54 Co 116/2025-181 — Krajský soud v Brně

1. Výše citovaným rozsudkem rozhodl Okresní soud v , adresa, (dále jen „soud prvního stupně“) o určení, že , jméno FO, , narozená , datum, , byla v okamžiku své smrti dne , datum, vlastníkem pozemku parc. č. , Anonymizováno, , jehož součástí je dům č. p. , Anonymizováno, , zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo , Anonymizováno, , pro obec a katastrální území , adresa, (výrok I.). Výrokem II. soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení v částce 29 869,52 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich advokáta.2. Napadeným rozhodnutím soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobci domáhali určení vlastnictví jejich babičky , jméno FO, k datu jejího úmrtí k nemovitostem pozemku parc. č. , Anonymizováno, , jehož součástí je dům č. p. , Anonymizováno, v obci a katastrálním území , adresa, (dále jen „předmětné nemovitosti“). Žalobci se určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti ve prospěch , jméno FO, (dále jen „původní vlastnice“) domáhali s odůvodněním, že tato je získala na základě trhové smlouvy ze dne , datum, . Původní vlastnice byla rakouskou státní příslušnicí židovské národnosti, která předmětné nemovitosti převedla na základně kupní smlouvy ze dne , datum, (dále jen „kupní smlouva“) na město , adresa, (tehdy Stadtgemeinde Iglau), vlastnické právo bylo zavkladováno a dnes je veden jako vlastník nemovitostí žalovaný. Kupní cena nebyla prodávající vyplacena a ta následně jako osoba židovské národnosti emigrovala před nacisty do Austrálie, kde , datum, zemřela. Byť žalobci připouští, že lze předpokládat chybějící rozhodnou vůli prodávající v období nacistické okupace smlouvu uzavřít (prodávající byla k prodeji kupujícím donucena), mají za to, že kupní smlouvu nelze považovat za smlouvu v právním slova smyslu, neboť jde pouze o nicotné (zdánlivé) právní jednání. Na straně kupujícího chybí jeho specifikace sídlem a osobou oprávněnou za něho jednat, na smlouvě chybí podpis kupujícího (osoby oprávněné za něho jednat) a ze smlouvy (ani z jejích příloh) není patrno, že by s ní zastupitelstvo město vyslovilo souhlas. I pokud by kupující smlouvu podepsal, nepostačovalo by to k jejímu uzavření, neboť bylo třeba, aby podepsaný návrh došel zpět navrhovateli takovéhoto jednání. Smlouvě chybělo i tzv. pravé přivolení dle § 869 a násl. císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen „o. z. o.“). Zápis vlastnického práva na základě takovéto listiny považují žalobci za porušení intabulačního principu a tvrdí, že , jméno FO, své vlastnické právo nikdy nepozbyla a byla až do své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobci se tedy domáhají svého práva nikoli na základě restitučních předpisů, ale přichází s tezí, že pokud žalovaný nemá žádný právní titul, který by mohl být předpokladem převodu vlastnického práva v jeho prospěch, pak v právním státě nemůže být vlastnictví převedeno a je nepodstatné, zda k tomu došlo či nedošlo v období totality. Naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby spatřují žalobci v tom, že jako vlastník předmětných nemovitostí je v katastru nemovitostí veden žalovaný a žalobci bez požadovaného určení nemají možnost dosáhnout změny zápisu vlastnického práva ve prospěch , jméno FO, a následného doprojednání její pozůstalosti.3. Žalovaný navrhl podanou žalobu zamítnout. Připustil, že převod majetku učiněný , jméno FO, na základě kupní smlouvy ze dne , datum, byl neplatný, avšak dle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., neboť šlo o majetkoprávní jednání uzavřené po , datum, pod tlakem okupace, nebo národní, rasové nebo politické persekuce. Zákonným nástrojem, kterým se mohla původní vlastnice domoci svých práv, tak byl návrh na restituci nemovitostí podaný dle § 10 zákona č. 128/1946 Sb., o nepravosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Původní vlastnice svůj restituční nárok dle citovaného zákona dokonce i uplatnila, Lidový soud v , adresa, nicméně usnesením ze dne , datum, rozhodl o jeho zamítnutí z důvodu státní nespolehlivosti žadatelky. Žalovaný poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, dle něhož se nelze účinně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, jestliže k jeho zániku došlo před , datum, , a zvláštní právní předpis stanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové křivdy. Žalovaný vznesl rovněž námitku vydržení svého vlastnického práva. Uvedl, že Statutární město , adresa, nabylo