44 Co 163/2022-149 — Krajský soud v Brně

1. Podanou žalobou domáhal se žalobce ve smyslu ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk) odškodnění nepříznivých dopadů do své osobnostní sféry v částce 99 000 Kč s příslušenstvím v souvislosti s duševními útrapami v trestním řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 118/2019 proti žalobci pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, které bylo zastaveno z důvodu, že skutek, pro nějž byl žalobce stíhán, není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Žalovaná až v průběhu kompenzačního řízení před soudem shledala nárok žalobce důvodným a jako odpovídající satisfakci žalobci poskytla omluvu za nezákonné zahájení trestního stíhání.2. Shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl výrokem I. návrh žalobce na zaplacení žalované částky s příslušenstvím zamítnut a výrokem II. byla žalobci uložena povinnost na náhradě nákladů řízení zaplatit žalované částku ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Na základě provedeného dokazování soud sice dovodil, že v předmětné věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, přičemž odpovědnost žalované není vyloučena skutečnostmi uvedenými v § 12 zák. č. 82/1998 Sb., současně však uzavřel, že v daném případě intenzita újmy neodůvodňovala přiznání peněžní satisfakce. Za dostatečnou formu shledal konstatování porušení práva spojené s omluvou učiněné žalovanou. V rámci posouzení jednotlivých rozhodných okolností pro účely zjištění intenzity zásahu trestního stíhání do osobnostních práv žalobce soud prvního stupně zjistil, že trestní řízení trvalo po dobu 6 měsíců a 4 dnů, z hlediska závažnosti trestného činu šlo o trestnou činnost méně závažného charakteru, žalobce nebyl omezen v průběhu trestního stíhání na osobní svobodě a trestnímu stíhání se nedostalo žádné mediální publicity. V případě žalobce tedy nelze vznik újmy považovat za notorietu. Subjektivně k zásahu v podobě frustrace a diskomfortu dojít mohlo. Tuto újmu však nelze ztotožnit s odškodnitelnou nemajetkovou újmou, představovanou objektivním zásahem do osobnostních práv trestně stíhané osoby. Trestní stíhání nevyvolalo dehonestující negativní ohlas v okolí žalobce, jeho pracovní aktivity nebyly ohroženy, ani jeho čest, reputace či dobrá pověst. Přímý dopad trestního řízení v podobě psychických potíží nebyl prokázán, když tyto se objevily dávno před zahájením trestního stíhání. Intenzita újmy tedy neodůvodňuje přiznání satisfakce v penězích. S ohledem na návrh účastníků srovnával soud prvního stupně posuzovaný případ též s jinými případy, které se podávaly z komparace žalované, jež předložila konkrétní meritorní rozhodnutí soudů (Městského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, včetně rozhodnutí odvolacích, jakož i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 v jiné obdobné věci žalobce). Návrh žalobce, který požádal o předložení spisů jím označených krajských soudů, aniž blíže konkretizoval jednotlivé kauzy, shledal nedostatečným, a proto mu nevyhověl a takto navržené důkazy neprovedl. Soud prvního stupně taktéž nepovažoval za případný odkaz žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1976/09, když zadostiučinění v penězích se poskytuje jen tam, kde doba mezi vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a výrokem bude delší, než v řádu týdnů či měsíců, což není posuzovaný případ, kdy řízení trvalo jen 6 měsíců. Proto nepovažoval za nutné vést dokazování k tvrzení, že policejní orgán jednal ukvapeně, nerozvážně či úskočně.3. Proti tomuto rozsudku žalobce podal v celém rozsahu obsáhlé odvolání z důvodu věcné nesprávnosti, jakož i nesprávnosti v nákladové části. Předně nesouhlasí se srovnáním posuzovaného případu soudem prvního stupně jen s obdobnými případy navrženými žalovanou. Nesprávně postupoval soud prvního stupně také při určování formy zadostiučinění. Srovnávání nelze provádět tak, že si soud sám fakticky na základě libovůle vybere tři obdobné případy, jež jsou mu známy z úřední činnosti a podle nich určí výši odškodnění. Takový postup je nepřezkoumatelný a neobjektivní. , příjmení, domáhající se odškodnění nemají možnost z databáze soudu zjistit, jaké případy vykazující obdobné skutkové okolnosti příslušný soud v minulosti řešil a jakou výši odškodnění poškozeným přiznal. Žalující osoby jsou tak znevýhodněny oproti žalované, která zmiňované údaje má k dispozici. Při rozhodování o výši zadostiučinění srovnávací metodou by měl soud vycházet ze všech podobných