27 Co 86/2023-133 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném 6. 4. 2021 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 67 017,06 Kč s 8,25% (zákonnými) úroky z prodlení od 4. 3. 2021 do zaplacení. K tomu uvedl, že v lednu 2020 se podílel na realizaci projektu spočívajícího v dodávce výstavní expozice pro žalovaného na výstavu , Anonymizováno, , která však byla následně zrušena. Na základě částečné realizace projektu eviduje za žalovaným pohledávku ve výši 67 017,06 Kč vč. DPH, kterou vyúčtoval fakturou č. , tel. číslo, splatnou 2. 3. 2020. Žalovaný dlužnou částku dne 11. 8. 2020 písemně uznal a zavázal se k jejímu zaplacení ve třech splátkách splatných v lednu až březnu 2021. Na svůj dluh však dosud nic neuhradil. Následně žalobce doplnil, že oba účastníci podnikají mimo jiné v oblasti realizace veletržních expozicí a na realizaci projektů v této oblasti dlouhodobě spolupracují. Z důvodu zavedené praxe sjednávají závazky i jejich změny neformálně, zejména prostřednictvím-emailové, popřípadě ústní, komunikace. Proto ani v nyní řešené věci neuzavřeli písemnou smlouvu o dílo či smlouvu obdobnou. Obsah práv a povinnosti účastníků je vymezen toliko objednávkou žalovaného a obsahem e-mailové korespondence. Projekt, od něhož žalobce odvozuje svůj nárok, spočíval ve výrobě dřevěných konstrukcí pro výstavní stánek , Anonymizováno, pro veletrh , Anonymizováno, , který se měl konat , datum, . Akceptací písemné objednávky žalovaného ze dne 15. 2. 2020 byla mezi účastníky uzavřena o dílo, na jejímž základě žalobce dílo realizoval ve sjednaném termínu do 21. 2. 2020; ze strany žalovaného nebyly k předmětu plnění uplatněny žádné výhrady. S ohledem na prodlení žalovaného se zaplacením sjednané ceny žalobce prostřednictvím oprávněné osoby (, jméno FO, ) odeslal 11. 8. 2020 žalovanému emailem návrh na uznání dluhu s dohodou o splátkovém kalendáři. Žalovaný reagoval emailovou zprávou z 17. 8. 2020, jejíž přílohou byla pozměněná a podepsaná verze uznání dluhu a dohody o splátkovém kalendáři. Žalobce jím podepsanou finální verze uznání dluhu odeslal žalovanému e-mailem 1. 9. 2020 a žalovaný zaslal podepsanou finální verzi uznání emailovou zprávou z 9. 10. 2020. Dále žalobce uvedl, že z emailové komunikace účastníků je zřejmé, že se zavázal zhotovené dílo předat dopravci žalovaného v místě výroby, tedy ve svém objektu a naložením díla 24. 2. 2020 svůj závazek splnil. Zdůraznil, že se nikdy nezavázal (a tedy nebylo jeho povinností) předmětný stánek v místě konání veletrhu sestavit. Je pravdou, že veletrh byl zrušen z důvodu pandemie covid-19, z e-mailové komunikace mezi účastníky ze dne 5. 5. 2020 však vyplývá, že žalovaný obdržel od pořadatelů veletrhu kompenzaci ve výši 70 % ceny stánku.2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě v prvé řadě zdůraznil, že listina předložená žalobcem označená jako uznání dluhu nemá potřebné náležitosti stanovené § 2053 o. z., když v ní absentuje označení důvodu, ze kterého dluh vznikl. Žalovaný tedy žalobou uplatněný nárok nikdy neuznal a zpochybňuje jeho existenci. Potvrdil, že účastníci připravovali spolupráci pro mezinárodní veletrh , Anonymizováno, , který se však následně z důvodu celosvětové pandemie covid-19 nekonal a byl bez náhrady zrušen. Všechny žalovaným vynaložené náklady na přípravu této akce tak byly zmařeny. Jedná se přitom o nepředvídatelnou, neodvratitelnou událost, za kterou žalovaný není odpovědný. Naproti tomu žalobci žádné náklady nevznikly, žádné plnění neposkytl. V dalším vyjádření žalovaný poukázal na to, že nyní projednávaná věc souvisí se sporem vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 148/2021, v němž se sesterská společnost žalobce – , právnická osoba, ., , adresa, , domáhá po žalovaném nároku na základě skutkových tvrzení, jež jsou v podstatné části shodná s tvrzeními žalobce v nyní posuzované věci. Žalovaný zdůraznil, že výstavní stánek , Anonymizováno, připravovaný ve spolupráci účastníků a společnosti , právnická osoba, . nebyl nikdy realizován, tj. nebyl v , Anonymizováno, postaven, nebyl nikdy využíván a nedošlo tak k naplnění účelu smlouvy uzavřené mezi účastníky. Navíc podle názoru žalovaného mezi účastníky nikdy nedošlo k uzavření smlouvy o dílo, jak tvrdí žalobce, maximálně lze uvažovat o uzavření smlouvy inominátní, neboť se jednalo o úpravu (doplňující prvky) stánku dodávaného společností , právnická osoba, ., a to prvky naprosto atypické, které se nedají jiným způsobem využít. Dále žalovaný poukázal na to, že sám žalobce připouští, že plnění se týkalo mezinárodního veletrhu, který se neuskutečnil z objektivních důvodů, za které nenese žádná smluvní strana odpovědnost a nelze tedy po žalovaném spravedlivě požadovat, aby zaplatil cenu plnění, které bylo mezi účastníky dohodnuto pro případ úspěšného naplnění spolupráce. Ve smluvním vztahu mezi účastníky nastala nepředvídatelná, nahodilá skutečnost, která podstatně změnila okolnosti, za kterých smluvní strany do smluvního vztahu vstupovaly. Dále žalovaný namítl, že objednávka náležitě nespecifikuje předmět díla. Vyzdvihl, že žalobce v žalobě sám uvedl, že poskytl pouze částečné plnění a nyní se domáhá zaplacení celé (účastníky dohodnuté) částky. Ohradil se proti tomu, že by měl platit 100 % původně dohodnutého (viz změna okolností podle § 1765 o. z.). Zejména se však dovolával aplikace § 2006 o. z. o následné nemožnosti plnění. Vyslovil přesvědčení, že v projednávané věci došlo k zániku závazku tím, že veletrh byl bez náhrady zrušen a strany uzavřely smlouvu právě a jen za účelem realizace stánku na tomto veletrhu. Zrušením veletrhu došlo k zániku závazku žalobce dodat stánek a recipročně ke zrušení závazku žalovaného zaplatit za plnění, které pochopitelně ani neobdržel, resp. nemohl ho využít. Žalovaný se proto rovněž dovolával toho, aby nárok žalobce byl posouzen jako nedůvodný pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaný zdůraznil, že se žalobcem o řešení vzniklé situace komunikoval a sám byl v naději, že obdrží od svých zákazníků nějaké plnění za zmařené náklady na veletrh, nicméně k tomu nedošlo.3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl (I. výrok) a dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 57 519 Kč (II. výrok). Konstatoval, že mezi účastníky bylo nesporné, že dlouhodobě spolupracovali při realizaci výstavních expozic a jejich smluvní vztahy proto byly neformální. Rovněž bylo nesporné, že žalovaný objednal u žalobce výrobu stěn na stánek , Anonymizováno, pro výstavu , Anonymizováno, , která se měla konat ve dne , datum, a z důvodu celosvětové pandemie koronaviru byla bez náhrady zrušena. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl velmi podrobná skutková zjištění z provedených listinných důkazů, jakož i svědeckých výpovědí , jméno FO, (jednatelky dopravní společnosti , právnická osoba, ) a , jméno FO, (zaměstnance – dispečera této společnosti), účastnických výpovědí jednatele žalovaného , jméno FO, a jednatele žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, a rovněž z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2022, č. j. 39 C 148/2021-61. Z důvodu nadbytečnosti zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování svědeckou výpovědí , jméno FO, . Vzal za prokázané, že žalobce se zavázal vyrobit pro žalovaného dvě dřevěné stěny na výstavní stánek , Anonymizováno, za cenu 55 386 Kč bez DPH s termínem dokončení 21. 2. 2020 (viz objednávka žalovaného z 15. 2. 2020), což také splnil a žalovaný si je měl vyzvednout v pondělí 24. 2. 2020. Doprava do , Anonymizováno, , kterou zajišťoval žalovaný, bez problémů proběhla (viz výpověď , jméno FO, , , jméno FO, , CMR nákladní listy, zasílatelský příkaz z 21. 2. 2020, faktura č. 2020000250, kterou byla žalovanému vyúčtována cena přepravy). Nadto tyto skutečnosti v zásadě potvrdil v rámci svého účastnického výslechu i jednatel žalovaného , jméno FO, , který uvedl, že žalovaný dopravu objednal u společnosti , právnická osoba, a že „stěny sice nepřebíral, ale asi to bylo naloženo“. V této souvislosti soud zdůraznil, že žalovaný v průběhu celého řízení nezpochybňoval dopravu dřevěných stěn do , Anonymizováno, a jejich převzetí od žalobce; k tomu se uchýlil až po předestření předběžného právního názoru soudu a soud proto v tomto směru vyhodnotil jeho obranu jako zjevně účelovou. Dále se soud zabýval právní kvalifikací smluvního vztahu mezi účastníky řízení, k čemuž uvedl, že: i) žalovaný objednal u žalobce výrobu dvou předem určených dřevěných stěn za sjednanou cenu a ii) jejich montáž žalovaný od žalobce nepožadoval, neboť zapracování těchto stěn do finální podoby výstavního stánku zajišťoval sám prostřednictvím najatých pracovníků (viz výpovědi obou jednatelů). Soud proto dospěl k závěru, že smluvní vztah mezi účastníky je třeba posuzovat podle § 2079 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2086 odst. 1 o. z. jako smlouvu kupní, neboť předmětem bylo dodání věci, která měla být teprve vyrobena a žalovaný nepředával žalobci nic, co by bylo k výrobě zapotřebí. Žalobce (prodávající) v souladu s objednávkou dodal dřevěné stěny žalovanému (kupujícímu) předáním prvnímu dopravci k př