74 CO 59/2022-107 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Brně (dále jen„ soud“) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 503 440 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení (I. výrok) a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 75 723 Kč (II. výrok). 2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti: a) Oba účastníci jsou obchodní společnosti s ručením omezeným. Žalobce byl do obchodního rejstříku zapsán [datum] a žalovaný dne [datum]. Obě společnosti mají shodný předmět podnikání výroba a služby, neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona a pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. b) Žalobce jako kupující a žalovaný jako prodávající uzavřeli dne [datum] kupní smlouvu na pozemky s rozestavěnou budovou v [katastrální uzemí] (viz jejich specifikace v odvoláním napadeném rozsudku) s kupní cenou 7 000 000 Kč Cena zahrnovala pozemky v hodnotě 4 100 000 Kč a rozestavěnou budovu v hodnotě 2 900 000 Kč včetně DPH. c) Právní účinky vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem nastaly dne [datum]. d) Podle článku VI. bod 3 smlouvy daň z převodu nemovitostí hradí prodávající (žalovaný). e) Žalovaný je plátcem DPH od [datum]. f) Dle faktury č. [anonymizováno] 2013 ze dne [datum] vystavené žalovaným žalobci k úhradě kupní ceny rozestavěné budovy ve výši 2 900 000 Kč, činilo DPH částku 503 440 Kč. g) Žalobce uhradil žalovanému celou kupní cenu ve výši 7 000 000 Kč. h) Vedle toho jednatel žalovaného prostřednictvím e-mailu [jméno] [příjmení] ze dne [datum] požádal žalobce o úhradu DPH z rozestavěné budovy ve výši 503 440 Kč namísto žalovanému přímo [anonymizována dvě slova]. i) Žalobce na podkladě právě uvedené žádosti uhradil dne [datum] na účet [anonymizována dvě slova] pro [územní celek] částku 503 440 Kč. Platba byla identifikována„ [anonymizována dvě slova], [variabilní symbol]“. Provedení této platby bylo mezi účastníky nesporné. 3. Na základě výše zjištěného skutkového stavu dospěl soud v rovině právního posouzení věci – vycházeje z § 1 zákona 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen„ ObchZ“), k následujícím závěrům: a) Vztah účastníků (podnikatelských subjektů) plynoucí z kupní smlouvy na převod nemovitostí je obchodním závazkovým vztahem. b) Žalobce se domáhá vrácení částky 503 440 Kč představující DPH z převáděné rozestavěné budovy, kterou dne [datum] plnil [anonymizována dvě slova] za žalovaného. c) Žalobcovo tvrzení, že uhradil za žalovaného [příjmení] (na podkladě žádosti obsažené v e-mailu ze dne [datum]) z důvodu, že nechtěl narušit obchodní vztahy mezi účastníky s přihlédnutím k tehdejší špatné [anonymizováno] situaci žalovaného, je pochopitelné. d) Seznam majetku, pohledávek a závazků ze dne [datum] předložený žalovaným v insolvenčním řízení, vedeném proti němu, jako dlužníkovi, potvrzuje nárok žalobce, když sám žalovaný v této listině uvedl pohledávku žalobce z titulu úhrady DPH ve výši 503 440 Kč. e) Námitka překážky věci [anonymizováno] rozhodnuté ve vztahu k insolvenčnímu řízení vedenému u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] není důvodná. f) Námitka promlčení není s odkazem na ustanovení § 397 ObchZ důvodná. g) Nárok uplatněný žalobou je důvodný. 4. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud ve sporu úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náhrada nákladů řízení zahrnovala zaplacený soudní poplatek 20 140 Kč, odměnu za zastoupení advokátem v rozsahu čtyř úkonů právní služby po 10 340 Kč (převzetí a [anonymizováno] právního zastoupení, sepis žaloby, sepis vyjádření žalobce ze dne [datum] a účast u jednání dne [datum]), náhradu hotových výdajů ke čtyřem úkonům v paušální výši po 300 Kč, cestovné k jednání soudu ve výši 2 376,09 Kč, náhradu za promeškaný čas ve výši 1 000 Kč a náhradu DPH ve výši 9 646,91 Kč. 5. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání. Namítl, že rozsudek vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, jakož i nesprávného právního posouzení. Vytkl soudu, že se nezabýval skutečností, že dle čl. VI bod 3 kupní smlouvy daň z převodu nemovitostí hradí prodávající. Pokud si účastníci v kupní smlouvě dohodli, že daň z převodu nemovitostí zaplatí žalovaný (prodávající), bylo povinností soudu tuto skutečnost zkoumat jak z pohledu smlouvy, tak i daňových předpisů. Pokud žalovaný žalobci vystavil nějakou fakturu za převod rozestavěné stavby, tato skutečnost nemá žádnou souvislost s předmětnou kupní smlouvou, dle níž byl poplatníkem daně z převodu nemovitostí prodávající (žalovaný). Předmětná faktura není důkazem ani o tom, že by žalobce (kupující) převzal ručení za splnění daňové povinnosti žalovaného. Faktura ani nedokládá důvod, proč žalobce na sebe převzal povinnost platit daň z převodu nemovitosti, když poplatníkem byl dle smlouvy žalovaný. Měl za to, že nebylo prokázáno, že by správce daně vyzval žalobce jako ručitele k zaplacení nedoplatku na dani. Žalobce nepovažoval fakturu za dostatečný důkaz o tom, že částka 503 440 Kč byla nedoplatkem na dani a že žalobce byl oprávněn tuto částku po žalovaném požadovat. Z provedených důkazů dle žalovaného nevyplynulo, že by DPH platil žalovaný za žalobce jako ručitel. Nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že žalovaný jako ručitel na výzvu správce daně za žalobce jako dlužníka daň z převodu nemovitostí zaplatil. Z výpisu z účtu předloženého k důkazu nelze dále dovodit, že šlo o daň uhrazenou za žalovaného. Z odvedené daně nelze ani dovodit vztah k tvrzené kupní smlouvě, neboť tato částka neodpovídá procentní sazbě v rozhodné době. Vytkl soudu, že vycházel z„ nějakého“ e-mailu paní [příjmení], ze kterého není vůbec zjevné, zda by mohl mít souvislost s kupní smlouvou ze dne [datum]. Navíc nebylo dle žalovaného logické, aby žalovaný, který byl smluvně zavázán zaplatit daň, dával příkaz někomu jinému. Konec konců nedošlo ani k prokázání toho, že tato daň z převodu nemovitostí byla správcem daně po žalovaném nějak vymáhána. Dále žalovaný uvedl, že pokud by žalobce hradil za žalovaného nedoplatek na dani z převodu nemovitostí z titulu ručení, bylo by třeba žalobou uplatněný regresní nárok posoudit analogicky podle § 454 a 458 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti vytkl soudu, že v odůvodnění napadeného rozsudku nárok žalobce právně nekvalifikoval. Pouhý obecný odkaz na obchodní zákoník považoval za zcela nedostačující. Nadto dle žalovaného soud v odůvodnění rozsudku neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit, že vztah mezi účastníky byl vztahem obchodněprávním ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 ObchZ. Zdůraznil, že vztah mezi účastníky plynoucí z kupní smlouvy na prodej nemovitostí se řídil výlučně občanským zákoníkem, když obchodní zákoník kupní smlouvu na nemovité věci [anonymizováno]. Dle žalovaného se tedy nemohlo jednat o vztah obchodněprávní. Soud ani nezkoumal, zda se vztah týkal podnikatelské činnosti účastníků. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že bylo třeba prokázat, že se jednalo o činnost [anonymizováno], opakovanou a stejnorodou, a to nejenom vůči žalobci, ale i dalším osobám. Stejně tak bylo dle žalovaného třeba zkoumat, zda žalobce platil DPH (za jiného) v souladu s jeho podnikatelskou činností. Připustil, že mezi účastníky nějaký vztah byl, tento však nelze považovat za obchodněprávní, neboť k tomu sporadicita posílání peněz (bez vykázání další obchodní činnosti) ze strany žalobce ve prospěch žalovaného nepostačuje. Ve vztahu ke skutkovým závěrům z listiny nazvané Prohlášení o majetku a závazcích společnosti [právnická osoba] ke dni [datum] zdůraznil, že z této listiny nijak neplyne právní důvod žalované částky – tedy právní titul na základě něhož žalobce požaduje zaplacení předmětné částky. Žádný důvod pak nespecifikoval ani soud. Nesouhlasil ani se závěrem o nedůvodnosti námitky promlčení, přičemž argumentoval zamítnutím insolvenčního návrhu, v jehož důsledku nemohlo dojít k přerušení běhu promlčecích lhůt. Poukázal dále na aktuální stav„ nově otevřeného“ insolvenčního řízení proti žalovanému ve stavu po vydání usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], a usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka]. Konstatoval, že se může jednat o řízení vedené pro stejnou věc. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl. 6. Žalobce se v replice k odvolání žalovaného ztotožnil se závěry soudu. Argumentaci žalovaného označil za bezvýznamnou pro věcnou správnost rozsudku. Nejprve zdůraznil, že předmět sporu se netýká daně z převodu nemovitosti. Dále uvedl, že žalobcem provedená platba odpovídala výši DPH vyúčtované samotným žalovaným. Ve vztahu k právnímu hodnocení připomněl, že soud vycházel z pokynu [anonymizována dvě slova] ředitelství [obec], dle kterého lze nárok žalobce posoudit jako regresní nárok svého druhu, jenž je třeba posoudit analogicky podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. S ohledem na aktuální vývoj insolvenčního řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], kdy do