38 Co 32/2025-62 — Krajský soud v Brně

1. Městský soud v Brně jako soud I. stupně zamítl v záhlaví označeným rozhodnutím žalobu o zaplacení částky 167.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 167.000 Kč od , datum, do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).2. Soud I. stupně se po provedeném dokazování, a v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, sp. zn. Cpjn 206/2010, zabýval otázkou, za jaké období předmětného kompenzačního řízení bylo žalobkyni přiznáno přiměřené zadostiučinění. Soud vzal za prokázáno, že tímto obdobím je doba od , datum, , kdy byla podaná žádost žalobkyně o odškodnění u , instituce, do , datum, , kdy bylo rozhodnuto odvolacím soudem. Období, které tedy nebylo zohledněno, je období od rozhodnutí odvolacího soudu do nabytí právní moci rozhodnutí, tedy období od , datum, do , datum, , konkrétně 45 dnů. V rámci této doby soud nezjistil žádné průtahy. Dále se soud zabýval výší poskytnutého zadostiučinění navýšením již žalovaného odškodnění v odvolacím řízení. Soud vyšel z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 44 Co 90/2021 – 151, který byl mj. vázán i závazným právním názorem dovolacího soudu v rozsudku ze dne 22. 3. 2023, č. j. 30 Cdo 3504/2022 – 122. Odvolací soud se v tomto rozhodnutí jednotlivě vypořádal s aplikací modifikačních kritérií (bod 12 odůvodnění). Celkové navýšení již přiznaného zadostiučinění tedy činilo 20 % z částky 178.200 Kč, tedy 35.640 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % od , datum, , tj. od doby uplatněného nároku u soudu na navýšení zadostiučinění. Částka 35.640 Kč s příslušenstvím byla žalobkyni zaplacena. Soud I. stupně dospěl k závěru, že odvolacím soudem přiznaná částka 35.640 Kč s příslušenstvím je částkou zcela adekvátní při zohlednění závazného stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 pokud jde o délku řízení, tedy od uplatnění nároku žalované v rámci předsoudní fáze do nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 44 Co 90/2001 – 151, o význam nynějšího kompenzačního řízení pro žalobkyni, o kritérium složitosti řízení, postup soudu a chování poškozené v průběhu nynějšího kompenzačního řízení. Pokud jde o délku řízení, navýšenou o 45 dnů, lze konstatovat, že se jedná o 4 roky 6 měsíců a 27 dnů, tato délka není přiměřená, ale při zohlednění již soudem přiznaného a vyplaceného zadostiučinění v částce 35.640 Kč s příslušenstvím soud nepřistoupil k navýšení ani ke snížení výše přiměřeného zadostiučinění. Pokud jde o význam nynějšího kompenzačního řízení pro žalobkyni, zde se jedná o druhé kompenzační řízení, za které navíc bylo již přiznáno a i zaplaceno zadostiučinění. Soud zde přistoupil. ke snížení o 40 %, kdy má za to, že následné kompenzační řízení nedosahuje takového významu jako řízení ve věci samé, za jehož délku byla již kompenzace poskytnuta a stejně tak již byla zohledněna i doba trvání samotného kompenzačního řízení a za toto poskytnuta finanční náhrada. Pokud jde o složitost řízení, soud vyšel z odůvodnění odvolacího rozsudku (bod 29 odůvodnění) a neshledal okolnosti svědčící pro snížení ani pro navýšení zadostiučinění. Co se týče postupu soudu, ani zde soud nepřistoupil k navýšení ani ke snížení výše přiměřeného zadostiučinění. Pokud jde o chování poškozené v průběhu nynějšího kompenzačního řízení, žalobkyně nezavdala příčinu k průtahům, své procesní povinnosti si plnila ve lhůtách. Dáno do algoritmu výpočtů, kdy se jedná konkrétně o dobu 4 let 6 měsíců a 27 dnů. Za prvních 24 měsíců se jedná o částku 2 x 7.500 Kč, za následující 2 roky řízení celkem o částku 30.000 Kč, za 6 měsíců o částku 7.500 Kč a za 27 dnů o částku 1.110 Kč, celkem 53.610 Kč. Při aplikaci modifikačních kritérií snížení o 40 % se jedná o částku 32.166 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, kdy je zapotřebí započíst již soudem přiznanou výši zadostiučinění v částce 35.640 Kč, soud žalobu zamítl. Žalované jako úspěšné účastnici soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč.3. Proti shora uvedenému rozhodnutí soudu I. stupně žalobkyně podala odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí, případně napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí právo na plnou náhradu nákladů řízení. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že částka 35.640 Kč rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 44 Co 90/2021 – 151 představuje v nynějším kompenzačním řízení přiměřené zadostiučinění, ale jedná se o navýšení odškodnění poskytnuté za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 230 C 46/2019. Soud I. stupně se v rozporu s judikaturou dovolacího soudu namísto správného posouzení průběhu celého posuzovaného řízení zabýval jen tím, že v období od , datum, do , datum, nezjistil žádné průtahy. A tato vada nemohla být zhojena ani poukazem soudu I. stupně na závěry soudů v jiném soudním řízení, které pro zhodnocení a rozhodnutí této věci nejsou ani rozhodné ani závazné; nota bene jsou i zásadně vadné. Napadené rozhodnutí je tedy z důvodu naprosto nedostatečného posouzení věci soudem I. stupně absolutně nepřezkoumatelné, když soud neuvedl žádná vlastní hodnocení průběhu posuzovaného řízení ani rozhodných kritérií ve smyslu zákonné úpravy a judikatury, což žalobkyni brání řádně s napadeným rozhodnutím polemizovat. Soud I. stupně věc řádně neposoudil, ale rozhodl, když jen vycházel z jiného soudního rozhodnutí, které není v této věci relevantní, rozhodně bez případného dalšího a není pro tento soud ani závazné. Nemůže obstát závěr soudu I. stupně, že odškodnění v rámci nynějšího kompenzačního řízení bylo žalobkyni poskytnuto de facto bez dalších průtahů, okamžitě. Nadto se jedná o absolutní nesmysl, soud I. stupně de facto uzavírá, že prý odškodnění v rámci nynějšího kompenzačního řízení bylo žalobkyni poskytnuto ještě před jeho samotným zahájením. Je nemožné, aby odškodnění bylo poskytnuto v rámci nějakého řízení, které vůbec ještě ani neexistovalo. Závěr soudu I. stupně, že odvolacím soudem přiznaná částka 35.640 Kč s příslušenstvím při zohlednění závazného stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 je částkou zcela adekvátní, není vůbec ničím relevantním odůvodněn a nelze jej přezkoumat. Soud I. stupně celý případ nepochopil, což potvrzuje např. jeho závěr, že žalobkyně uplatnila svůj nárok již v původním kompenzačním řízení. Soudu I. stupně mělo být i známo, že v tomto řízení se jedná o jiný nárok, než ten, který uplatnila v původním kompenzačním řízení, kde se jednalo o nárok na navýšení zadostiučinění za jiné než zde posuzované řízení. Pokud by se jednalo o tentýž nárok, soud I. stupně by ho již ani nebyl oprávněn projednávat. Žalobkyni není známo proč, jak a na základě čeho by prý mělo být „pro účastníky řízení překvapující, kdyby se nyní soud pouštěl v rámci tohoto kompenzačního řízení do odlišné aplikace, resp. právního posouzení užití modifikačních kritérií, když se v tomto řízení de facto vychází ze stejného skutkového zjištění.“ Toto je jednoznačným potvrzením oprávněnosti jejích námitek, že soud I.st. zcela rezignoval na plnění svých základních povinností, když nepostupoval „tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob“, jelikož sám věc řádně neposoudil a nerozhodl, ale pouze alibisticky odkazoval na jiné soudní řízení a rozhodnutí v něm přijatá. V žádném případě se tak u napadaného rozsudku nejedná o nestranné, vlastní posouzení věci soudem I. stupně. Toto je absolutně nepřípustné. Pokud snad přece jen „Soud však v rámci své rozhodovací činnosti jednotlivě posuzoval, zda a v jaké procentuální výši modifikovat dle jednotlivých kritérií zadostiučinění“, neučinil to správně. Při hodnocení významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného soud I. stupně pochybil zásadně, uzavřel-li, že „se jedná o druhé kompenzační řízení, za které navíc bylo již přiznáno, a i zaplaceno zadostiučinění“ – viz její námitky výše (nejednalo se o zadostiučinění za zde posuzované řízení ale za řízení jiné). Přitom soud I.st. ignoroval judikaturu nejen ESLP, jak ji příkladmo uvedla již v žalobě, jakož i judikaturu vnitrostátní, že v případech tohoto druhu musí soud postupovat zvláště pečlivě; „délku jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupně a délku dvou let pro dva stupně soudní soustavy v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo“; měla být přiznána „poměrně vysoká výše náhrady škody“. Totiž dokonce již i judikatura dovolacího soudu připustila, že v případě, kdy posuzované řízení bylo už řízením kompenzačním, by k tomuto mělo být při určování výše odškodnění též přihlédnuto.4. Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 1565/23 ze dne 10. 4. 2024 judikoval, že v případech tohoto druhu je „úkolem soudů vyhodnotit, zda a z jakých důvodů budou posuzovat odliš