předmětnou nemovitost dle ust. § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, když splnilo všechny zákonné podmínky. Ke dni , datum, příslušelo obci , adresa, k předmětným nemovitostem právo hospodaření, které trvalo i ke dni , datum, (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.), nemovitosti na základě výnosu ministerstva spravedlnosti ze dne , datum, , č. 6648/50-IV/1 vlastnil Československý stát s právem hospodaření pro Jednotný národní výbor (od roku 1954 pro Městský národní výbor v , adresa, ), s nemovitostí bylo hospodařeno s péčí řádného hospodáře. K zápisu vlastnického práva žalovaného došlo ke dni , datum, a jeho vlastnické právo bylo zpochybněno až , datum, , kdy byl vyzván k vyklizení nemovitosti právními nástupci původní vlastnice.4. Soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl s tím, že vzal za prokázané, že žalobci jsou právními nástupci , jméno FO, , když pozůstalost po ní a jejím manželovi , jméno FO, zdědil jejich jediný syn , jméno FO, . Jeho dědičkou byla manželka , jméno FO, , která zanechala závěť s rozdělením pozůstalosti rovným dílem žalobcům. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že ke dni svého úmrtí byla , jméno FO, stále vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť kupní smlouva ze dne , datum, nebyla platně uzavřena pro nedostatek vůle na straně kupujícího. Soud odhlédl od povahy doby, ve které byla původní smlouva uzavřena, a posuzoval věci podle standardních právních instrumentů, tedy podle platného práva v době uzavření smlouvy. Dospěl k závěru, že vlastníku nemůže být odepřena ochrana jeho práv pouze proto, že do jejich zásahu došlo v době nesvobody. Existence zvláštních restitučních pravidel umožňujících nápravu křivd nemůže být plnou náhradou někdejšího právního řádu. Otázku případného vydržení soud posuzoval ke dni úmrtí původní vlastnice a dospěl k závěru, že nejméně ke dni , datum, nemohlo být město , adresa, v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, když se vůči němu , jméno FO, domáhala žalobou u soudu vrácení věci. Navíc držení věci městem nebylo pravé, když se nemovitostí zmocnil násilím, neboť původní vlastnice jako německy mluvící židovka byla postavena před rozhodnutí, zda věc prodá, nebo jí bude následně odebrána.5. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná odvolání. Uvedla, že žalobci nemají na podání žaloby na určení, že jejich babička , jméno FO, byla ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, naléhavý právní zájem, neboť zde nejsou dány tak výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly vyloučení z konstantní judikatury týkající se vyloučení omezení možnosti žádat vydání či vrácení majetku převedeného v době nacistické okupace, když tak může být činěno pouze v rámci restitučních předpisů. Žalovaný připomněl rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých soud zcela výjimečně připustil vyloučení z výše uvedené zásady (nález ze dne , datum, , I. ÚS 894/10-2, a nález ze dne , datum, , I. ÚS 3943/14) a zdůraznil, že tyto mimořádné okolnosti v projednávané věci nenastaly, jak již nakonec konstatoval odvolací i dovolací soud ve skutkově totožné věci vedené u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. 11 C 279/2019, ve které žádala matka žalobců , jméno FO, určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Pokud jde o neplatnost kupní smlouvy ze dne , datum, , bylo zjištění, že smlouva nebyla podepsána kupujícím, učiněno pouze z opisu (abschrift) kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že smlouva byla dne , datum, zavkladována do tehdejší pozemkové knihy, dá se předpokládat, že alespoň jedno její vyhotovení muselo být perfektní se všemi náležitostmi. Skutečnost, že by smlouvu nepovažovala za platně uzavřenou, pak nikdy nenamítala ani původní vlastnice , jméno FO, , přestože byla v době, kdy uplatnila v roce 1949 svůj nárok na navrácení majetku podle tehdy platných restitučních předpisů, zastoupena kvalifikovaným zástupcem-advokátem. Žalovaný v odvolání rovněž připomněl, že na nemovitosti vázlo v době převodu na , adresa, (Stadtgemeinde Iglau) zástavní právo pro pohledávku 100 000 Kč, z níž zbývalo doplatit 70 00 Kč toto zástavní právo bylo následně vymazáno (na základě kvitance ze dne , datum, ). Tuto okolnost by měl soud rovněž zohlednit. Navrhla změnit rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá.6. K podanému odvolání podali žalobci písemné vyjádření, ve kterém, kromě upozornění na nesprávně uvede