58 Co 137/2024-236 — Krajský soud v Brně

1. Odvoláním napadeným rozsudkem uložil soud prvého stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci 290 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 290 000 Kč od , datum, do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 341 020,86 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku, a to k rukám zástupce žalobce (výrok II.).2. Podle podstatné části odůvodnění rozsudku vzal soud za prokázané, že po vzájemné dohodě mezi žalovaným a , jméno FO, si (z důvodu sporu v rodině , jméno FO, ) žalovaný zakoupil vozidlo , jméno FO, , , jméno FO, , VIN: , VIN kód, (dále také jen „vozidlo“ či „předmětné vozidlo“), z peněz poskytnutých od , jméno FO, ; vozidlo bylo přihlášeno na žalovaného, žalovaný byl přítomen vyzvednutí značek a sepisu pojistné smlouvy. Žalovaný se také jako vlastník vozidla choval, když i nadále byl zapsán v dokladech, hradil pojistku z peněz poskytnutých od , jméno FO, , kterému vozidlo přenechal k užívání. Soud prvého stupně uzavřel, že žalovaný předmětné vozidlo prodal žalobci, tedy že kupní smlouvu ohledně prodeje předmětného vozidla uzavíral žalovaný s žalobcem, a nikoliv s , název, (jak tvrdil žalovaný); bylo prokázáno nejen uzavření kupní smlouvy mezi účastníky, ale i předání kupní ceny ve výši 290 000 Kč.3. Věc soud prvého stupně posoudil s odkazem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále jen "o. z.“), podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Ve věci pak aplikoval ustanovení § 37 odst. 2 a § 457 obč. zák. a kupní smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil podle § 588 a následujících obč. zák., neboť obě strany uzavíraly smlouvu jako fyzické osoby, nikoliv v rámci svých podnikatelských činností a současně v ustanovení smlouvy smluvily "reklamační řízení dle občanského zákoníku", čímž projevily vůli uzavřít smlouvu v souladu s tehdy platným zákonem č. 40/1964 Sb., který neumožňoval nabytí vlastnického práva smlouvou od nevlastníka. Podřazení smlouvy pod ustanovení § 588 obč. zák. odpovídá i obsah smlouvy, kdy povinnost žalovaného měla spočívat v odevzdání předmětu koupě a povinnost žalobce předmět koupě převzít a zaplatit za něj žalovanému kupní cenu 290 000 Kč. Vlastnické právo k předmětu koupě mělo přejít na žalobce okamžikem převzetí předmětu koupě žalobcem dle § 133 odst. 1 obč. zák., když mezi stranami nebylo dohodnuto jinak, jak prokazoval obsah kupní smlouvy ze dne , datum, , na jejímž základě žalobce "nabyl" předmětné vozidlo od žalovaného.4. Žalovanému však v době uzavření kupní smlouvy vlastnické právo k předmětu koupě nesvědčilo, neboť on sám vozidlo získal od nevlastníka - , jméno FO, nebyl zapsán jako vlastník vozidla) - za pomoci svědka , jméno FO, v roce 2008, přičemž předmětné vozidlo bylo odcizeno na Slovensku již v roce 2005.5. Vyhodnotil, že žalovaný při nabytí vozidla nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vozidlo patří, když sice nemusel mít povědomí o odcizení vozidla, vozidlo prošlo kontrolou STK bez zjištění závad, nebylo vedeno v registru odcizených vozidel, avšak předcházející majitel, pan , jméno FO, , nebyl zapsán jako vlastník, žalovaný nedokázal uvést, na základě jakých dokladů proběhla k vozidlu jeho registrace na Slovensku a k vozidlu existoval jen jeden plastový klíč. Zejména získání vozidla od osoby, která není zapsána jako vlastník vozidla v registru vozidel, je natolik zásadní okolnost, která dobrou víru žalovaného přímo vyvrací; následná kontrola STK ani registrace vozidla v České republice již na nedostatek dobré víry žalovaného v době získání vozidla nemohly mít vliv. Žalovaný tak nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře dle § 130 odst. 1 obč. zák, že mu vozidlo patří.6. Pro absenci dobré víry