28 Co 65/2025-258 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 39 769,74 Kč, úrok z prodlení 9,75 % ročně z částky 39 769,74 Kč od 18. 6. 2019 do zaplacení, úrok ve výši 21,9 % ročně z částky 39 769,74 Kč od 18. 6. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 2 069,24 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 21 737,50 Kč k rukám její zástupkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).2. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal odvolání žalovaný. Vytkl soudu prvního stupně, že se dostatečně nezabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně řádně ověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Namítl rovněž, že ze strany žalobkyně nebyl obesílán do datové schránky, ačkoliv datovou schránkou tou dobou již dlouhodobě využíval, v tomto kontextu mu nebylo řádně doručeno oznámení o postoupení pohledávky ani předžalobní výzva k plnění. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.3. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Navrhla, aby odvolací napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání platebního rozkazu, doručeným soudu dne 11. 10. 2019, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 39 769 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 069,24 Kč od 16. 5. 2019 do 17. 6. 2019, s 21,9% úrokem ročně z částky 39 769,74 Kč od 18. 6. 2019 do zaplacení a s 9,75% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 39 769,74 Kč od 18. 6. 2019 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o povoleném debetu, kterou dne 1. 11. 2016 uzavřela s žalovaným právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 44 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky včetně sjednaného 21,9% úroku ročně a s poplatky účtovanými v souvislosti s poskytnutím úvěru nejpozději do jednoho roku od čerpání úvěru. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 15. 5. 2019 vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení celé dlužné částky, což žalovaný neučinil. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 1. 7. 2019 postoupena ze strany , právnická osoba, . společnosti I-Xon a.s., která následně smlouvou ze dne 2. 7. 2019 postoupila předmětnou pohledávku žalobkyni. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že od žalobkyně neobdržel žádné sdělení, že došlo k postoupení pohledávky, ani mu nebyl doručena předžalobní výzva. Namítl rovněž neplatnost smlouvy o úvěru s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila řádně jeho úvěruschopnost.6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., byť nevycházela z žádných údajů přímo sdělených žalovaným. Měla k dispozici výpisy z bankovního účtu žalovaného, a to jak korunového, tak i eurového za delší časové období předcházející uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Oba tyto účty byly velmi aktivně využívány, proto právní předchůdkyně žalobkyně mohla získat dostatečně jasnou představu o platebních schopnostech žalovaného. Zjištěný příjem 392 382 Kč lze považovat za dostačující, aby žalovaný byl schopen za dobu jednoho roku splatit případně zcela vyčerpaný úvěr ve výši 44 000 Kč. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným tak vznikl platný závazkový vztah na základě smlouvy o povoleném debetu uzavřené dne 1. 11. 2016 podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), přičemž žalovaný čerpaný debet včas nevyrovnal. Proto právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila již vyčerpanou částku úvěru za okamžitě splatnou. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni rovněž právo na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a na úrok z úvěru. Žalobkyně je oprávněna předmětnou pohledávku vymáhat, neboť podle § 1879 o. z. byla následně platně postoupena z , právnická osoba, . na společnost , Anonymizováno, s. a poté z této společnosti na žalobkyni. V obou smlouvách byla pohledávka dostatečně konkretizována, žalobkyně prokázala, že na ni byla pohledávka postoupena, přičemž na platnost smluv o postoupení pohledávek nemá vliv, zda byl žalovaný o postoupení vyrozuměn. Žalovaný byl o postoupení pohledávky informován dopisy zaslanými na adresu trvalého pobytu uvedenou v jeho občanském průkazu, která byla ověřena bankéřkou obchodu a provozu , právnická osoba, . Námitka žalovaného, že mělo být doručováno do jeho datové schránky, nebyla shledána jako důvodná s tím, že žalovaný tento způsob komunikace právní předchůdkyni žalobkyně nesdělil a banky na rozdíl od orgánů veřejné moci nemají primárně zákonnou povinnost doručovat prostřednictvím datové schránky. Povinnost doručovat do datové schránky neměla ani zástupkyně žalobkyně ve vztahu k předžalobní výzvě k plnění. Tato výzva byla zaslána na poslední známou adresu žalovaného v souladu s § 142a o. s. ř., protože žalovaný nesdělil požadavek, aby mu bylo do datové schránky doručováno, ani neoznámil žádnou jinou adresu pro doručování. Soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného, že využíváním služeb externí advokátní kanceláře ze strany žalobkyně dochází k umělému navyšování nákladů řízení a zdůraznil, že žalobkyně má právo zvolit si advokáta bez ohledu na to, zda má interní právníky, což je výrazem ústavně zaručeného práva na právní pomoc. S odkazem na všechny shora uvedené skutečnosti soud prvního stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 142a o. s. ř. V tomto sporu zcela úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 21 737,50 Kč, vzniklých zaplacením soudního poplatku ve výši 1 591 Kč a zastoupením advokátem ve výši 20 146,50 Kč.7. Pro další úvahy odvolacího soudu jsou rozhodná následující ustanovení:8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ve znění účinném do 30. 11. 2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.9. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.11. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uvedl: „Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s