38 CO 10/2023-236 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Hodoníně jako soud I. stupně zamítl v záhlaví označeným rozhodnutím žalobu o zaplacení 1.882.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 117.443 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Soud I. stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že smlouva o půjčce uzavřená mezi žalovaným a [jméno] [příjmení] dne [datum], jejímž předmětem byla částka ve výši 1.882.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do [datum], je absolutně neplatným právním úkonem pro vadu vůle, která ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nebyla projevena vážně. Jeví se vysoce pravděpodobné, že jak smlouva o půjčce uzavřená mezi žalovaným a [jméno] [příjmení], tak i mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], která byla zcela totožná, měly sloužit jen jako doklad bonity žalovaného a [jméno] [příjmení] pro účely získání úvěru na jejich společný podnikatelský záměr a částka 1.882.000 Kč nebyla ze strany [jméno] [příjmení] reálně vyplacena ani žalovanému ani jeho synovi [jméno] [příjmení]. V trestním řízení vedeném proti [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že v době, kdy měl údajně ze dvou smluv o půjčce vyplatit v hotovosti 2 x 1.182.000 Kč, dlužil svým věřitelům řádově desítky milionů korun, nebyl schopen platit ani pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění za své zaměstnance a následujícího roku pak byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Žádným z důkazů, které žalobkyně označila a předložila, nebylo prokázáno, že [jméno] [příjmení] sjednanou finanční částku žalovanému skutečně předal. Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2013, č. j. 44 Cm 7/2010 – 33 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2014, č. j. 12 Cmo 2/2014 – 77, soud I. stupně zamítl žalobu žalovaného na vyloučení předmětné pohledávky z majetkové podstaty dlužníka [jméno] [příjmení], s tím, že předmětem řízení je posouzení stěžejní otázky existence smlouvy o půjčce, kterou soud shledal jako platně uzavřenou. Tento závěr soudu I. stupně nicméně následně nepodléhal přezkumu ze strany odvolacího soudu, který uzavřel, že žalovaný nebyl aktivně legitimován k podání vylučovací žaloby. Odvolací soud dále konstatoval, že prokázání existence či neexistence dané pohledávky není předmětem sporu vyvolaného touto vylučovací žalobou a dlužník má možnost uplatnit argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitel není, jako obranu ve sporu o zaplacení pohledávky. Potvrdil-li tedy odvolací soud rozsudek soudu I. stupně, bylo to nikoliv pro to, že by se ztotožnil se závěrem prokázání existence dané pohledávky, ale z důvodu, že zamítnutí vylučovací žaloby soudem I. stupně bylo ve svém výsledku věcně správné, přestože se tento soud úvahami o aktivní legitimaci žalobce k podání vylučovací žaloby vůbec nezabýval. Závěry vyplývající z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2013, č. j. 44 Cm 7/2010 – 33 proto nejsou v nyní projednávané věci pro procesní soud závazné a nelze tedy argumentovat tím, že uvedené rozhodnutí pohledávku žalobkyně potvrzuje. Podle názoru Okresního soudu v Hodoníně nelze přisvědčit ani argumentaci žalobkyně, že obranu žalovaného o fiktivním uzavřením dvou smluv o půjčce vyvrací skutečnost, že závazek z druhé smlouvy uzavřené mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byl splněn uzavřením dodatku ke smlouvě a splátkovým kalendářem prokazujícím, že ze strany [jméno] [příjmení] došlo k vrácení peněz. Svědek [jméno] [příjmení] ve své výpovědi uvedl, že svému otci nikdy žádné peníze nevracel, protože si od něj ani žádné fyzicky nepůjčil. I samotný dodatek [číslo] ke smlouvě vykazuje obsahové nesrovnalosti, jde-li o to, že samotná smlouva měla být podepsána [datum] a dodatek měnil úročení půjčky za období do [datum] a od [datum], tedy za dobu dalece předcházející datu podpisu samotné smlouvy (nehledě na naprostou neurčitost data [datum]). Jisté pochybnosti o pravosti a obsahové správnosti listin vyvolávají pak i další dokumenty, a to zápis ze schůze věřitelského výboru ze dne [datum] a další zpráva insolvenčního správce o průběhu konkursu datovaná dnem [datum], které byly soudu zaslány svědkem [příjmení] [příjmení], působícím jako člen věřitelského výboru, nicméně ani jedna z těchto listin