44 CO 13/2023-57 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 10. 2022, č. j. 16 C 135/2022-36 bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 12 856 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 556 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátky (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání žalobce, navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil ve výroku II. tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 252 Kč. Uvedl, že se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí, otázkou nákladů zastoupení se mimo jiné zabýval Ústavní soud přímo ve vztahu k žalobci; žalobce poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2309/13, usnesení ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3696/13, dále též na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2021, č. j. 13 Co 148/2021-112, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2022, č. j. 64 Co 71/2022-34. Žalobce současně požádal o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení ve výši 1 343,10 Kč. 3. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadené části, tj. ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, z pohledu uplatněných odvolacích důvodů a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. 5. Soud prvního stupně výrokem I. rozsudku žalobě vyhověl (tento nabyl právní moci dne [datum]), pokud jde o výrok II., odkázal na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a účelně vynaloženým nákladem shledal pouze zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč (pozn.: fakticky bylo zaplaceno 800 Kč dle položky 2 bod 1. písm. b/ Sazebníku poplatků – přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb.) a paušální náhradu účastníka nezastoupeného advokátem za dva úkony po 100 Kč (předžalobní výzva, podání žaloby, vč. doplnění) dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. V odůvodnění soud uvedl, že: V daném případě je důvodné přihlédnout k tomu, že žalobce je právnickou osobou zřízenou zákonem, kterému je zákonem zajištěno financování činností, k nimž je povinen, a pro nějž jsou příspěvky dle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla jedním z těchto zdrojů. Zároveň má žalobce dle uvedeného zákona i nárok na náhradu nákladů na vymáhání takového příspěvku v paušální výši 300 Kč Soudní vymáhání takového příspěvku je pak činností žalobce, kterou musí být žalobce schopen právě z těchto zdrojů zajistit, aniž by v soudních sporech, v nichž zaplacení příspěvku vymáhá, využíval odborné pomoci advokátů. 6. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně neztotožnil. Žalobce v projednávané věci zcela případně odkázal na judikaturu Ústavního soudu, např. usnesení ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3696/13, či ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2309/13, kde byly vyjádřeny závěry, že žalobce nelze řadit do skupiny specifických subjektů, kterým se v zásadě nepřiznává náhrada nákladů na právní zastoupení z důvodu dostatečného materiálního a personálního vybavení k hájení svých zájmů, jako je tomu například u státu (nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2929/07), statutárních měst (nález ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2984/09) nebo České televize (nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3344/12). To, že závěry Ústavního soudu o nepřiznání náhrady nákladů na právní zastoupení zmíněným specifickým subjektům se v případě žalobce neprosadí vyjádřil nejen Ústavní soud (např. v usnesení ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3696/13), ale i Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016 (zde Nejvyšší soud dodal, že žalobce nepatří mezi subjekty hospodařící s veřejnými prostředky a že má-li právo na náhradu nákladů na právní zastoupení účastník, který je sám advokátem, tím spíše nelze toto právo upřít žalobci, jehož předmětem činnosti není poskytování právních služeb). 7. V návaznosti na výše uvedené má proto odvolací soud za to, že žalobce vynaložil náklady za právní zastoupení účelně, a má tak podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na jejich náhradu (stejně jako na náhradu za zaplacení soudního poplatku ve správné výši). Celková náhrada nákladů řízení žalobce v řízení u soudu prvního stupně činí 2 252 Kč (zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, mimosmluvní odměna zástupkyně žalobce za tři úkony právní služby po 300 Kč za dobu do podání návrhu na zahájení řízení - převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu - podle § 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a/, d/, § 14b odst. 1 písm. a/, b/, c/ bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále jen„ AT“, 3 x náhrada hotových výdajů po 100 Kč za každý ze zmíněných úkonů právní služby podle § 14b odst. 5 písm. a/ AT, náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % - 252 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.). 8. Odvolací soud z uvedených důvodů ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil odvoláním napadený výrok II. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 252 Kč. 9. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Zcela úspěšnému žalobci v průběhu odvolacího řízení vznikly náklady v souvislosti s jeho zastoupením, odvolací soud mu přiznal náhradu těchto nákladů v celkové výši 968 Kč (odměna zástupkyně za jeden úkon právní služby podle § 6 odst. 1, § 7 bod 3., § 11 odst. 2 písm. c/ AT ve výši 500 Kč – odvolání proti rozhodnutí nikoliv ve věci samé, náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT, náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, tj. 168 Kč, podle § 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).