18 Co 228/2023-208 — Krajský soud v Brně

1. Městský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) v záhlaví identifikovaným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 680 000 Kč s tamtéž specifikovaným příslušenstvím (výrok I), uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 135 761,84 Kč (výrok II) a zamítl žalobu v části požadovaného příslušenství žalované částky (výrok III).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl v období od , datum, do , datum, předsedou představenstva žalobce. Po skončení výkonu této funkce vybral žalovaný z účtu žalobce (č. , č. účtu, ) celkem 680 000 Kč. Dispoziční právo s tímto účtem měl v tomto období stále žalovaný a při výběru se prokazoval občanským průkazem. Žalovaný nikdy nenamítal, že by mu byl občanský průkaz odcizen či byl jinak zneužit, a o totožnosti osoby provádějící výběry z účtu žalobce tak nelze pochybovat. Žalovaný se tudíž podle soudu prvního stupně obohatil na úkor žalobce, neboť k výběru a ponechání si finančních prostředků postrádal jakýkoliv právní důvod. Dále prvoinstanční soud zjistil, že žalovaný žalobci tyto finanční prostředky dosud nevrátil, přičemž soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že třetí osoba zneužila jeho totožnosti a vybrala peníze jeho jménem. Soud prvního stupně dále odůvodnil, proč neprovedl další důkazy navrhované žalovaným k prokázání skutečnosti, kdo měl v rozhodném období dispoziční oprávnění k účtu žalobce, neboť to, kdo vybíral peníze z tohoto bankovního účtu byla dostatečně prokázána. Sám žalovaný nebyl podle soudu první instance schopen ani tvrdit, kdy či za jakých okolností peníze žalobci vrátil tak, aby mohlo být toto tvrzení prokázáno. Další návrhy na provedení dokazování považoval prvoinstanční soud za nedůvodné, jednalo-li se o účetnictví žalobce a jeho daňová přiznání za rok 2017 a 2018 (tyto návrhy byly podle soudu prvního stupně ryze účelové s cílem oddálit rozhodnutí soudu a z daňových přiznání by ostatně ani tvrzení žalovaného o vrácení peněz nemohlo být prokázáno).3. Proti tomuto rozsudku, do jeho výroků I a II, podal žalovaný odvolání namítaje, že v řízení před soudem prvního stupně uplatnil tzv. alternativní obranu, kdy sám připustil, že i po zániku své funkce u žalobce mohl několikrát vybrat hotovost z jeho účtu, nicméně nemůže s odstupem času potvrdit, že se tak stalo v žalobcem uváděných případech a v žalobcem uváděných částkách. Z opatrnosti tak popřel tvrzení žalobce o tom, že tyto částky vybral on, přičemž toto tvrzení pak doplnil tvrzením alternativním, a sice že pokud již nějaké částky z účtu žalobce vybral, tak nejpozději následující den je vždy uložil na pokladnu družstva k rukám účetní paní , Anonymizováno, nebo k rukám pana , jméno FO, . K prokázání tohoto tvrzení navrhoval důkazy, které měl opatřit žalobce, a dále chtěl slyšet další osoby, které byly členy statutárního orgánu žalobce v době, kdy v družstvu působil, neboť se v kanceláři pohybovaly rovněž a o vrácení částek by mohly svědčit. Žalovaný má za to, že jeho alternativní obrana byla tvrzena dostatečně určitě, s obranou dříve uplatněnou se nevylučuje a není ani vnitřně rozporná. Provedení důkazu účetnictvím žalobce, daňovými přiznáními a výslechem svědků by bylo podle žalovaného s to potvrdit jeho tvrzení, že peníze žalobci vrátil, a tudíž se neobohatil bezdůvodně ani jinak. Ve vztahu k nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně žalovaný uvedl, že , tituly před jménem, , jméno FO, by neměl zastupovat žalobce před soudem jako advokát, nýbrž jako člen jeho statutárního orgánu, kterým je od roku 2019, přičemž poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 193/17. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.4. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání poukazoval na defraudantské jednání žalovaného i v jiných případech a obsáhle se vyjádřil k otázce účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení, přičemž akcentoval odlišnost skutkového terénu souzeného případu s případem, který posuzoval Ústavní soud v žalovaným odkazovaném nálezu (v němž se jednalo o inkasní agenturu a advokát byl jejím vlastníkem).5. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), napadený rozsudek při jednání přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Předně je třeba zdůraznit, že odvolací soud považoval odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně za správný, jestliže na podkladě výše reprodukovaných skutkových zjištění dospěl k závěru, že na straně žalovaného došlo na úkor žalobce ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Proti této skutkové konkluzi prvoinstančního soudu odvolatel ostatně ani nebrojil a její správnost se dostatečně podává z dokazování provedeného v předchozím řízení.7. Odvolací soud nicméně zohlednil obranu žalovaného spočívající v tom, že závazek vůči žalovanému z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení vyrovnal – podle svého tvrzení – tím, že vybrané finanční prostředky vrátil žalobci (prostřednictvím příslušné osoby) týž den, kdy peníze z účtu žalobce vybral, nebo den následující. Toto tvrzení žalovaný mínil prokázat slyšením svědků, kteří měli být při předávání finanční hotovosti přítomni, přičemž tyto svědky (, jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, ) označil již v řízení před soudem prvního stupně. V tomto směru odvolací soud neshledal žádný důvod, pro který by uvedení svědci neměli být slyšeni a právu žalovaného na spravedlivý proces nemělo být učiněno zadost (provedení těchto důkazů před odvolacím soudem neodporovalo ani zásadě neúplné apelace).8. Odvolací soud tedy všechny shora uvedené svědky vyslechl, přičemž co do klíčové otázky, tedy zda kdy byli přítomni předání nějaké finanční hotovosti ze stran žalovaného paní , Anonymizováno, či panu , jméno FO, (kteří měli jednat jménem žalobce), všichni shodně odpověděli záporně. Nadto většina z nich vypověděla, že ani neví, kdo je paní , Anonymizováno, . Těmito důkazními prostředky se tedy žalovanému nepodařilo prokázat své tvrzení, že vybrané peníze žalobci vrátil, a že tudíž bezdůvodné obohacení na jeho straně ke dni rozhodnutí soudu netrvá.9. K návrhu žalovaného na provedení dokazování účetnictvím žalobce za rok 2018 včetně daňového přiznání za toto období je třeba uvést, že odvolací soud žalobce (prostřednictvím jeho zástupce) vyzval k předložení záznamů z pokladní knihy žalobce (či jiného obdobného účetního nástroje evidujícího příjem, případně výdej finanční hotovosti žalobcem) za období od , datum, do , datum, , k čemuž však žalobce (přípisem ze dne , datum, ) odvolacímu soudu sdělil, že takovými doklady nedisponuje, neboť v letech 2017 a 2018 nebylo účetnictví žalobce řádně, resp. vůbec vedeno.10. K tomu odvolací soud doplňuje, že nepovažoval za případné, aby dále (ze své iniciativy) pátral po účetních dokladech žalobce, které by snad mohly prokázat obranu žalovaného, neboť žalovaný se do důkazní nouze dostal vlastním zaviněním a jako bývalý předseda představenstva žalobce nemohl, resp. neměl být ani v informačním deficitu ohledně toho, kdo a jak vedl v kýžené době účetnictví žalobce (že to zřejmě skutečně neví, jak vyplývá i z jeho výslechu dne , datum, před Obvodním soudem pro , adresa, , v řízené vedeném pod sp. zn. 67 EXE 2734/2020 – viz protokol o jednání založený na č. l. 182, na věci nic nemění). Žalovaný tak měl či měl mít dostatek prostoru a informací pro to, aby označil konkrétní účetní doklady žalobce, kterými by bylo jeho obranné tvrzení prokázáno. S podivem ostatně je i to, že nenavrhl k dokazování výslech samotné paní Dupalové či pana , jméno FO, , kterým měl podle svých slov finanční hotovost předávat. Sluší se ještě uvést, že provedení dokazování daňovým přiznáním žalobce za rok 2018 nepovažoval odvolací soud za takové, kterým by mohlo, byť jen teoreticky, být prokázáno tvrzení žalovaného, že vybrané peníze žalobci vrátil.11. Z právě uvedeného se tedy podává, že tvrzení žalovaného o tom, že peněžní prostředky, které neoprávněně vybral z účtu žalobce, žalobci vrátil, se nepodařilo prokázat, a závěr soudu prvního stupně, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a že toto obohacení ke dni rozhodnutí soudu trvalo, je tudíž správný. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.12. Odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně za správný i co do výroku II, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky, resp. jímž žalovanému bylo uloženo, aby nahradil žalobci náklady řízení, a to včetně nákladů na právní zastoupení advokátem , tituly před jménem, , jméno FO, . Důvodnou n