74 CO 125/2022-76 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně řízení ohledně smluvní pokuty ve výši 7 695,20 Kč zastavil (I. výrok), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení (II. výrok), zamítl žalobu o zaplacení úroku ve výši 5 600 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč (III. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Nákladový výrok odůvodnil s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., za situace, kdy z procesního hlediska v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. 2. Proti IV. nákladovému výroku podal žalobce dne [datum] odvolání. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08, namítl, že soud prvního stupně nevzal při rozhodování o náhradě nákladů řízení v úvahu, že v žalobě byly uplatněny dva různé nároky se samostatným skutkovým základem, a to nárok na vrácení plnění ze smlouvy o úvěru (pohledávka 1 ve výši 29 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení), na straně jedné, a nárok z dohody o smluvní pokutě (pohledávka 2 ve výši 17 695,20 Kč), na straně druhé, proto je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout ve vztahu ke každému žalobnímu nároku zvlášť. Připustil, že ve vztahu ke smluvní pokutě měl plný procesní úspěch žalovaný, kterému podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a proto mu je nelze přiznat. Namítal však, že ohledně náhrady nákladů řízení o uplatněném nároku na vrácení plnění ze smlouvy o zápůjčce mělo být dle jeho názoru soudem prvního stupně rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce měl ve věci úspěch v převážné části a má tak nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení vůči žalovanému. [příjmení] přisouzená žalobci v rozsudku soudu prvního stupně činila 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni [datum] ve výši 5 750,14 Kč, tzn. celkem 25 750,14 Kč, zatímco částka zamítnutá činila pouze 9 200 Kč. Součet obou těchto částek (včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku) činí 34 950,14 Kč. Žalobce tedy (pokud jde o první pohledávku) měl prokazatelně procesní úspěch v rozsahu 73,68 % a neúspěch pouze 26,32 %. Odečtením míry neúspěchu od úspěchu lze dovodit nárok žalobce na náhradu nákladů řízení o první pohledávce v rozsahu 47,36 %. Žalobce tak má za to, že soud prvního stupně v dané věci nesprávně vyhodnotil míru procesního úspěchu účastníků sporu. S opětovným odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/2008, dále zdůraznil, že je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky (jistiny) též její příslušenství (např. úroky či úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Uvedl, že rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí práva na spravedlivý proces a otázku správného stanovení výše jejich náhrady nelze podceňovat ani opomíjet. Žalobce navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v IV. výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky zrušen a aby mu v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení. 3. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním (§ 212a odst. 6 o. s. ř.), tj. co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu ve vztahu k předmětu odvolacího řízení podává, že žalobou ze dne [datum] se žalobce domáhal zaplacení částky 29 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 17 695,20 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že jeho právní předchůdce ([právnická osoba]) uzavřel dne [datum] s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě mu poskytl úvěr ve výši 20 000 Kč s úrokovou sazbou 25,85 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit ve třinácti splátkách po 2 600 Kč, nezaplatil však žádnou splátku. Žalovaná částka ve výši 29 200 Kč se tak sestává z neuhrazené jistiny ve výši 20 000 Kč, neuhrazeného poplatku za správu úvěru ve výši 3 600 Kč a z dlužného úroku z úvěru ve výši 5 600 Kč za období od [datum] do [datum] Smluvní pokuty se žalobce domáhá na podkladě článku V. smlouvy o úvěru, v důsledku prodlení žalovaného s úhradou úvěru. Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum]. Dne [datum] vzal žalobce žalobu částečně zpět co do smluvní pokuty ve výši 7 695,20 Kč, resp. uvedl, že s ohledem na zákonnou limitaci smluvní pokuty dle ustanovení § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru se nadále domáhá smluvní pokuty pouze ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Poté soud vydal odvoláním napadený rozsudek. Žalobou uplatněný nárok posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení v návaznosti na závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy (§ 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). 6. Odvolací soud vyšel z pravomocného I., II. a III. výroku rozsudku, kterým soud prvního stupně rozhodl bezezbytku o celém předmětu řízení, kdy řízení na podkladě částečného zpětvzetí žaloby co do částky 7 695,20 Kč zastavil, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení a žalobu o zaplacení„ smluvních“ nároků (úroku z úvěru ve výši 5 600 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč) zamítl. 7. Podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). 8. Komentářová literatura vztahující se k ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. (a ve shodě s ní i soudní praxe) vychází z toho, že„ je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. [příjmení] se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň dvě podmínky: žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, je nutno usuzovat z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Ke zpětvzetí pro chování žalovaného dochází většinou tehdy, jestliže žalovaný po podání žaloby uplatněný nárok zcela uspokojil. Ukáže-li se již z porovnání žalobního petitu s plněním, které poskytl žalovaný žalobci, že se jedná o totéž plnění, lze učinit závěr, že k následnému zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného“ (srov. [příjmení], L., [příjmení], J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za Komentář. I. vydání Praha: C. H. Beck, 2009, str. 991). 9. Podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. 10. Na podkladě odvolacích námitek je veden spor o způsob vyčíslení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení. Žalobce namítá, že v žalobě uplatnil dva samostatné nároky (jistinu a smluvní pokutu) a má za to, že je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout ve vztahu ke každému žalobnímu nároku zvlášť, přičemž dovozuje, že v částí řízení o zaplacení jistiny zaznamenal převažující úspěch a má právo na odpovídající náhradu nákladů řízení. 11. V řízení byly ve skutečnosti uplatněny tři samostatné nároky (na vrácení jistiny úvěru, zaplacení sjednaného poplatku za správu úvěru a zaplacení smluvní pokuty za prodlení s úhradou dluhu), byť se souvisejícím skutkovým základem (vznikly z jedné smlouvy uzavřené mezi účastníky, a to v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovaného vrátit věřiteli poskytnuté peněžní prostředky). Jde o objektivní kumulaci nároků v důsledku rozhodnutí žalobce. 12. V usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12.2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, dospěl dovolací soud k závěru:„ Odvolací soud vyšel správně z toho, že se v případě objektivní kumulace nároků se o náhradě nákladů řízení účastníků rozhoduje jediným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4702/2015). I zde pak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník v projednávané věci úspěch pouze částečný, je třeba náhra