nebyla součástí insolvenčního spisu. Navíc zmínka o půjčce [jméno] [příjmení] v zápisu ze schůze věřitelského výboru ze dne [datum] byla v tomto dokumentu, jinak psaném na počítači, dopsána rukou až pod datum a podpisy zúčastněných osob a není tak zřejmé, kdo a z jakého důvodu zmínku o této půjčce do tohoto dokumentu dopisoval, ani zda s tím byly obeznámeny osoby zúčastněné na této schůzi, neboť jejich podpis a datum vyhotovení dokumentu se nacházejí nad tímto ručně psaným bodem 13. Tyto skutečnosti vyvolávají pochybnosti o autenticitě předložených listin, a s ohledem na vyjádření svědka [jméno] [příjmení] tak nelze jednoznačně konstatovat, že [jméno] [příjmení] svůj dluh vůči [jméno] [příjmení] ze smlouvy o půjčce skutečně zaplatil a že by smlouva o půjčce byla platným právním úkonem. 3. Žalovanému, který byl v řízení plně úspěšný, přiznal soud právo na náhradu jeho nákladů ve výši 117.443 Kč. 4. Proti shora uvedenému rozsudku podala do celého jeho rozsahu žalobkyně odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně uplatnila odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. a nesouhlasí se závěry soudu I. stupně, který nedostatečně zjistil všechny skutkové okolnosti případu, případně je nezjistil zcela správně, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, jehož základním nedostatkem tak je neúplně či nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Soud I. stupně se nedostatečně vypořádal se skutečností, že žalovaný uzavřel s [jméno] [příjmení] smlouvu o půjčce, kde je mj. uvedeno, že svým podpisem potvrzuje, že předmět půjčky, tj. žalovanou částku ve výši 1.182.000 Kč převzal. Podpisy na smlouvě o půjčce jsou navíc úředně ověřeny. Nemůže se tedy jednat o zdánlivé právní jednání, neboť v souvislosti s ust. § 551 a násl. občanského zákoníku by měla chybět vůle jednající osoby, resp. nebyla-li zjevně projevena vážná vůle. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1621/2007. Žalovaný projevil svou vůli svým podpisem, který nelze zpochybnit, neboť byl úředně ověřen. Z hlediska ochrany právní jistoty a ochrany dobré víry, je nutné považovat smlouvu o půjčce za platný právní úkon s příslušnými právními důsledky, a to i za situace, že by vůle žalovaného, jakožto základ právního úkonu, chyběla. Odůvodnění soudu I. stupně v bodě 14 napadeného rozsudku tak nemůže vzhledem k výše uvedenému obstát. Reálnost smlouvy o půjčce byla navíc potvrzena i v rámci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2013, č. j. 44 Cm 7/2010, [insolvenční spisová značka] – C – 4. V zájmu zachování rozhodovací praxe měl soud rozhodnout v intencích již tohoto vydaného rozsudku. Skutečnost, že [jméno] [příjmení] nikdy nikterak nesporoval existenci půjčky mezi ním a žalovaným, stejně tak její platnost potvrdil i svědek [příjmení] v rámci své svědecké výpovědi, z níž vyplývá, že mohl reálně poskytnout půjčky jak svému synovi, tak žalovanému, neboť, když potřeboval, finanční prostředky si zajistil. Tvrzení svědka [jméno] [příjmení], že ani on ani žalovaný peníze od jeho otce nikdy nedostali se nezakládá na pravdě. Mezi oběma stranami byly podepsány příjmové doklady o splátkách této půjčky a žalobce se tedy na tomto místě zamýšlí, proč, pokud by byly obě smlouvy o půjčce fiktivní, se žádným způsobem neřeší vrácení dlužné částky i u žalovaného. Pokud by byly obě smlouvy o půjčce fiktivní a byly využity pro účely poskytnutí financování automyčky, byl by prokazatelně spáchán trestný čin úvěrového podvodu, který však byl v době konání řízení před soudem I. stupně již promlčen, čehož jsou si žalovaný i svědek [jméno] [příjmení] plně vědomi, když jim v současné době žádný trestní postih nehrozí. Věrohodnost svědka [příjmení] a jeho svědecké výpovědi je tedy velmi snížena. 5. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný. 6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací, na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně napadené opravným prostředkem, stejně jako řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 7. Soud I. stupně postupoval správně, když na danou věc aplikoval příslušná ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013 (§ 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění) a po provedeném dokazování (bod 4 odůvodnění napadeného rozsudku) dostatečně zjistil skutkový stav věci a věc i správně prá