28 Co 128/2024-178 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 152 017,30 Kč, úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 146 818,30 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení, úrok ve výši 18 % ročně z částky 146 818,30 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 18 984,93 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 29 010,50 Kč k rukám její zástupkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).2. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal odvolání žalovaný. Uvedl, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně řádně ověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, proto považuje úvěrovou smlouvu za neplatnou. Namítl rovněž, že ze strany žalobkyně nebyl obesílán do datové schránky, ačkoliv datovou schránkou tou dobou již dlouhodobě využíval, v tomto kontextu mu nebylo řádně doručeno oznámení o postoupení pohledávky ani předžalobní výzva k plnění. Dále vyjádřil přesvědčení, že žalobkyně je dostatečně bonitní na to, aby měla své vlastní právní oddělení a nemusela využívat služeb advokátní kanceláře. Navíc žalobkyně uměle navyšuje náklady řízení i tím, že v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení podala proti žalovanému celkem pět žalob, v nichž byly žalovány nároky z typově stejných úvěrových produktů; žádný ze soudů však nerozhodl o tom, že se tato řízení slučují do jednoho řízení. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.3. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznila, že žalovaný byl o postoupení pohledávky řádně vyrozuměn, stejně jako mu byla doručena řádně předžalobní výzva k plnění. Navrhla, aby odvolací napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání platebního rozkazu, doručeným soudu dne 17. 1. 2020, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 152 017,30 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 18 984,93 Kč od 31. 5. 2019 do 18. 9. 2019, s 18% úrokem ročně z částky 146 818,30 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení a s 9,75% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 146 818,30 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o vydání kreditní karty, kterou dne 30. 4. 2013 uzavřela s žalovaným právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec až do výše 150 000 Kč, který mohl čerpat prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr povinnou minimální splátkou včetně sjednaného 18% úroku ročně spolu s poplatky a náklady účtovanými v souvislosti s vydáním a užíváním kreditní karty. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 30. 5. 2019 vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení celé dlužné částky, což žalovaný neučinil. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 3. 10. 2019 postoupena ze strany , právnická osoba, . společnosti , Anonymizováno, ., která následně smlouvou ze dne 8. 10. 2019 postoupila předmětnou pohledávku žalobkyni. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že od žalobkyně neobdržel žádné sdělení, že došlo k postoupení pohledávky, ani mu nebyla doručena předžalobní výzva. Upozornil na to, že žalobkyně ve snaze navyšovat náklady řízení vede proti němu několik obdobných sporných řízení a z důvodů hospodárnosti by měla být sloučena do jednoho.6. Soud prvního stupně postupem podle § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vznikl uzavřením úvěrové smlouvy podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), závazkový vztah. Žalovaný nesplnil své smluvní povinnosti, předepsané úvěrové splátky z čerpaného úvěru řádně a včas nehradil, proto právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila již vyčerpanou částku úvěru za okamžitě splatnou. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni vedle jistiny ve výši 146 818,30 Kč rovněž právo na zaplacení poplatků, smluvního úroku i úroku z prodlení jeho výši stanoví § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně je oprávněna předmětnou pohledávku vymáhat, neboť podle § 1879 o. z. byla platně postoupena z , právnická osoba, . na společnost , Anonymizováno, . a poté z této společnosti na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo v obou případech prokázáno jednotlivými smlouvami a žalovanému oznámeno dopisy odeslanými na adresu , adresa, . S odkazem na všechny shora uvedené skutečnosti soud prvního stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 142a o. s. ř. V tomto sporu zcela úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 29 010,50 Kč, vzniklých zaplacením soudního poplatku ve výši 6 081 Kč a zastoupením advokátem ve výši 22 929,50 Kč.7. Pro další úvahy odvolacího soudu jsou rozhodná následující ustanovení:8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.9. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.11. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uvedl: „Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích ob