud I. stupně rozhodl. 11. Výrok o nákladech řízení odvolacího se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy rovněž pro účely odvolacího řízení obstojí závěr, že úspěch účastníků v odvolacím řízení byl přibližně stejný, pročež je namístě vyslovit, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo.