18 Co 210/2025-112 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Hodoníně (dále rovněž „soud prvního stupně“) zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k pozemkům parcelní číslo St. , Anonymizováno, (jehož součástí je stavba č.p. , Anonymizováno, ) a parcelní číslo , Anonymizováno, nacházejícím se v katastrálním území , adresa, (výrok I), nařídil prodej nemovitých věcí označených ve výroku I tohoto rozsudku s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastnice rovnými díly (výrok II) a a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku , částka, Kč k rukám zástupkyně žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně se domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k označeným nemovitostem s tím, že jí, stejně jako žalované, náleží podíl o velikosti ½ a že nemovitosti není možné reálně rozdělit, neboť se jedná o rodinný dům. Navrhla, aby byl nařízen prodej nemovitostí, neboť o ně sama nemá zájem. Původní žalovaná , jméno FO, se ve věci nevyjádřila a následně svůj podíl prodala žalované (která do řízení jako její nástupnice vstoupila), která učinila nesporným, že reálné rozdělení nemovitostí není možné, zároveň však zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví odmítla s tím, že ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dochází v nevhodné době a trvání spoluvlastnictví by mělo být prodlouženo na dobu dalších dvou let (s poukazem na skutečnost, že původní žalované , jméno FO, , která nemovitosti dosud užívá, přislíbila, že po dobu jejího života strpí bezplatné užívání kupní smlouvou nabývaného podílu na nemovitostech, což by v případě zrušení spoluvlastnictví a prodeje nemovitých věcí nebyla schopna zajistit, a že na vyplacení podílu nemá dostatečné finanční prostředky); že pro případ nařízení prodeje nemovitostí by původní žalované mělo být zřízeno věcné břemeno). Žalovaná následně výslovně doplnila, že toto vyjádření nebylo formulováno jako vzájemný návrh (tj. návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví), ale pouze jako procesní obrana směřující k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. U jednání žalovaná uvedla, že již netrvá na zamítnutí žaloby, nicméně o nemovitosti nemá zájem a způsob vypořádání ponechala na úvaze soudu.3. Mezi účastnicemi nebyl spor o to, že jsou rovnodílnými spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, a že nemovitosti (jde o menší rodinný dům se zahradou, sestávající z jedné bytové jednotky s dispozicí , Anonymizováno, ) není možné reálně rozdělit. Původní žalobkyně (, právnická osoba, .) podíl na nemovitostech nabyla smlouvou ze dne , datum, , vzápětí po koupi žalobkyně dopisem ze dne , datum, původní žalované (, jméno FO, ) oznámila, že nemá zájem ve spoluvlastnictví setrvávat a vyzvala ji k jednání o způsobu vypořádání spoluvlastnictví (navrhla, že pomůže zajistit prodej nemovitostí) a též k zaplacení náhrady za nadužívání podílu. Následně původní žalobkyně převedla svůj podíl kupní smlouvou ze dne , datum, na žalobkyni. Žalovaná podíl na nemovitostech nabyla kupní smlouvou ze dne , datum, od původní žalované paní , jméno FO, . Z kupní smlouvy nevyplývá, že by se žalovaná jakkoli zavázala strpět další užívání svého podílu původní žalovanou.4. Soud uvedl, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v § 1140 počítá s tím, že spoluvlastnictví je dobrovolné a o jeho zrušení může žádat každý ze spoluvlastníků, když nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat (odst. 1) a že každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví, že však tak ale nesmí žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (odst. 2). Soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že spoluvlastnice se o zrušení spoluvlastnictví nedohodly, že reálné rozdělení nemovitostí není dost dobře možné, a že o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví neměla žádná z účastnic zájem, soudu proto nezbylo než nařídit jejich prodej ve veřejné dražbě.5. O právu na náhradu nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně v souladu se zásadou úspěchu ve věci obsaženou v § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „o. s. ř.“), tak, že žalobkyni přiznal právo na jejich náhradu. Uvedl, že si je vědom povahy řízení, které bývá řazeno do kategorie „iudicium duplex“ a je mu též známo stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. P.ÚS-st. 59/2, v němž Ústavní soud vyslovil závěr, že v řízení majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch, a že je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není důvod se od zásady úspěchu ve věci odchýlit, neboť jsou zde dány zvláštní důvody, které svědčí pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni. Tyto spatřoval v tom, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala původní žalovanou k jednání o zrušení podílového spoluvlastnictví, nabídla jí též pomoc při uskutečnění navrhovaného prodeje nemovitostí, původní žalovaná však zůstala zcela nečinná, a to i po zahájení řízení, a že poté, co do řízení vstoupila současná žalovaná, která navrhla zamítnutí žaloby, u jednání z tohoto procesního stanoviska ustoupila, ke způsobu vypořádání se nijak nevyslovila, pouze výslovně uvedla, že o nemovitosti nemá zájem. S ohledem na popsaný postoj žalované má soud za to, že lze hovořit o plném procesním úspěchu žalobkyně. Žalobkyně se domáhala zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání prodejem nemovitostí v dražbě. Žalobě bylo vyhověno, včetně navrženého způsobu vypořádání. Postoj žalované varioval mezi pasivitou, následnou aktivní obranou proti samotnému zrušení spoluvlastnictví a posléze de facto opět pasivitou. Za tohoto stavu věcí, se soud domnívá, že není důvod proč by žalobkyně, která objektivně neměla jinou možnost, jak zrušení spoluvlastnictví dosáhnout a která zvolila situaci odpovídající procesní návrh, na který však žalovaná nereflektovala, měla nést náklady řízení ze svého.6. Proti tomuto usnesení, a to výlučně proti jeho výroku III o nákladech řízení, podala žalovaná odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žádný z účastníků nebude mít právo na náhradu nákladů řízení. Namítla, že původní žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila a následně svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem převedla na žalovanou, která na základě návrhu žalobkyně vstoupila do řízení jako procesní nástupkyně původní žalované. Původní žalovanou nebyla při převodu spoluvlastnického podílu upozorněna na skutečnost, že je vedeno předmětné řízení, v katastru nemovitostí nebyla vyznačena poznámka o podané žalobě. Žalovaná tak nemohla zabránit zahájení předmětného řízení, např. se účastnit mimosoudního jednání o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Od počátku považovala za nesporné, že reálné rozdělení nemovitostí není možné, ve svém prvním a jediném meritorním vyjádření poukazovala na morální závazek vůči původní žalované a proto navrhovala, aby soud prvního stupně žalobu zamítl. Při prvním jednání ve věci výslovně prohlásila, že na zamítnutí žaloby netrvá, přikázání nemovitosti do svého výlučného vlastnictví nepožaduje a způsob vypořádání spoluvlastnictví ponechává na rozhodnutí soudu. Její procesní postup tedy nebyl nijak obstrukční a nelze mu přisuzovat, že by způsobil průtahy řízení a nebyl v souladu s povahou řízení. Nadto za účelem zachování principu hospodárnosti řízení nenavrhovala žalobkyni ani soudu pro žalovanou ideální způsob vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, ale rozhodnutí o tomto ponechala zcela na uvážení soudu prvního stupně tak, aby řízení bylo skončeno co možná nejrychleji a nenarůstala tak výše nákladů řízení. Pokud soud prvního stupně i přes výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně měla v řízení plný procesní úspěch, neboť soud rozhodl v souladu s jejím návrhem, a proto ji přiznal náhradu nákladů podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přitom popřel, že by náklady řízení měla nést ve světle ustálené judikatury každá ze stran sama, pak tento postup soudu považuje za zcela neslučitelný s ustálenou judikaturou, zejména pak s judikaturou Ústavního soudu, kterou soud prvního stupně sám v rozhodnutí citoval. Uvedla, že sama nemohla nikterak ovlivnit počáteční průběh předmětného řízení, bezprostředně po nastoupení do řízení pak učinila potřebné kroky k ochraně jejího vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což z povahy věci jí rovněž nemůže jít k tíži. K závěrečné soudem tvrzené „pasivitě“, spočívající v nevyslovení způsobu vypořádání spoluvlastnictví, odkazuje na shora uvedené.7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolací