19 CO 42/2023-177 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 10.11.2022, č.j. 41 C 223/2021-149, bylo rozhodnuto takto: I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost zdržet se rušení žalobce z pozemků žalovaného p. [číslo] jehož součástí je stavba, [adresa], a z pozemku p. [číslo] vše zapsané na listu vlastnictví [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], vedené u [stát. instituce], [stát. instituce], na pozemky ve vlastnictví žalobce, a to pozemek p. [číslo] p. [číslo] jehož součástí je stavba, rodinný dům [adresa], a p. [číslo] jehož součástí je stavba, budova bez čísla popisného nebo evidenčního, vše zapsané na listu vlastnictví [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], u [stát. instituce], [stát. instituce], rušení hlukem pocházejícím z nemovitých věcí ve vlastnictví žalovaného lidskými projevy nebo hlukem ze zařízení, nástrojů umístěných v nemovitých věcech nebo na nemovitých věcech ve vlastnictví žalovaného tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (ALAeq, T) pro chráněný vnitřní prostor stavby domu ve vlastnictví žalobce v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 45 dB (A) v době od 6 do 22 hodin, a pro chráněný venkovní prostor domu a na pozemcích ve vlastnictví žalobce v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 50 dB (A) v době od 6 do 22 hodin s tím, že v době od 22 do 6 hodin platí noční klid. Žalobce je povinen provádět případná měření hodnot ekvivalentní hladiny akustického tlaku (ALAeq, T) ohledně chráněných venkovních prostor na pozemcích ve vlastnictví žalobce bezprostředně u venkovní strany rodinnému domu [adresa], postaveného na pozemku p. č. [číslo] k. ú. [obec] ve vlastnictví žalobce, přičemž se jedná o tu stranu rodinného domu žalobce, která je nejblíže pozemkům p. [číslo] [parcelní číslo] v k. ú. [obec]. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 17 424 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec]. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání s tvrzením, že odůvodnění rozsudku není řádné, on s některými jeho částmi nesouhlasí, soud měl provést místní šetření a dokazování bylo nekvalitní, když přehrání záznamu bylo ztišené. Rozebíral výpovědi svědků, které měly být hodnoceny jinak, a to i s ohledem na umístění jejich nemovitostí. Má za to, že je v právu a může žádat rozhodnutí, aby nebyl obtěžován hlukem, když žalovaný již prokázal, že je v jeho silách imise hluku částečně omezit, kdy je a bude možno imisi zamezit technickým nebo organizačním opatřením, které žalovaného neúměrně nezatíží a lze jej po něm spravedlivě žádat. Tvrdil, že k obtěžování nedocházelo jen po omezenou dobu čtyř měsíců roku 2022, ale v delším období, a to i před podáním žaloby, on brojí proti tomu, že soud vzal za prokázané, že imise v době rozhodování nepokračují a že nehrozí jejich opakování s ohledem na žalovaným provedenou přístavbu dvorního objektu, z níž budou návštěvníci chodit kouřit a povídat si do venkovního prostoru, sousedícího s pozemky žalobce. Navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žalobě bylo vyhověno. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání sdělil, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, místní šetření by bylo nadbytečné, neboť by jím nebylo možné simulovat situaci na místě samém, popisovanou žalobcem v žalobě za účelem zjištění hlukových poměrů a v době přehrání zvukových záznamů ani poté, až do podání odvolání, žalobce proti způsobu přehrání záznamů výhrady neměl. Rozebíral výpovědi svědků s tím, že žalobce nepředložil žádný důkaz a rovněž z dokazování, provedeného soudem I. stupně, nevyplynulo, že by žalobce měl být obtěžován imisemi hluku, pocházejícími z restauračního zařízení, provozovaného v nemovitostech ve vlastnictví žalovaného v době od konce léta 2021 do rozhodování soudu I. stupně, nebo že by byly zjištěny konkrétní poznatky o existenci konkrétního nebezpečí obtěžování žalobce imisemi hluku do budoucna, přičemž na záznamech přehraných u jednání před soudem I. stupně, byly zaznamenány především lidské projevy, které samy o sobě není možné považovat za hluk s odvoláním na § 30 odst. 2 zák. č. 258/2000 Sb. Navrhl, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu i s učiněnými právními závěry, se odvolací soud plně ztotožňuje, a proto na odůvodnění napadeného rozsudku také zcela odkazuje. Skutkový stav byl zjištěn správně a úplně a i odvolací