70 CO 36/2023-190 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaslání omluvného dopisu ve znění:„ Já, níže podepsaná [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], se tímto výslovně omlouvám MUDr. [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], za to, že jsem úmyslně zakládala do řízení vedených u orgánů veřejné moci znalecký posudek vypracovaný MUDr. [jméno] [příjmení] dne [datum], který pojednává o duševním zdraví MUDr. [příjmení]. Plně si uvědomuji veškerá rizika, která mohla MUDr. [příjmení] vzniknout v důsledku mého závadného chování, zejména s ohledem na to, že zveřejňovaný znalecký posudek obsahuje velmi citlivé osobní údaje o zdravotní stavu MUDr. [příjmení]. Stejně tak se omlouvám za veškeré nepříjemnosti, které měl MUDr. [příjmení] s tím, aby napravil závadný stav a dosáhnul tak vynětí zdravotnického posudku z předmětných spisů.“ (I. výrok). Žalobu zamítl i ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 50 000 Kč (II. výrok) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč (III. výrok). 2. Soud prvního stupně takto zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal předmětných satisfakčních nároků z důvodu tvrzených neoprávněných zásahů žalované do práva na ochranu osobnosti žalobce, jichž se měla žalovaná dopustit doložením předmětného znaleckého posudku o duševní poruše žalobce do dědického spisu, vedeného notářem JUDr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. 41 D 731/2019, a do svého insolvenčního řízení, vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. 3. Soud prvního stupně zjistil, že předmětný znalecký posudek byl žalovanou do pozůstalostního řízení i do insolvenčního řízení opravdu předložen, nicméně šlo o výkon jejích subjektivních práv a povinností. V pozůstalostním řízení totiž posudek dokládala v souvislosti se zpochybněním validity závěrů notáře ohledně listiny pokládané notářem za závěť a dovozovala, že žalobce se měl vůči otci dopouštět jednání zapříčiněného i jeho zdravotním stavem. Žalovaná takto hájila svá práva v daném řízení, přičemž tak nečinila excesivním způsobem. V insolvenčním řízení pak nejprve žalobce svými podáními zpochybňoval legální nabytí prostředků použitých k plnění oddlužení žalovanou a žalovaná následně reagovala doložením posudku týkajícího se jeho zdravotního stavu. Taková forma obrany je legitimní, neboť žalovaná hájila svoje práva proti nařčení ze strany žalobce. Zveřejnění listiny v insolvenčním rejstříku nebylo výsledkem činnosti žalované, ale insolvenčního soudu, jehož úkolem bylo postupovat v intencích 422 odst. 2 insolvenčního zákona a zveřejnit případně pouze jméno a příjmení, nikoli další identifikační údaje. Žalobce následně dosáhl vynětí listiny z rejstříku. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že znalecký posudek neměl po mnoha letech žádnou vypovídací hodnotu a jeho předložením nemohlo dojít k jakékoli obraně subjektivních práv žalované. Jediným důvodem, pro který žalovaná posudek do předmětných řízení zakládala, bylo zpochybnit žalobce jako osobu s duševním onemocněním, jejíž sdělení nelze brát vážně v důsledku diagnostikovaného duševního onemocnění. Posudek byl zcela jednoznačně způsobilý poškodit žalobce a znevážit jeho osobu, přičemž žalované muselo být známo, že insolvenční rejstřík je veřejný. Doložením znaleckého posudku nemohlo dojít ani k relevantnímu znevěrohodnění listiny obsahující závěť otce účastníků, neboť tato listina je novějšího data než znalecký posudek. I kdyby snad bylo konstatováno jakékoli nevhodné chování žalobce vůči otci, z následného úkonu otce je evidentní, že tento si onemocnění žalobce uvědomoval, veškeré závadné jednání mu odpustil, z dědictví jej nevyloučil a naopak mu odkázal veškerý majetek. Jediným cílem žalované tedy bylo znevážit osobu žalobce. Žalobce k důkazu navrhoval výslech notáře JUDr. [příjmení] ohledně průběhu a okolností dědického řízení (včetně toho, jak po jeho předložení nahlíží na žalobce), avšak soud prvního stupně tento důkaz neprovedl. Obdobně neprovedl výslech JUDr. [příjmení] jako insolvenčního správce ani účastnický výslech, přičemž neprovedení výslechu žalobce nijak neodůvodnil. 