15 Co 77/2025-168 — Krajský soud v Brně

1. Žalobou podanou soudu , datum, se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že výpověď smluvního závazku dle ust. § 1999 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění ze dne , datum, , kterou žalovaná vypověděla dohodu podílových vlastníků o užívání a správě společných nemovitých věcí ze dne , datum, , je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce a žalovaná jsou sourozenci, kteří jsou podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí v obci a katastrálním území , adresa, , a to pozemku parc. č. St. , Anonymizováno, – zastavěná plocha nádvoří, o výměře , Anonymizováno, m², jehož součástí stavba č. p. , Anonymizováno, , a pozemku parc. č. , Anonymizováno, – orná půda o výměře , Anonymizováno, m² (dále také předmětné nemovitosti). Uvedl, že dne , datum, se žalovanou uzavřel dohodu o užívání a správě společných předmětných nemovitostí a že v bodě II.2 se dohodli na tom, že žalobce a osoby s ním spolužijící a jím povolené návštěvy mají právo na volný a nerušený přístup do rodinného domu č. p. , Anonymizováno, na pozemku parc. č. St. , Anonymizováno, , z pozemku parc. č. , Anonymizováno, , který je ve výlučném vlastnictví žalované. Tento přístup byl zřízen v nezbytném rozsahu pro chůzi a rovněž bylo zřízeno právo vjezdu osobním automobilem na pozemek p. č. , Anonymizováno, s tím, že žalovaná je toto právo povinna respektovat. Tvrdil také, že v bodě IV.2 této dohody bylo sjednáno, že dohoda se uzavírá na dobu neurčitou a že může být ukončena vzájemnou dohodou mezi oběma spoluvlastníky. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaná mu dne , datum, zaslala výpověď dohody ze dne , datum, . Tuto výpověď dohody považoval za neplatnou, neboť dle jeho názoru dohoda mohla být ukončena jen vzájemnou dohodou mezi spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Jelikož mezi účastníky nedošlo ke smírnému vyřešení věci, žalobce podal tuto určovací žalobu.2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala, aby byla zamítnuta. Skutková tvrzení uváděná žalobcem v žalobě nezpochybňovala. Bránila se tím, že výpověď dohody ze dne , datum, , kterou žalobci dala , datum, , je platná ve smyslu § 1999 odst. 1 občanského zákoníku. Kromě toho poukázala na to, že se zavázala strpět užívání svého pozemku parc. č. , Anonymizováno, ze strany žalobce jen v nezbytném rozsahu a že toto žalobce nerespektuje, když její pozemek užívá v nepřiměřeném rozsahu. Poukázala také na to, že v mezidobí (od uzavření dohody ze dne , datum, ) bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. , Anonymizováno, (zahrada), když tento pozemek byl nově rozdělen na pozemek parc. č. , Anonymizováno, o nové výměře , Anonymizováno, m², který připadl do vlastnictví žalobce, a na pozemek parc. č. , Anonymizováno, o nové výměře , Anonymizováno, m², který připadl do vlastnictví žalované. Za této situace měla za to, že žalobce již má přístup ke společnému domu č. p. , Anonymizováno, i po svém pozemku parc. č. , Anonymizováno, .3. Žalovaná spolu s vyjádřením k žalobě podala dne , datum, vzájemnou žalobu, kterou se domáhala vydání rozsudku, kterým by žalobci byla uložena povinnost zdržet se neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalované, a to konkrétně vstupováním, chůzí či vjezdem na a přes pozemky parc. č. , Anonymizováno, , vše zapsáno v katastrálním území , adresa, na LV č. , Anonymizováno, , které jsou ve vlastnictví žalované. Tuto vzájemnou žalobu odůvodňovala tím, že žalobce si bez jejího souhlasu zbudoval v plotě mezi pozemky p. č. , Anonymizováno, (nyní ve vlastnictví žalobce) a p. č. , Anonymizováno, (nyní ve vlastnictví žalované) branku, kterou chodí přes pozemek parc. č. , Anonymizováno, (k němuž nemá žádné právo) na pozemek parc. č. , Anonymizováno, a dále přes pozemek parc. č. , Anonymizováno, (ve výlučném vlastnictví žalované) na ulici , adresa, . Poukázala na to, že oplocení mezi pozemky vybudovala žalovaná a že žalobce neměl souhlas k tomu, aby si v tomto oplocení zbudoval branku.4. Soud I. stupně provedl dokazování listinami, a poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , kterým žalobu žalobce o určení neplatnosti výpovědi ze dne , datum, zamítl (výrok I.), vyhověl vzájemné žalobě žalované (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů v částce , Anonymizováno, Kč (výrok III.). Z odůvodnění vyplývá, že skutkový stav byl mezi účastníky de facto nesporný, proto soud I. stupně vzal tvrzení žalobce uváděná v žalobě za prokázaná na základě shodných tvrzení účastníků a také na základě provedených listinných důkazů. Vycházel tedy z toho, že mezi účastníky nebylo sporné, že dohoda účastníků o užívání a správě společných nemovitých věcí ze dne , datum, nebyla zavkladována do katastru nemovitostí. Na základě toho pak učinil právní závěr v tom směru, že dohoda nemá věcněprávní povahu, ale jen obligační povahu, a je na ni třeba aplikovat veškerá všeobecná ustanovení občanského zákoníku o závazcích. Proto podle § 1999 odst. 1 občanského zákoníku na tuto dohodu dopadá i možnost výpovědi dohody podle § 1998 odst. 1 občanského zákoníku. Tento právní závěr podpořil i odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 3596/2022. Na základě učiněného právního závěru pak dovodil, že žaloba žalobce na určení neplatnosti výpovědi dohody ze dne , datum, (učiněné žalovanou dne , datum, ) nemůže být důvodná, a proto ji v celém rozsahu zamítl. S ohledem na učiněný právní závěr také dodal, že nebylo nutné dokazování doplňovat návrhy účastníků na výslechy žalobce a žalované, výslechy svědků a provedení místního šetření. Pokud se týká vzájemné žaloby žalované, soud I. stupně dospěl k závěru, že i zde byl skutkový stav mezi účastníky de facto nesporný, neboť žalobce opakovaně u jednání soudu potvrdil, že všechny tři petitem vzájemné žaloby dotčené pozemky (ve vlastnictví žalované) nadále užívá k přístupu či příjezdu do domu č. p. , Anonymizováno, . Za situace, kdy možnost užívání pozemků ve vlastnictví žalované ze strany žalobce již zanikla výpovědí ze dne , datum, , dovodil, že žalobce zasahuje do vlastnického práva žalované ve smyslu § 1042 občanského zákoníku. K důvodnosti vzájemné žaloby ještě dodal, že v řízení bylo navíc prokázané, že žalobce má nyní ke společnému domu zajištěný i jiný přístup, a to přes svůj pozemek parc. č. , Anonymizováno, . Proto vyhověl vzájemné žalobě v celém rozsahu. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení v souvislosti s jejím právním zastoupením v tomto sporu.5. Proti tomuto rozsudku žalobce podal odvolání, a to do všech jeho výroků. Nesouhlasil s právním posouzením soudu I. stupně v tom směru, že dohoda účastníků o užívání a správě společných nemovitých věcí ze dne , datum, by mohla být ukončena jednostrannou výpovědí ze strany žalované. Opakovaně poukázal na to, že pokud by tento způsob zániku závazku byl možný, muselo by to být sjednáno již v samotné dohodě ze dne , datum, . Dodal k tomu, že v době, kdy uzavíral dohodu ze dne , datum, , která mu umožňovala přístup do společného domu přes pozemky žalované, vnímal tuto dohodu jako obdobu věcného břemene. Dále namítl, že soud I. stupně zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování, tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Proto navrhoval, aby napadený rozsudek byl ve výroku I. změněn tak, že jeho žalobě bude vyhověno, a naopak ve výroku II. změněn tak, že vzájemná žaloba žalované bude zamítnuta.6. Žalovaná odvolání žalobce považovala za nedůvodné. Měla za to, že soud I. stupně ve věci rozhodl správně i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Proto navrhla, aby byl napadený rozsudek v celém rozsahu potvrzen. Zmínila rovněž, že žalobce na své žalobě ani nemá naléhavý právní zájem. K tomu dodala, že žalobce svůj naléhavý právní zájem nijak neosvědčil a neodůvodnil. V tomto směru zmínila, že pokud žalobce mohl žalovat na plnění (zřízení služebnosti soudem), pak nemůže žalovat na určení.7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.8. Podle § 1998 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění (dále také občanský zákoník) závazek lze vypovědět ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak zákon. Podle § 1998 odst. 2 občanského zákoníku je-li závazek vypovězen, zaniká uplynutím výpovědní doby. Lze-li však závazek vypovědět bez výpovědní doby, zaniká závazek účinností výpovědí.9. Podle § 1999 odst. 1 občanského zákoníku zavazuje-li smlouva ujednaná na dobu neurčitou alespoň jednu stranu k nepřetržité nebo opakované činnosti, anebo zavazuje-li alespoň jednu stranu takovou činnost strpět, lze závazek zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí výpově