38 Co 301/2024-73 — Krajský soud v Brně

1. Městský soud v Brně jako soud I. stupně uložil v záhlaví označeným rozhodnutím žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 49.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 49.000 Kč od , datum, do zaplacení (výrok I.) a na nákladech řízení nahradit částku ve výši 1.500 Kč (výrok II.), to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Usnesením ze dne 30. 9. 2024, č. j. 14 C 101/2023 – 43 soud I. stupně doplnil výše uvedený rozsudek o další výrok, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit státu na soudním poplatku 2.450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Městského soudu v Brně a současně v souvislosti s vydáním doplňujícího rozhodnutí rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Soud I. stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že pokud žalovaný vydal 3 exekuční příkazy postihující účty , jméno FO, , manželky povinného , jméno FO, , přestože rozsah jejich společného jmění byl smluvně modifikován zúžením takového jmění, tak postupoval v rozporu s ustanovení § 42 odst. 4 exekučního řádu, resp. § 262a odst. 4 o. s. ř. a dopustil se nesprávného úředního postupu. Tímto jednáním vznikla manželce povinného škoda spočívající v nákladech právního zastoupení ve výši 40.000 Kč, kterou jí nahradil stát mající podle § 16 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu následně proti exekutorovi regresní nárok, neboť žalovaný nesprávným úředním postupem škodu způsobil. Pro účely regresní odpovědnosti zákon formu zavinění nestanoví, postačuje, je-li prokázáno zavinění protiprávního jednání ve formě nevědomé nedbalosti. , jméno FO, upravili svůj majetkový režim zúžením rozsahu společného jmění manželů rozsudkem, který nabyl právní moci dne , datum, zapsaným dne , datum, do , Seznam....., . Ke vzniku pohledávky došlo uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek dne , datum, , tedy v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Do , datum, nebylo možné vůbec postihnout účet manžela povinného přikázáním pohledávky. V této souvislosti soud I. stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4368/2015 a sp. zn. 20 Cdo 1642/2004. Zákonem č. 396/2012 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2013, byl do § 255 o. s. ř. vložen odstavec 3, podle kterého manžel povinného je účastníkem řízení také tehdy, jsou-li k vydobytí závazku, který patří do společného jmění manželů, nařízeným výkonem rozhodnutí postiženy majetkové hodnoty manžela povinného. Stejnou novelou byl do ustanovení § 262a o. s. ř. vložen odst. 3, podle kterého výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného, přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiné pohledávky manžela povinného nebo postižením jiných majetkových práv manžela povinného, lze nařídit tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který patří do společného jmění manželů. Musí se tedy jednat o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů. Tedy nevznikají zde pochybnosti o tom, že uvedený dluh do společného jmění manželů nenáleží a ani se nejedná o dluh, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů. Nad rámec výše uvedeného nutno podotknout, že rozsudek o zúžení SJM byl vložen do , Seznam....., , datum, . Takový zápis byl možný až s účinností zákona č. 303/2013 Sb., od 1. 1. 2014. Žalobkyně uhradila manželce povinného celkem částku ve výši 49.000 Kč (odškodnění za majetkovou újmu 40.000 Kč a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 9.000 Kč). Žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná, soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1.500 Kč. Doplňujícím rozhodnutím soud rozhodl o povinnosti žalované k zaplacení soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení v souvislosti s vydáním tohoto rozhodnutí.3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu I. stupně žalovaný podal do celého jeho rozsahu odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a žalobkyni uloží povinnost k náhradě nákladů řízení. Soud I. stupně nesprávně posoudil právní otázku, konkrétně otázku subjektivní odpovědnosti soudního exekutora ve vztahu k povinnosti regresní úhrady dle § 18 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V době vydání a provádění exekuce dle exekučních příkazů přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného č. j. 137 EX 11256/18 – 99, 100 a 101 ze dne 23. 7. 2020 žalovaný vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 736/2012, zejména sp. zn. 20 Cdo 1701/2016 a na to navazující sp. zn. 20 Cdo 1442/2019, sp. zn. 20 Cdo 169/2019 a sp. zn. 20 Cdo 522/2019. Ačkoliv v roce , rok, neexistoval , Seznam....., , nelze se dovolávat zúžení SJM, pokud tato skutečnost nebyla věřiteli známa. Tento fakt vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, ze které soudní exekutor při vydání výše uvedených exekučních příkazů vycházel. Jako příklad uvedl rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 20 Cdo 522/2019 – 215, sp. zn. 21 Cdo 1154/2012, sp. zn. 20 Cdo 1701/2016, sp. zn. 20 Cdo 3106/2018. Postup exekutora byl v souladu s nejaktuálnější judikaturou Nejvyššího soudu ČR v době skutku. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1701/2016, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014, sp. zn. 20 Cdo 736/2012, sp. zn. 21 Cdo 608/2014, sp. zn. 20 Cdo 5236/2015, podle nichž měl právo legitimně očekávat, že soud vyhodnotí právní případ obdobně tak, jak to plyne z dikce § 13 občanského zákoníku. K této předložené důkazní judikatuře soud I. stupně nepřihlížel. Žalovaný jako soudní exekutor před provedením exekuce v souladu s § 42 exekučního řádu zjistil, že listina prokazující zúžení společného jmění manželů byla publikována v , Seznam....., dne , datum, , tedy až po vzniku závazku (, datum, ). Dle výše uvedené judikatury, zejména dle rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1701/2016 bylo tedy možné vydat exekuční příkazy. Soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku (odst. 49 odůvodnění) snad usuzuje, že se žalovaný nezabýval otázkou, zda je v , Seznam....., evidována listina upravující rozsah společného jmění manželů. Tento závěr ovšem není správný. Soudní exekutor do , Seznam....., nahlédl. Vydáním exekučních příkazů postihujících účet manžela povinného soudní exekutor jednoznačně v době skutku postupoval v souladu se zákony tehdejší ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, což ostatně konstatuje i prvoinstanční soud. Na straně soudního exekutora nebyla porušena žádná zákonná povinnost, ba naopak soudní exekutor svoje závěry a zákonnost postupu v době skutku podložil judikaturou Nejvyššího soudu a postupoval tak dle svého nejlepšího vědomí a svědomí lege artis. Soud I. stupně si ve svém odůvodnění počíná velmi diskrepantně až nekonzistentně, když např. s ohledem na odůvodnění odst. 45 a 46 nejprve hodnotí zavinění exekutora jako objektivní a pak připouští, že v takovém případě se má jednat o subjektivní zavinění. Nicméně v celém kontextu rozhodnutí jako by snad zapomněl, vychází z odpovědnosti objektivní, neboť (parafrázovaně) byla jednáním způsobena škoda a tím ztratil liberační důvod a v důsledku objektivní odpovědnosti také přikázal žalovanému povinnost. Takové tvrzení nemá žádný logický význam. Soud ve svém rozhodnutí zcela ignoroval dikci ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., dle kterého je ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu, povinen prokázat zavinění. Soud potvrzuje, že žalovaný jako exekutor postupoval v souladu s judikaturou a je nutné prokázat subjektivní odpovědnost soudního exekutora, ale zároveň to svým výkladem a finálním výrokem rozporuje, když hodnotí odpovědnost jako objektivní a jen proto, že vzniklá škoda se nemůže exekutorovi nikterak liberovat. Taková interpretace práva není dle názoru žalovaného za žádných okolností možná. V doplnění odvolání pak žalovaný odkázal na další judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to sp. zn. 20 Cdo 281/2023, sp. zn. 20 Cdo 2318/2022, sp. zn. 20 Cdo 1015/2022 a sp. zn. 20 Cdo 4160/2019.4. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdl jako věcně správný a ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že právní závěr, který žalovaný dovozuje z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1701/2016 nevyplývá. Podstatný závěr tohoto rozhodnutí je ten, že „při posuzování oprávněnosti vylučovací žaloby se soud v souladu s § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) musí zabývat mj. tím, zda byl oprávněnému v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah dohody (či rozhodnutí soudu) o zúžení SJM a jeho vypořádání“. To se ale nijak netýká nyní projednávané věci, ve které jde o exekuční příkazy vydané v roce , rok, podle odlišné procesní úpravy. Nadto rozhodnutí se týkalo žaloby na vyloučení majetku z exekuce (naplnění jejich podmínek), nikoliv správnosti postupu exekutora při postihu majetku jednoho z manželů. Napadené rozhodnutí je založené na tom, že v době vydání exekučních př