19 CO 29/2022-415 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud I. stupně výrokem I. zamítl návrh žalobců, aby žalovaný byl zavázán k povinnosti vyklidit a předat žalobcům pozemek v katastrálním území Ořešín parcelní číslo KN 445 v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku číslo PK 443 (předmětný pozemek). Výrokem II. zamítl návrh žalobců, aby žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobcům částku 10 000 Kč, výrokem III. zamítl návrh žalobců na zaplacení částky 20.000 Kč, ve výroku IV. zamítl návrh na určení, že žalobce a) je vlastníkem předmětného pozemku, výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci jsou povinni je zaplatit žalovanému společně a nerozdílně ve výši 2 400 Kč. 2. Soud I. stupně tak rozhodl o návrhu žalobců, kterým se domáhali, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit předmětný pozemek a zaplatit žalobcům částku 10 000 Kč, eventuelně zaplatit žalobcům částku 20 000 Kč, dále se domáhali určení, že žalobce a) je vlastníkem předmětného pozemku. Soud I. stupně nejprve vyřešil procesní otázky, a to otázku věcné příslušnosti, o které bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci tak, že příslušným k projednání věci je v prvním stupni Městský soud v Brně. Dále odstraňoval vady žaloby, kdy po doplnění žaloby žalobci uzavřel, že předmětný pozemek je dostatečně a určitě vymezen a žaloba je tak projednatelná, a následně si vyřešil otázku, se kterou organizační složkou státu bude na pozici žalovaného jednat. Dále se zabýval otázkou imunit a postavením žalobce b) a uzavřel, že tento jako hlava státu není vyňatý z dosahu platnosti právních předpisů ohledně hmotněprávních norem týkajících se nabývání či pozbývání věcných práv k nemovitostem na území jiného státu, zvlášť pokud sama podává žalobu v občanském soudním řízení. Soud I. stupně posoudil návrh žalobců jako nedůvodný, když zejména poukázal na to, že vlastnictví majetku konfiskovaného podle dekretu presidenta republiky [číslo] 1945 Sb. (dekret) přešlo na stát dnem účinnosti dekretu, rozhodnutí příslušných správních orgánů měla pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ke dni účinnosti dekretu. Žalobci v řízení neprokázali, že by jim svědčilo vlastnické právo k předmětné nemovitosti, Československý stát se po 2. světové válce ujal vlastnického práva postupem, který nelze považovat za nicotný, když proběhl podle tehdejších předpisů a byl přezkoumán v rámci správního řízení, stát tedy vlastnictví předmětné nemovitosti na základě dekretu převzal a od té doby držbu nepřetržitě vykonává. Byla tak zamítnuta žaloba na vyklizení pozemků. Byla rovněž zamítnuta žaloba na peněžité plnění, které je dle soudu I. stupně plně závislé na úspěchu žalobního návrhu v rozsahu výroku vindikačního a určovacího, pokud nelze učinit závěr, že žalobci jsou vlastníky, nemohou mít nárok ani na finanční plnění. Pokud jde o eventuální petit, který byl rovněž zamítnut, zde soud I. stupně poukázal na to, že vlastnické právo svědčí straně žalované a nemůže tak být důvodný nárok žalobců na zaplacení peněžité náhrady za nemovitou věc, který byl neměl oporu v platném právu, na věc nedopadají restituční předpisy, nejedná se ani o bezdůvodné obohacení, ani o náhradu škody, neboť žalovaný postupujíc dle platného práva se jako vlastník nemohl obohatit, ani porušit zákon, smluvní povinnost či dobré mravy. Na požadovaném určení vlastnictví soud I. stupně neshledal naléhavý právní zájem s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS st. [číslo] ze dne [datum] (dále jen Stanovisko). 3. Proti uvedenému rozsudku podali žalobci včasné a řádné odvolání, obsáhle a podrobně odůvodněné, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na obsah odvolání žalobců a jeho doplnění, zejména doplnění z [datum]. Pokud jde o nosné body odvolání žalobců, tito soudu I. stupně vytýkají, že odmítl na věc aplikovat normy mezinárodního práva veřejného, hodnotit zvláštní postavení právního předchůdce žalobců - knížete jako hlavy státu - ve vztahu k nemovitosti, nesouhlasili se závěrem soudu I. stupně o nemožnosti přezkoumávat konfiskační rozhodnutí, Stanovisko dle nich soud aplikoval paušálně, aniž by jakkoliv vyvrátil argumenty vznesené žalobci, že Stanovisko se na věc neaplikuje, soud I. stupně opomněl skutečnost, že užívání nemovitosti státem je protiprávní, nárok žalobců na vyklizení nemovitosti není založen pouze na tvrzených vlastnických právech, nýbrž je založen i na imunitě hlavy státu, neboť na knížete [jméno] [jméno] [příjmení] se vztahovala jak jurisdikční, tak exekuční imunita. Pokud napadený rozsudek odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR R II. [číslo], tento odkaz je nepřípadný, neboť Nejvyšší soud nepřezkoumával postavení knížete a jeho majetku podle mezinárodního práva, přičemž v odůvodnění Nejvyšší soud dokonce explicitně vyslovil závěr, že kníže je jako hlava státu nepochybně chráněn imunitami dle mezinárodního práva. Pokud se soud I. stupně exekuční imunitou knížete a jejím porušením nezabýval, je napadený rozsudek z toho důvodu nepřezkoumatelný. Odvolatelé jsou dále přesvědčeni, že soud I. stupně se měl zabývat i správním rozhodnutím Československého státu a vypořádat se se všemi námitkami žalobců. Soud I. stupně naopak správní rozhodnutí – vyhlášku Okresního národního výboru v [obec] ze dne 3.7.1945, č.j. 470/přes (dále„ vyhláška ONV“, kterou odvolatelé označují jako„ text“), považoval za správní akt, a to přes jeho zjevnou nicotnost a jeho flagrantní vady, a odmítl ji věcně přezkoumat, přičemž soudem provedené, avšak nehodnocené důkazy prokázaly, že k právoplatné konfiskaci majetku knížete nikdy nedošlo a nemohlo dojít. Napadenému rozsudku dále odvolatelé vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů, vedoucí k nesprávnému posouzení nicotnosti vyhlášky ONV, nesprávné posouzení neexistence ONV v [obec], když nicotnost správního aktu nemůže být zhojena ani rozhodnutím nadřízeného správního orgánu, jedná se o paakt, který není způsobilý vyvolat žádné právní následky, nicotnost nebyla zhojena ani soudem druhé instance, ani Nejvyšším správním soudem Československé republiky, nemůže být zhojena ani uplynutím času. Odvolatelé dále poukázali na to, že věc nespadala do pravomoci národních výborů, že vyhláška ONV byla vydána v rozporu s pokyny ústředních orgánů ČSR. Dále odvolatelé vytýkají napadenému rozsudku vady v posouzení návrhu na určení vlastnického práva, neboť žalovaný stát nemá dobrou vírou v to, že nemovitost drží oprávněně, stejně tak je dán naléhavý právní zájem žalobců, jakožto oprávněných vlastníků, na zápis vlastnictví do katastru nemovitostí. Nesprávně byl posouzen i eventuální nárok žalobců, žalobci poukázali v této souvislosti na zákaz odejmutí majetku cizincům bez náhrady s odkazem na mezinárodní právo, které je nedílnou součástí českého právního řádu a soudy jsou povinny se jím řídit. Odvolatelé navrhli zrušení napadeného rozsudku, případně jeho změnu tak, aby žalobě bylo vyhověno v celém rozsahu. 4. Žalovaný s odvoláním nesouhlasil a navrhl potvrzení napadeného rozsudku. K odvolání se vyjádřil písemně v tom smyslu, že se plně ztotožňuje se závěry nalézacího soudu, když napadený rozsudek pokládá za věcně a právně správný, předmětný spor byl posouzen ústavně konformním způsobem. Obsáhlé odvolání je možno co do uplatněných argumentů hodnotit jako velmi podobné s argumentací žalobců učiněnou již v řízení před soudem I. stupně, se kterou se soud I. stupně odpovídajícím způsobem vypořádal. Žalovaný poukázal na odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání žalobců v obdobné věci ze dne 13. 12. 2021, č. j. 22 Cdo 815/2021-1151, z jehož obsahu bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že Nejvyšší soud se prizmatem žalobci tvrzené nesprávnosti právního posouzení věci zabýval, v podstatě shodnými či obdobnými námitkami a připomínkami, jaké jsou nyní uplatněny odvolateli v předmětném odvolání. Opakovaně žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobci podali k různým okresním soudům v rámci celé České republiky velké množství žalob, obsahujících totožná tvrzení i důkazy, rozdílnost spočívá pouze ve specifikaci nemovitých věcí, v některých věcech již bylo rozhodnuto odvolacími soudy a dále v jedné věci výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu, kdy rozhodnutí jsou v rozsudcích pro žalobce nepříznivá. 5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí, stejně jako řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. 6. Dle názoru odvolacího soudu soud I. stupně v napadeném rozsudku přehledně a logicky, uvedl co a z jakých důkazů má za prokázáno, jak důkazy hodnotil, ze kterých důkazů učinil skutková zjištění a které důkazy neprovedl a z jakého důvodu, jeho postup považuje odvolací soud za zcela správný a pro stručnost v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku v odst. 7 až 38. Soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav a s jeho skutkovými závěry se odvolací soud ztotožňuje. Soud I. stupně rovněž správně postupoval v procesních otázkách daného sporu, konkrétně co se týče věcné příslušnosti, projednatelnosti žaloby a volby organizační