soud považuje žalobcem dále navržené dokazování místním šetřením a vypracováním znaleckého posudku za nadbytečné, když situace v dané lokalitě a rozložení předmětných nemovitostí plyne ze spisu, především z katastrálních map a fotografií a místní šetření by nemohlo nic přinést k případné existenci a intenzitě hluku, jelikož je jasné, že v době nařízeného místního šetření by k žádnému hluku nedocházelo. Posudek byl navrhován k možnostem případného technického řešení plotů, resp. bariér, snižujících hluk, což jednak nebylo předmětem sporu (bylo by na žalovaném, jak hluku zamezí, pokud by návrh byl důvodný) a dále také platí, že návrh není ani dle odvolacího soudu důvodný, takže není třeba zabývat se opatřeními k omezení hluku. Další návrhy na dokazování účastníci nevznášeli, a to ani v odvolacím řízení. Ohledně skutkových závěrů proto odvolací soud odkazuje na body 4. až 25. odůvodnění napadeného rozsudku. 5. Ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil soud I. stupně i správné právní závěry, které odvolací soud považuje za přesné, úplné, výstižné i věcně správné, a proto i na ně v bodech 26. až 39. odůvodnění rozsudku odkazuje. V řízení nebyl prokázán hluk v míře nepřiměřené místním poměrům (ve [obec]) podstatně omezující obvyklé užívání pozemků žalobce (vymezených v petitu), za který by odpovídal (nebo jej působil) žalovaný, jak pro možnost vyhovění žalobě požaduje § 1013 OZ. Starostka obce Mgr. [příjmení] mluvila jen o jednom případu hluku, a to v roce 2020, navíc způsobeným hovorem lidí na zahrádce restaurace, ale také řekla, že posléze byla zahrádka přesunuta dovnitř, po 22:00 hod. tam není, k nějaké nápravě došlo a na obecním úřadu neevidují stížnosti na nepřiměřený hluk (které by s nejvyšší pravděpodobností evidovali, pokud by tam k němu docházelo). Dva případy hluku z pozemku žalovaného v létě 2021 uvedl kamarád žalovaného [jméno] [příjmení], ovšem další svědci vypovídali ve prospěch verze žalovaného, a to jednak [jméno] [příjmení] (viz body 17 a 37. odůvodnění rozsudku), dále [jméno] [příjmení] (body 19. a 37. odůvodnění rozsudku) a též [příjmení] [příjmení] (body 20. a 37. odůvodnění rozsudku). Nepřiměřenost (intenzita) hluku nad míru přiměřenou místním poměrům nebyla prokázána ani zvukově obrazovými záznamy, u nichž žalobce nezpochybňuje jejich obsah tak, jak je zachycen v bodech 20. a 35. odůvodnění rozsudku (hlasy osob, smích, šum), jen k nim tvrdil, že je soud pouštěl potichu, což ale v době provádění těchto důkazů neuváděl a neuváděl to ani poté a zmínil to až v odvolání. Policii v [obec] hlásil, dle jejich záznamů, žalobce rušení nočního klidu dvakrát, a to [datum], kdy policie vyřešila věc oznámením MěÚ [obec] k projednání a dále [datum], kdy rušení nočního klidu nebylo policií zjištěno. Ze zprávy [anonymizována tři slova] z [datum] plyne, že v dané lokalitě limity pro hluk pro ten prostor nejsou, [obec] nemají upraveny vyhláškou podmínky nočního klidu a za hluk se v souladu s § 30 odst.2 zák. č. 258/2000 Sb. nepovažuje zvuk působený hlasovým projevem fyzické osoby, nejde-li o součást veřejné produkce hudby v budově (zpěv při koncertu apod.), přičemž v současné době platná legislativa, tj. Nařízení vlády č. 272/2011 Sb., které je prováděcím právním předpisem zák. č. 258/2000 Sb., nestanovuje hygienické limity pro hlasové projevy osoby, tzn. hlasové projevy se nehodnotí, posuzování hlasových projevů osob není v kompetenci hygienických stanic a spadá mezi náhodné zdroje hluku. Otázka pobytu cizinců v ubytovně žalovaného není předmětem sporu (stejně jako otázka dostavby a rekonstrukcí objektů žalovaného) a policie tam k podnětu žalobce v podstatě žádná porušení zák. č. 326/1999 Sb. O pobytu cizinců na území ČR nezjistila s výjimkou drobnosti, a to dílčího prodlení se splněním oznamovací povinnosti v případě ubytování osob se státní příslušností [země], což bylo ubytovatelem obratem napraveno (viz č.l. 10 spisu). Předpoklady pro vyhovění žalobě dle § 1013 OZ tak splněny nebyly a žaloba byla proto správně zamítnuta jako nedůvodná. Lze doplnit, že u objektu žalovaného jde o přes sto let fungující venkovskou hospůdku, jedinou v obci, jejíž zachování je prospěšné i pro scházení se lidí v obci i pro komunitní život v obci, a pokud je do 22:00 hod. slyšet hovor lidí například při kouření na ulici před hospodou (na což limity nejsou), nejde o nic nepřiměřeného, ale o normální a běžný stav (vyhovění žalobě by ohr