54 Co 106/2025-239 — Krajský soud v Brně

1. Výše citovaným rozhodnutím Okresní soud v , adresa, (dále jen soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že , jméno FO, , narozený , rodné přijmení, , datum, , zemřelý dne , datum, , byl v době úmrtí vlastníkem obrazu zvaného „, Anonymizováno, , Anonymizováno, “ z roku , Anonymizováno, , autora , jméno FO, , umístěného v době vyhlášení rozsudku v obřadní síni města , adresa, (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit prvnímu žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši , Anonymizováno, Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku a výrokem III. rozhodl, že druhému žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení proti žalobcům nepřiznává.2. Soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí odůvodnil závěrem, že bylo v řízení prokázáno, že , jméno FO, , otec žalobců a žalovaného 2), který obraz , Anonymizováno, (dále jen předmětný obraz) nabyl od , jméno FO, v roce , Anonymizováno, za kupní cenu , Anonymizováno, Kč, převedl vlastnické právo k němu na žalovaného. O převodu vlastnického práva dle soudu prvního stupně vypovídá přímý důkaz svědectvím starosty obce , jméno FO, a ucelený řetězec nepřímých důkazů, především zaevidování obrazu v inventurních knihách žalovaného jako předmětu nabytého v roce , Anonymizováno, za cenu , Anonymizováno, Kč, přičemž nebyla po dlouhou dobu známa jeho mimořádná hodnota a žalovaný či jeho předchůdce tak neměli důvod usilovat o přisvojení si obrazu. Vzhledem k tomu, že , jméno FO, byl v obci , adresa, na významných veřejných pozicích (po určitou dobu i starosta obce), nemohlo dojít k zaevidování obrazu v rozporu s jeho vlastnickým právem. Jestliže žalobci tvrdí, že obraz byl žalovanému pouze zapůjčen a tvrdí rovněž, že si jejich otec byl hodnoty obrazu vědom, pak by za těchto okolností požadoval zcela jistě k zápůjčce smlouvu či alespoň potvrzení, což odpovídá i běžným zvyklostem. , jméno FO, o obraz umístěný v obřadní síni radnice , adresa, nepečoval, nezabezpečil ho proti poškození, jeho dědici v pozůstalostním řízení v roce , Anonymizováno, obraz jako aktivum dědictví ani neuvedli. Dále soud uzavřel, že v případě, kdy by se nepodařilo prokázat původ vlastnického práva k obrazu, pak by toto právo první žalovaný vydržel mimořádným způsobem ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.).3. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci do výroků I. a II. odvolání. Namítli, že závěr o převodu předmětného obrazu do socialistického vlastnictví (nejspíše v roce , Anonymizováno, za cenu , Anonymizováno, Kč) neodpovídá provedeným důkazům, když soud prvního stupně pomíjí stěžejní důkazy, odvozuje z důkazů závěry, které z nich nevyplývají. Důkazy neposuzuje ve vzájemné souvislosti, popř. z nich vytrhává jen ty skutečnosti, které se hodí pro jeho závěry. U listinného důkazu inventurní knihy byla vznesena námitka její nesprávnosti, když byla sepisována souhrnně až v roce , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , přičemž se touto námitkou soud vůbec nezabýval. Věrohodná není ani svědecká výpověď , jméno FO, , který uvedl, že , jméno FO, sdělil, že obraz městu daroval, ale o daru žádná z dalších osob účastných na řízení nic netvrdí. Také další důvody, které soud prvního stupně vedly k závěru o převodu vlastnictví obrazu, jsou pouze spekulace soudu, které nejsou ničím podloženy. Žalobci se ohradili rovněž proti závěrům o případném mimořádném vydržení předmětného obrazu prvním žalovaným, který se držby obrazu ujal de facto i de iure svémocně, na základě nesprávného výkladu a aplikace zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, když především ke dni , datum, (§ 1 odst. 1 zákona) nebyla Česká republika vlastníkem obrazu a obec k datu , datum, s tímto majetkem fakticky nehospodařila s péčí řádného hospodáře. Žalobci vznesli námitky proti nákladovému výroku II., kterým byla přiznána náhrada nákladů řízení žalovanému 1) vůči žalobcům a) a b), a to v plné výši, což neodpovídá ústnímu odůvodnění vyhlášeného rozhodnutí. Zpochybnili tarifní hodnotu úkonů právní služby odvozenou z odhadované, nikoliv tržní, ceny díla, i počet úkonů právní služby zástupce žalovaného 1). Uvedli, že žalovaný 1) jako subjekt veřejného práva je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami a není důvod, aby výkon v této