38 CO 92/2022-391 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Hodoníně jako soud I. stupně zamítl v záhlaví označeným rozhodnutím žalobu o určení vlastnictví žalobců k nemovitostem (budova [adresa] na pozemku parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec]) a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 60.423 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně částku 3.366,65 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výroky I., II., III. a IV.). 2. Shora uvedeným rozhodnutím rozhodl soud o žalobě o určení vlastnictví předmětných nemovitostí, kterou žalobci převedli na žalovaného kupní smlouvou ze dne [datum], která je dle jejich přesvědčení absolutně neplatná, z důvodu rozporu mezi kupní cenou uvedenou ve smlouvě a skutečně vyplacenou částkou, z důvodu absence vůle jejích účastníků vyvolat následek s ní spojený, z důvodu, že se jedná o lichevní smlouvu, a z důvodu jejich uvedení v omyl, neboť jejich úmyslem nebylo založit trvalý a ničím nepodmíněný převod vlastnického práva k nemovitostem. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že o platném uzavření kupní smlouvy neměl žádných pochyb, neboť kupní smlouva obsahuje veškeré formální i obsahové náležitosti a podpisy žalobců byly úředně ověřeny, stejně jako podpisy na návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Kupní cena byla sjednána v souladu s právními předpisy a žalobci svými podpisy stvrdili, že její část ve výši 289.000 Kč obdrželi v hotovosti před podpisem kupní smlouvy. [příjmení] kupní ceny žalovaný uhradil z peněz naspořených jeho rodiči, které od nich dostal darem, a z hypotečního úvěru, který splácí. Kupní smlouva byla uzavřena svobodně a vážně, její obsah je určitý a srozumitelný, a proto je na ni třeba nahlížet jako na platný právní úkon. V žádný omyl žalobce neuvedl a ani neměl povědomost o tom, že by tak měla učinit třetí osoba. 4. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k uvedeným nemovitostem ve smyslu ust. § 80 o. s. ř., neboť bez požadovaného určení by jejich vlastnické právo nemohlo být zapsáno do katastru nemovitostí a nebylo by možné dosáhnout souladu mezi stavem právním a faktickým. Soud I. stupně v návaznosti na ust. § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění, posoudil věc po právní stránce podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění do [datum] a po provedeném dokazování vycházel při rozhodnutí z úvahy, že pro věc je relevantní kupní smlouva ze dne [datum], na jejímž podkladě došlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Podle legalizačních doložek podepsal vyhotovení kupní smlouvy nejprve žalovaný, a to dne [datum], žalobci tak učinili dne [datum]. Ačkoliv soud neměl k dispozici žádný přímý důkaz, že se podepsaná kupní smlouva žalobci dostala zpět do sféry žalovaného, a o tom, kdo případně podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, v řízení však z řetězce nepřímých důkazů vyplynulo přinejmenším to, že se tak stalo. Kupní smlouvu opatřenou ověřovacími doložkami pro podpisy všech smluvních stran žalovaný připojil jako přílohu k žalobě podané proti žalobcům v řízení o vydání bezdůvodného obohacení a o vyloučení nemovitých věcí z exekuce. Pokud by se podepsaná kupní smlouva nedostala zpět od žalobců do sféry žalovaného, nemohl by tak učinit, a to tím spíše, došlo-li k podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí teprve k datu [datum]. Soud dospěl k závěru, že podmínky předvídané ust. § 44 až 46 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 byly naplněny, a kupní smlouva byla mezi účastníky účinně uzavřena. Pokud jde o tvrzení žalobců, že kupní smlouvu uzavřeli v omylu o jejich právních následcích a dovolávali se ust. § 49a občanského zákoníku ve znění do [datum], z obsahu tohoto ustanovení je zřejmé, že neplatnost právního úkonu vyvolá jen takový omyl, jež se týká rozhodujících skutečností, a že musí jít o omyl, který druhá jednající strana buď sama vyvolala nebo o něm alespoň musela vědět. Žalobci tvrzený omyl o trvalosti a nepodmíněnosti převodu vlastnického práva sice lze považovat z hlediska rozhodování, zda a za jakých podmínek vlastnické právo převést za podstatný, přesto se jim nepodařilo prokázat splnění druhé podmínky, a sice že žalovaný o tomto omylu alespoň věděl, neřkuli že se na jeho vydání dokonce (aktivně) podílel. Soud nepochybuje o tom, že závadné chování osob spolupracujících na vytvoření fiktivního dluhu žalobců nelze automaticky a bez dalšího přičítat žalovanému. [příjmení] fakt, že žalovaný nepředestřel zcela přesvědčivý motiv pro pořízení nemovitostí, neboť podle všeho na samém počátku neměl zcela jasno o tom, jak do budoucna s nemovitostmi naloží, nebo fakt, že v okamžiku, kdy nastaly problémy s převodem vlastnického práva na jeho osobu v důsledku exekucí a zástavních práv váznoucích na nabývaných nemovitostech činil kroky ke zrušení celé transakce (jakkoliv právní prostředky, které za tímto účelem zvolil, nebyly s to takového cíle dosáhnout), samy o sobě k závěru, že na jednání osob kolem [jméno] [jméno] jakkoliv participoval, nestačí. Je zřejmé, že osobou, která ke koupi nemovitostí žalovaného přivedla byl [jméno] [příjmení] a s ohledem na to, co vyplynulo z provedeného dokazování, nelze vyloučit, že dokonce sám žalovaný byl (podobně jako žalobci a další osoby) zneužit k nákupu nemovitostí, bez toho, že by o pravém stavu věcí (včetně případného omylu žalobců) věděl. Nebylo prokázáno, že by žalovaný vůbec neměl v úmyslu trvale a nepodmíněně nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem, i přes původní vágní, a ne zcela jednoznačný motiv činil kroky k tomu, aby jeho vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí, poté inkasoval od žalobců nájemné, a když přestali nájemné hradit, aktivně usiloval o prodej nemovitosti, čímž de facto naplnil všechny prvky vlastnické triády, tedy vůli věc držet, nakládat s ní jako vlastník a čerpat její plody a užitky. Způsob jeho nakládání s nemovitostí ukazoval spíše na investiční záměry, a i tímto způsobem je možné vlastnické právo realizovat. Pokud jde o zaplacení části kupní ceny v hotovosti ve výši 289.000 Kč, považoval soud za podstatné ujednání v článku III.1 Kupní smlouvy, podle něhož účastníci stvrdili úhradu této částky svými podpisy. Soud na podkladě provedeného dokazování nemohl dospět ke spolehlivému závěru, že došlo k pouhé fiktivní úhradě, či fiktivnímu ujednání části kupní ceny, tj. že by byl naplněn § 39 občanského zákoníku, podle něhož neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Předmětnou kupní smlouvu soud nepovažoval za lichevní s tím, že protiplnění ve výši 1.500.000 Kč se mu nejeví jako neadekvátní. [příjmení] poskytující žalovanému hypoteční úvěr dospěla při vlastním ocenění nemovitosti k téže ceně obvyklé. Pokud jde o tvrzení žalobců, že smlouvy uzavření se [právnická osoba] s. r. o. a [právnická osoba], mají být smlouvami lichevními, pak tyto nejsou pro určení, zda tu vlastnické právo žalovaného je či není podstatné, minimálně proto, že žalovaný vůbec nebyl jejich stranou a jejich obsah mu podle všeho nebyl znám. Všechny provedené důkazy vedly soud k závěru, že pokud existují osoby, které přivedly žalobce k omylu ohledně právních následků smlouvy, pak to byl [příjmení] [jméno], případně osoby prokazatelně participující na jeho aktivitách ([jméno] Kuchař, [jméno] [příjmení]), nikoliv žalovaný. Z výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl a žalovanému, který byl v řízení plně úspěšný, přiznal právo na náhradu nákladů řízení sestávajících se z odměny jeho advokáta za poskytnutí právní služby, z náhrady hotových výdajů, z cestovného a 21 % DPH. V souladu s ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, s ohledem na výsledek řízení, o povinnosti žalobců nahradit státu náklady řízení spočívající ve svědečném vyplaceném z prostředků státu předvolaným svědkům, celkem ve výši 3.366,65 Kč. 5. Proti shora uvedenému rozsudku podali do celého jeho rozsahu žalobci odvolání a navrhli, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Podle jejich názoru rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Podle názoru žalobců je sporná kupní smlouva absolutně neplatná z důvodu rozporu mezi kupní cenou uvedenou ve sporné kupní smlouvě a skutečně vyplacenou částkou, z důvodu absence vůle jejích účastníků vyvolat následek s ní spojený, z důvodu, že se jedná o lichevní smlouvu a z důvodu uvedení žalobců v omyl. Soud I. stupně ani jednomu z důvodu neplatnosti nepřisvědčil. Od samého počátku žalobci rozporovali, že by od žalovan