5. Žalobce současně v průběhu odvolacího řízení specifikoval, že ze souhrnně požadované finanční satisfakce nárokuje za první zásah v podobě doložení znaleckého posudku do pozůstalostního řízení částku 10 000 Kč a za druhý zásah v podobě doložení znaleckého posudku do insolvenčního řízení částku 40 000 Kč. 6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Poukázala na skutečnost, že v rozporu s koncentrací řízení před soudem prvního stupně zahltil žalobce odvolací soud množstvím tvrzení a listin, většinově zcela nesouvisejících s předmětem řízení. V meritu věci se plně ztotožnila s napadeným rozhodnutím. 7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 8. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, který náležitě skutkově zhodnotil, a současně řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně lze proto odvolacím soudem primárně odkázat a ke zdůraznění jeho věcné správnosti uvést následující: 9. Již soudní praxí ve věcech ochrany osobnosti dle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obč. zák.“), která je plně využitelná i v režimu o.z., bylo dlouhodobě a konstantně dovozováno, že neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je vyloučena tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva či povinnosti stanovených zákonem (jako je např. výkon práv účastníka v řízení nebo výkon svědecké či znalecké povinnosti) s výjimkou případů, kdy se ten, kdo právo či povinnost vykonává, dopustí excesu. Např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, Nejvyšší soud dovodil, že pokud osoba vypovídající v soudním řízení zasáhne do osobnostních práv jiného, nejde o zásah neoprávněný, s výjimkou případu, kdy se ten, kdo výpověď před soudem činí, dopustí excesu; o neoprávněný zásah zejména nejde, stal-li se přiměřeným způsobem a není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba trvat s ohledem na zajištění základní úcty k její důstojnosti. V rozsudku ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 795/2002, Nejvyšší soud shodně dovodil, že neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanoveními § 11 a násl. obč. zák. nejsou projevy, které podle svého obsahu, formy a cíle je možno považovat za upozornění, podněty k řešení nebo žádosti o objasnění a přešetření určitých okolností, byly-li proneseny v prostředí oprávněném věc řešit. 10. Tyto dlouhodobé a konstantní závěry vycházejí primárně již ze [příjmení] stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydal Nejvyšší soud ČSSR v roce 1980 (S III, str. 196). Skutečnost, že vzhledem k institutu tzv. zákonné licence je obecně neoprávněnost zásahu do osobnostních práv ve vztahu k výkonu procesních podání a výpovědí svědků, účastníků řízení a jejich zástupců v jiných řízeních vyloučena s výhradou excesu, je stvrzena bohatou judikaturou Nejvyššího soudu (dále z mnoha např. usnesení ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3453/2011, či ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1225/2013), a to dokonce včetně stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 13/2007. 11. Se zřetelem na tato obecná východiska, přenesená na posuzovaný případ, lze proto konstatovat, že vytýkané zásahy žalované, dotýkající se práva na ochranu osobnosti žalobce (§ 81 a násl. o.z.), učiněné v rámci soudních řízení (přičemž pověřený notář zde vystupuje v pozici tzv. soudního komisaře), jsou kryty předmětnou okolností vylučující neoprávněnost zásahu v podobě realizace subjektivních procesních práv a povinností žalované, jak soud prvního stupně přiléhavě a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí ohledně tohoto specifického typu zásahů dovodil. Jde-li o otázku případného excesu z výkonu procesních práv a povinností v jiných řízeních, pak úkolem soudu v řízení na ochranu osobnosti nemůže být ingerence do hodnocení důkazů předkládaných účastníky v jiných řízeních, a proto je argumentace žalobce ohledně údajné absence vypovídací hodnoty letitého znaleckého posudku pro účely těchto jiných řízení, činěná v řízení na o