37 Co 186/2022-1185 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky , číslo, Kč, s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky , číslo, Kč od 1. 2. 2003 do 13. 4. 2003, s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky , číslo, Kč od 14. 4. 2003 do 13. 4. 2004, s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky , číslo, Kč od 13. 4. 2004 do 7. 2. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky , číslo, Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení (výrok I), žalobce zavázal k povinnosti zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši , číslo, Kč (výrok II) a Česká republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, které stát platil (výrok III).2. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání žalobce, jenž soudu I. stupně vytýkal, že nesprávně a v neprospěch žalobce zaměnil právní kvalifikaci původně uplatněný nárok na náhradu škody za nárok na vyplacení bezdůvodného obohacení. Soud I. stupně přitom vyšel z „nesprávných skutkových zjištění o jednotlivých procesních úkonech žalobce“ i z jejich nesprávného výkladu, pokud dovodil, že došlo ke změně žalovaného nároku. V důsledku této nesprávné interpretace procesních úkonů žalobce soudem I. stupně vedl k chybnému právnímu závěru, pokud soud I. stupně uzavřel, že žalobce podáním ze dne 8. 2. 2021 změnil uplatněný nárok z požadavku na náhradu škody na požadavek na vyplacení bezdůvodného obohacení, zakládající titul pro námitku promlčení žalované, jíž soud I. stupně následně přisvědčil. Žalobce přitom náhradu škody po žalované nikdy nepožadoval ani netvrdil porušení svých práv jednáním žalované, svůj nárok vymezil jednoznačně jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení a podáním ze dne 8. 2. 2021 pouze upřesnil/rozšířil způsob jeho určení z původního výčtu nákladů na vlastní péči o zvířata na rozsah nákladů obvyklé (komerční) péče o opuštěná zvířata formou služby proto, že žalovaná se sama o zvířata nestarala. K promlčení nároku uplatněného žalobou vůbec nedošlo, neboť nedošlo ani ke změněn nároku. Přehodnocení žalobcem uplatněného nároku žalobce vnímá jako porušení jeho práva na soudní ochranu. Žalobce dále namítal, že soud I. stupně správně nezjistil skutkový stav, pokud zaměnil žalovanou a město , adresa, , když posuzoval nepředání části zvířat do nového útulku Městské policie , adresa, . Žalovaná přitom neměla kapacitní ani reálné možnosti péči o zvířata v počtu 500 kusů převzít. Spor se navíc týkal i zcela jiného okruhu zvířat (psů v péči žalobce do jednoho roku od umístění). Soud I. stupně pak chybně zhodnotil jednání žalobce jako protiprávní detenci zvířat, za péči o něž požaduje po vlastníku vydání bezdůvodného obohacení, ani neuvedl, jaké konkrétní jednání mělo být v rozporu s dobrými mravy a nepoctivé. Povinnosti vykonávat péči o zvířata se přitom žalovaná nemohla zprostit formálním odmítnutím pro nedostatečnou určitost jejich identifikace. Otázka neunesení důkazního břemene o zajištění péče o jednotlivá zvířata je přitom otázkou nesouvisející se základem nároku žalobce, ale podstatnou pro posouzení oprávněnosti každého dílčího nároku co do jeho rozsahu. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.3. Žalovaná odvolání žalobce spatřuje za zcela nedůvodné a námitky v něm uvedené za neopodstatněné. Plně se ztotožnila se závěry soudu I. stupně, tak jak jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, zejména se závěrem, že žalobce podáním ze dne 8. 2. 2021 a v podáních na něj navazujících, začal svůj nárok odvozovat od skutkových tvrzeních odlišných od skutkového vylíčení věci, jež provedl v původní žalobě. Nový nárok však byl uplatněn až po uplynutí promlčecí doby, soud I. stupně vyhodnotil žalovanou vznesenou námitku promlčení jako důvodnou. Žalovaná zdůraznila rovněž druhý důvod pro zamítnutí žaloby (výkon práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor s dobrými mravy), jak jej soud I. stupně podrobně rozvedl v odstavcích 47 až 96 odůvodnění napadeného rozsudku, a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil a žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.4. Odvolací soud o odvolání žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 37 Co 186/2022-1130, tak, že potvrdil rozsudek soudu I. stupně a nově žalobce zavázal i k povinnosti nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Důvod, pro který byl žalobou uplatněný nárok shledán v celém rozsahu nedůvodným, spatřoval odvolací soud v promlčení žalobou uplatněného nároku, neboť žalobce svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil až svým podáním ze dne 8. 2. 2021. K dovolání žalobce byl uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2024, č.j. , spisová značka, , neboť soudy I. stupně i odvolací učinily nesprávný právní závěr o tom, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnila žalobkyně až podáním ze dne 8. 2. 2021, nikoliv již původní žalobou ze dne 14. 4. 2003, a došlo tak k promlčení celého práva žalobkyně.5. Odvolací proto znovu na základě objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), jež bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl znovu k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.6. V posuzované věci, poté, co žalobce opakovaně přistoupil ke změnám žaloby a soud I. stupně takto navrhovanou změnu žaloby usnesením ze dne 11. 6. 2021 (č.j. , spisová značka, ) připustil a rozhodl i o částečném zpětvzetí žaloby, zůstal předmětem řízení nárok žalobce zaplacení částky celkem , číslo, Kč s úroky za prodlení ve výši 3 % ročně z částky , číslo, Kč od 1. 2. 2003 do 13. 4. 2003, a dále s úroky z prodlení ve výši 3 % ročně z částky , číslo, Kč od 14. 4. 2003 do 13. 4. 2004, a dále s úroky z prodlení ve výši 3 % ročně z částky , číslo, Kč od 13. 4. 2004 do 7. 2. 2021 a dále s úroky z prodlení ve výši 3 % ročně z částky , číslo, Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení s tím, že se za zvířata označená v seznamu úhrady částky , číslo, Kč za každý den pobytu, odpovídající obvyklé ceně za jeden den umístění zvířete v útulku v České republice za období od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004, přičemž tato cena zahrnuje i přiměřený zisk provozovatele útulku.7. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2024, č.j. , spisová značka, , k totožnosti skutku uplatněného žalobcem žalobou ze dne 14. 4. 2003 i v následujících podáních, nelze považovat za správný závěr soudu prvního stupně o promlčení všech žalobních nároků.8. Žalobce dále v odvolání namítal, že „soud I. stupně vychází v bodech 11 až 45 odůvodnění rozsudku z chybného skutkového zjištění jednotlivých úkonů žalobce a jejich výkladu“. Odvolací soud shledává uvedenou námitku žalobce nedůvodnou. Skutková zjištění totiž soud činí na základě jednotlivých provedených důkazů o skutkovém stavu věci, nikoli z podání žalobce. Ta soud posuzuje jednotlivě dle jejich obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), a byť lze připustit, že mohou obsahovat skutková tvrzení, skutková zjištění z nich soud učiní až na základě provedeného dokazování, případně shodných skutkových tvrzení obou procesních stran.9. Žalobce dále namítal, že soud I. stupně nesprávně žalobu zamítl proto, že v rozporu s dobrými mravy vyhodnotil jednání žalobce, jenž odmítl zvířata žalované vydat. Zdůraznil, že soud I. stupně v souvislosti s kauzou vydání části zvířat do nového útulku Městské policie nesprávně zaměňuje žalovanou a město , adresa, , že se jedná o okruh zcela jiných zvířat, že žalovaná nebyla schopna zvířata převzít ani neměla k jejich převzetí kapacitní možnosti. V důsledku toho měl soud I. stupně zcela nesprávně zhodnotit jednání žalobce jako protiprávní detenci zvířat, aniž konkrétně neuvedl, jaké jednání mělo být v rozporu s dobrými mravy, přičemž povinnosti vykonávat péči o zvířata se žalovaná nemohla zprostit formálním odmítnutím pro nedostatečnou určitost jejich identifikace a neunesením důkazního břemene o každém jednotlivém dílčím nároku a jeho rozsahu.10. Odvolací soud poznamenává, že i pokud by žalobce prokázal, že pečoval o psy žalovaného, současně byl po celou dobu péče v prodlení s povinností psi vydat jejich vlastníků, žalované. Posouzení takového protiprávního jednání zcela správně provedl již soud I. stupně (odstavce 51 až 57 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně) a odvolací soud se s nám ztotožnil. Právě nevydání psů žalované, tedy protiprávní jednání žalobce, má být dle žalobce důvodem bezdůvodného obohacení žalované. Jak správně a podrobně uvedl již soud I. stupně (odstavce 59 až 91 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně), za popsaných okolností by vyhovění žalobě bylo v rozporu s dobrými mravy, přičemž svůj řádně odůvodněný právní závěr postavil na jasných skutkových závěrech vyplývajících z jednotlivých skutkových zjištění, které přehledně uvedl v odůvodnění rozsudku a k čemuž citoval i přiléhavou