případů, které jsou mu bezesporu známy z úřední činnosti a stanovit odškodnění v průměrné, obvyklé výši. Měl by si vytvořit databázi obsahující výši odškodnění, druh trestného činu a charakter trestné činnosti, z níž by bylo možné vyčlenit případy vykazující obdobné skutkové okolnosti. Podobnou databázi provozuje Ministerstvo spravedlnosti či Evropský soud pro lidská práva, který v této souvislosti běžně odkazuje na několik případů. Postup soudu prvního stupně, který si z mnoha dalších rozhodnutí vybral jen tři, byl nedostatečný. Soud prvního stupně neumožnil žalobci se seznámit s případy, které použil pro srovnání. Použil-li pro srovnání případy vedené u Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 34 C 54/2016 a spis Městského soudu v Brně sp. zn. 35 C 99/2016, měly být u jednání provedeny jejich spisy. Provedení samotných rozsudků k důkazu nepostačuje. Žalobce nemohl reagovat na kritéria a okolnosti, o něž soud prvního stupně opřel svá rozhodnutí o formě odškodnění, nemohl se podrobně seznámit s detaily případů a porovnat je se svým případem. Byl tak zkrácen na svých procesních právech. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval srovnáním posuzovaného případu s případy, žalobcem označenými spisovými značkami konkrétních krajských soudů a výší poskytnutého odškodnění. S odmítnutím tohoto návrhu soudem prvního stupně s odůvodněním, že žalobce nekonkretizoval jednotlivé kauzy, které chtěl použít ke srovnání, žalobce nesouhlasí. Žalobce uvedl, že případy považuje za podobné či srovnatelné a na základě toho měl soud porovnat a posoudit, zda lze tyto případy skutečně použít. Žalobci nemůže být přičítáno k tíži, že nezná podrobnější informace z příslušných spisů, jež nejsou veřejnosti běžně přístupné. Soud je povinen podle judikatury vyhledávat případy způsobilé ke srovnání i přesto, že žalující strana je neoznačí. Pokud žalobce navrhl případy způsobilé ke srovnání dle kritérií, které ve své databázi stanovila žalovaná, soud pak měl povinnost posoudit, zda jsou tyto případy způsobilé ke srovnání. Neučinil proto vše potřebné, aby bylo rozhodnuto na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Při stanovení odpovídající formy odškodnění měl soud též vyhodnotit průběh trestního stíhání, tj. zda nešlo ze strany orgánů činných v trestním řízení o úskočný výkon veřejné moci. V daném případě k tomu došlo, neboť orgány nerespektovaly závaznou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k otázce, že trestným činem nemůže být jednání zakládající občanskoprávní spor, doposud pravomocně nerozhodnutý civilním soudem a dále fakt, že v jiné obdobné věci vyjádřil Nejvyšší soud závazné právní stanovisko, že jednání žalobce není trestným činem. Svým rozhodnutím soud prvního stupně porušil ústavní práva žalobce zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst. 1 LZPS, kdy se mu dostalo na základě nespravedlivě vedeného procesu pouze symbolického, nikoliv přiměřeného, zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva spojeného s omluvou. Soud prvního stupně pochybil i ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, vycházel-li z toho, že ve věci byla úspěšná žalovaná. Žalobce však měl co do základu nároku úspěch ve věci, neboť bylo zcela na úvaze soudu, jakou formu a výši zadostiučinění označí za přiměřenou. Žalovaná navíc poskytla žalobci zadostiučinění v podobě konstatování a omluvy až po proběhlé šestiměsíční lhůtě od uplatnění nároku a až po podané žalobě u soudu. Proto by měl mít žalobce nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobce proto navrhl změnu rozsudku v napadených výrocích s tím, že mu bude přiznáno požadované peněžní zadostiučinění v plné výši včetně úroku z prodlení, jakož i náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce označila výhrady žalobce ke srovnávaným rozsudkům za nedůvodné. Judikatura dovolacího soudu nepožaduje, aby soud shromažďoval větší množství rozsudků za účelem statistického šetření a zprůměrování přiznaných odškodnění. Lze nalézt mnoho případů, kdy ke srovnání postačil jediný rozsudek. Judikatura označeného soudu také nepožaduje, aby byl při srovnávání rozsudků k důkazu předložen celý soudní spis, postačuje pouze přečtení závěrečného rozsudku, z jehož odůvodnění je zřejmé, jakou výši odškodnění za jakou intenzitu nemajetkové újmy poškozený ve srovnávaném případě obdržel. Nedůvodná je i námitka ohledně neprovedení důkazů označených žalobcem. Soud nemůže při srovnávání vycházet z jakýchkoli rozsudků. Pokud žalobce nebyl schopen konkret