28 Co 39/2023-91 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 130 491,36 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 19. 9. 2020 do zaplacení (I. výrok). Rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, a to do části I. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 74 035,86 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 19. 9. 2020 do zaplacení a do II. výroku o náhradě nákladů řízení. Vytkla soudu prvního stupně, že na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným závěrům a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Nesouhlasila se zjištěními soudu ohledně výpočtu jednotlivých odučených hodin u skupiny A850 formou prezenční výuky, online výuky, tutorské výuky a testování, ani s tím, že do celkového počtu 660 hodin prezenční výuky u této skupiny je zahrnuto 42 hodin testování bez určení období, ve kterém takové testování mělo proběhnout. Současně poukázala na to, že stejný postup ohledně započtení hodin testování do celkového počtu odučených hodin aplikovala žalovaná i u skupin B850 (42 hodin) a C560 (28 hodin). S odkazem na zpracovanou tabulku, v níž žalovaná vykazovala počet odučených hodin, pak žalobkyně dovozovala, že hodiny testování u všech zmíněných skupin nejsou součástí prezenční výuky, což prokazuje závěr žalované počítat hodiny na testování zvlášť. Žalobkyně dále zdůraznila, že nemá problém s akceptací online formy výuky prostřednictvím konference Skype, neboť tento způsob de facto nahrazoval klasickou prezenční výuku, rozporuje ale rozhodnutí žalované o tutorské výuce, která byla od online výuky naprosto odlišná, a týkala se zcela nepochopitelně pouze skupiny A850, a nikoliv dalších skupin B850 a C560. Žalovaná volbu tohoto způsobu výuky nevysvětlila, přičemž právě její odlišný přístup v rámci jednoho smluvního vztahu ke třem různým skupinám měl být náležitě zhodnocen, což soud prvního stupně neučinil. Tutorská výuka není zaměnitelná s prezenční výukou či výukou online, které se v plném rozsahu dostalo skupinám B850 a C560, její náplní jsou pak také činnosti, které nesouvisí se samotnou výukou (skenování, sdílení dokumentů a obrázků apod.) a je založena na pasivním přístupu lektora, samostatné práci studentů, příp. na individuálních konzultacích, čímž si žalovaná u skupiny A850 jen ulehčila výuku oproti ostatním skupinám. Žalovanou poskytnutý způsob studia formou tutorské výuky je proto ze strany žalobkyně považován za vadné plnění, které je v rozporu s uzavřenou smlouvou, neboť nebyl mezi stranami dohodnut a odporuje samotné podstatě prezenčního studia a lektorského vedení. Žalobkyně nesouhlasila s právním závěrem soudu prvního stupně, že volba plnění byla ve smyslu § 1926 občanského zákoníku závislá na vůli žalované a že zákaz prezenční výuky v důsledku mimořádných vládních opatření vyvolal nemožnost plnění podle § 2006 občanského zákoníku. Vznikla sice překážka výuky, nicméně v každém vzdělávacím systému existují náhradní hodiny, což se běžně děje i v případě např. nemoci lektora. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že jí náleží sleva ze zaplacené ceny kurzu, a to za 82 neodučených hodin u skupiny A850 v hodnotě 54 051,12 Kč, u skupiny B850 za 20 hodin v hodnotě 15 380,40 Kč a u skupiny C560 za 6 hodin v hodnotě 4 604,34 Kč. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě v odvoláním napadené části vyhověl.3. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání zcela ztotožnila se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Zdůraznila, že způsob výuky nebyl ve smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou sjednán, volba způsobu plnění tedy náležela žalované podle § 1926 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud žalobkyně následně po uskutečnění plnění rozporovala způsob výuky, nemá tento postup oporu ve smlouvě ani v zákoně. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou, která byla soudu doručena dne 13. 10. 2020, domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 130 491,36 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o poskytování služeb ze dne 1. 3. 2017 ve znění jejího dodatku č. 1/2019 ze dne 5. 2. 2019. Žalovaná se v této smlouvě zavázala pro akademický rok 2019/2020 zajistit pro žalobkyni mj. výuku ročního intenzivního kurzu českého jazyka pro začátečníky, a to formou prezenčního studia v rozsahu 850, resp. 560 vyučovacích hodin pro skupinu dvanácti zahraničních studentů, zařazených do studijní skupiny A850, skupinu čtrnácti studentů zařazených do studijní skupiny B850 a skupinu třinácti studentů zařazených do studijní skupiny C560. Za uspořádání a zajištění těchto kurzů byla žalobkyni vystavena faktura č. , Anonymizováno, na částku 1 214 044 Kč za 26 účastníků při jednotkové ceně kurzu 46 694 Kč, a faktura č. , Anonymizováno, na částku 429 741 Kč za 13 účastníků při jednotkové ceně kurzu 33 057 Kč. Tyto faktury žalobkyně řádně a včas zaplatila. Žalovaná své smluvní povinnosti plnila až do března 2020, kdy došlo v důsledku vládních opatření proti šíření koronaviru k zásadnímu omezení výuky a prezenční výuku nahradila online forma výuky, což žalobkyně akceptovala. Nesouhlasila však s tím, že žalovaná do počtu odučených hodin zahrnula i hodiny testování a hodiny tutorské výuky a domáhala se slevy ze zaplacené ceny kurzu ve výši 130 491,36 Kč s tím, že uvedený způsob výuky není v souladu s uzavřenou smlouvou. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě zdůraznila, že ve smlouvě není výslovně sjednána její povinnost zajistit výuku prezenční formou, resp. mezi žalobkyní a žalovanou nebylo smluvně sjednáno, že výuka musí probíhat určitým předem stanoveným způsobem. Výuku v souladu se smlouvou řádně zajistila a studenti získali osvědčení o absolvování kurzu, a to i v době narušeného studia za ztížených podmínek v důsledku pandemie koronaviru, vyhlášení nouzového stavu na území ČR, omezení volného pohybu osob, řady opatření vlády a Ministerstva zdravotnictví, kdy byla s účinností od 11. 3. 2020 zakázána osobní přítomnost studentů na studiu na vysoké škole. Pokud žalovaná za účelem splnění svých povinností vyplývajících z uzavřené smlouvy využila distanční způsob výuky, jednala zcela v souladu se zákonem, neboť v době trvání krizových opatření bylo možno výuku realizovat tímto jediným možným způsobem.6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že účastníci uzavřeli smlouvu o spolupráci podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“). Žalovaná jako poskytovatel celoživotního vzdělávání se ve smlouvě zavázala pro žalobkyni jako zprostředkovatele studia na vysokých školách v České republice zajistit v akademickém roce 2019/2020 jazykovou a odbornou přípravu zahraničních studentů (roční intenzivní kurz češtiny). Podle čl. III. smlouvy bylo místem plnění sídlo poskytovatele, resp. výuka měla převážně probíhat v učebnách žalované. Žalobkyně se zavázala za poskytnuté služby zaplatit cenu sjednanou v dodatku smlouvy č. 1/019 ze dne 5. 2. 2019 a tuto cenu v celkové výši 1 643 785 Kč bez DPH, vyúčtovanou fakturami č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, , také řádně a včas uhradila. V řízení nebylo rozporováno, že klasická prezenční výuka probíhala až do začátku března 2020, kdy v důsledku pandemie koronaviru byl vládou ČR vyhlášen nouzový stav a osobní účast studentů na výuce byla vyloučena. Následně proto probíhala nepřímá výuka formou online výuky, testování studentů a v rámci skupiny A850 také tutorská výuka. Mezi účastníky bylo toliko spor o to, zda hodiny testování (v rozsahu 42 hodin u všech skupin) a tutorské výuky (v rozsahu 153 hodin u skupiny A850) měly oporu ve smlouvě a mohly být součástí sjednaného časového rozsahu za situace, kdy žalobkyně tento způsob výuky neuznala a domáhala se slevy z již zaplacené ceny kurzů v žalované výši 130 491,36 Kč. Soud shledal aktivní věcnou legitimaci žalobkyně s tím, že žalobkyně byla smluvní stranou smlouvy uzavřené s žalovanou a je oprávněna domáhat se nároku z vadného plnění, v daném případě slevy ze zaplacené ceny kurzů. Dále dospěl k závěru, že žaloba není důvodná co do částky 22 654,48 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 19. 9. 2020 do zaplacení. Uvedená částka představuje daň z přidané hodnoty, se kterou žalobkyně počítala při vyčíslení požadované