oblasti přenášel na soukromý subjekt – advokáta. Pokud tak učinil, jsou vzniklé náklady vynaložené neúčelně.4. Ve svém vyjádření k odvolání se žalovaný 1) ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když tento provedl rozsáhlé dokazování a v rámci odůvodnění svého rozhodnutí se s provedenými důkazy řádně vypořádal a vyvodil z nich správný závěr, že město , adresa, je vlastníkem předmětného obrazu. Ve vyjádření k odvolání odkázal na svoji argumentaci již uváděnou v řízení před soudem prvního stupně, a to i k otázce vydržení, ať řádného či mimořádného. Rovněž v části náhrady nákladů řízení považuje rozhodnutí za správné, vyjadřuje se pak především k otázce účelnosti právního zastoupení žalovaného 1) jako osoby veřejného práva.5. Žalovaný 2) se k odvolání nevyjádřil, resp. s jeho obsahem souhlasil.6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž je odvolání jako řádný opravný prostředek přípustné (§ 201 o. s. ř. a § 202 o. s. ř.), že bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že ho žalobci a) a b) podali jako osoby k tomu oprávněné – účastníci řízení (§ 201 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k níže popsaným závěrům.7. Žalobci formulovali svoji žalobu jako tzv. žalobu určovací podle ust. § 80 o. s. ř. Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby, jak vyplývá přímo ze znění citovaného ustanovení, je existence naléhavého právního zájmu na takovémto určení, tzn. že řízení může být úspěšně vedeno jen v případě, že na výsledném určení mají žalobci objektivně naléhavý právní zájem. Obecně se judikatura shoduje na tom, že naléhavý právní zájem na určení práva nebo právního vztahu je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce ohroženo, nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti). Naléhavý právní zájem je dán všude tam, kde by mohl být účastník vystaven konkrétní újmě (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 17/95 ze dne 20. 6. 1995). Určovací žaloba má preventivní charakter a místo tam, kde lze její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a v případech, kdy určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící právní rámec, který je zárukou, že se předejde budoucím sporům účastníků.8. Odvolací soud má za to, že tuto funkci v projednávané věci určovací žaloba nesplňuje a žalobci tak na jejím podání naléhavý právní zájem nemají.9. Naléhavý právní zájem spatřují žalobci v postupu notářky , tituly před jménem, , jméno FO, , která jako soudní komisařka projednává dědictví po , jméno FO, , a to pod sp. zn. Okresního soudu v , adresa, . Notářka po provedeném šetření v rámci ústního projednání dědictví sdělila, že není schopna posoudit otázku vlastnického práva k předmětnému obrazu a odkázala dědice, aby se případného určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí jeho vlastníkem, domáhali v soudním sporu. V průběhu řízení, při jednání před soudem prvního stupně dne , datum, , žalobci doplňují svá tvrzení ohledně naléhavého právního zájmu tak, že se domáhají určení vlastnictví jejich právního předchůdce, který již nežije, z důvodu probíhajícího pozůstalostního řízení, v němž se vyčkává výsledků řízení sporného. Soud prvního stupně, který přistoupil k projednání žaloby, spatřuje naléhavý právní zájem na jejím podání dle odůvodnění vydaného meritorního rozhodnutí v poněkud rozporném závěru (bod 29. přezkoumávaného rozhodnutí), že je vedeno pozůstalostní řízení o dodatečném projednání po rozhodnutí o pozůstalosti , jméno FO, , mezi dědici zůstavitele není sporu o rozsah pozůstalosti ani o dědickém právu a uplatněný nárok dává dědicům možnost doplnění soupisu aktiv pozůstalosti a potvrzení i jejich vlastnického práva.10. V projednávané věci považuje odvolací soud pro vyřešení otázky, zda mají žalobci naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby ve znění, v jakém byla soudu podána, za zásadní skutečnost, že v řízení nebylo zjištěno, že by byl mezi dědici po zemřelém , jméno FO, spor o tom, zda byl zůstavitel ke dni úmrtí vlastníkem předmětného obrazu. Žalobci a) a b) jako dědici po zůstaviteli vyjadřují tento fakt již v podané žalobě a setrvávají na tvrzení, že otec byl vlastníkem obrazu, i v průběhu celého sporného řízení. Rovněž třetí potomek zůstavitele, zde žalovaný 2), jehož postavení ve sporu bylo ovlivněno mylným předpokladem jeho vydědění, tvrdí, že jeh