žalovaného i délku doby oprávněné držby tří let, jak je stanovená v § 134 odst. 1 obč. zák., kterou žalovaný nesplnil, když vozidlo držel jen dva roky (2008 – 2010), nemohl žalovaný nabýt vlastnické právo k vozidlu ani vydržením dle § 134 odst. 1 obč. zák.7. Soud prvého stupně uzavřel, že žalovanému v době uzavření smlouvy s žalobcem (tj. k , datum, ) nenáleželo vlastnické právo k předmětu koupě, které mělo být převedeno žalobci, a proto bylo plnění dle kupní smlouvy plněním od počátku nemožným a uzavřená smlouva mezi účastníky absolutně neplatnou dle § 37 odst. 2 obč. zák., kdy k této neplatnosti přihlédl soud z moci úřední. Jelikož podle absolutně neplatné smlouvy bylo plněno, vznikla účastníkům synallagmatická povinnost dle § 457 obč. zák. vrátit si vše, co podle ní dostali. Žalobce tuto povinnost splnil již tím, že vozidlo bylo vydáno orgánům činným v trestním řízení (srovnej přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2432/99, a to i ve vztahu k orgánům cizího státu), a proto soud shledal důvodnou povinnost žalovaného vrátit zaplacenou kupní cenu, to je částku 290 000 Kč. Okolnost, že žalovaný přenechal zaplacenou kupní cenu 290 000 Kč , jméno FO, , nemá vliv na trvání povinnosti žalovaného a je věcí žalovaného a svědka , jméno FO, , jak se následně vzájemně vypořádají. Žalovaný svoji povinnost nesplnil, ačkoliv byl žalobcem vyzván výzvou ze dne , datum, , a proto se ocitl v prodlení nejméně od , datum, a je povinen zaplatit žalobci také úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně, stanovené podle § 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.8. Žaloba je důvodná, proto jí soud prvého stupně vyhověl. Podrobně odůvodnil, proč neprovedl další žalovaným navrhované důkazy.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvého stupně podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 341 020,86 Kč, sestávající z vlastních nákladů žalobce za řízení ve výši 221 495,86 Kč a nákladů, které již žalobce zaplatil žalovanému na základě předcházejících soudních rozhodnutí, která byla následně zrušena, tj. jiné hotové výdaje žalobce dle § 137 odst. 1 o. s. ř. v nesporné výši 119 525 Kč (96 632 Kč +22 893 Kč).10. Soud prvého stupně pak v odst. 15 odůvodnění rozsudku blíže odůvodnil a specifikoval, z čeho sestávají náklady řízení ve výši 221 495,86 Kč.11. Ve vztahu k nákladům, které již žalobce zaplatil žalovanému na základě předcházejících soudních rozhodnutí, která byla následně zrušena (tj. částky 119 525 Kč), soud odůvodnil svůj závěr, že lze tuto částku přiznat jako náklady řízení ve smyslu ustanovení § 137 o. s. ř. s tím, že ve věci pro skutkové odlišnosti nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 35/88; uzavřel, že ohledně této částky není důvod odkazovat žalobce s tímto nárokem na jiné soudní řízení z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 2 o. z. pro právní důvod, který odpadl, a přiznal žalobci tuto částku v rámci nákladů tohoto řízení.12. Proti rozsudku, a to výslovně proti výroku I. i proti výroku II., podal žalovaný odvolání. V něm zdůraznil, že v České republice platí principy dobré víry nabyvatele, které jsou zakotveny v občanském zákoníku a byly také zakotveny v občanském zákoníku, který platil v době prodeje předmětného vozidla. Pokud prodávající jednal v dobré víře, že nabyl vozidlo legálně, a to i přesto, že ve skutečnosti nebyl vlastníkem vozidla, neboť neměl k vozidlu vlastnické právo, jde o situaci, kde prodávající poskytl kupujícímu vozidlo s "dobrým" titulem. Dobrý titul je pojem, který znamená, že „osoba získala vozidlo od osoby, která měla toto majetkové právo převést, i když neměla vlastnické právo k tomuto majetku“. Pokud tedy kupující získal vozidlo od prodávajícího s dobrým titulem, tak prodávající (žalovaný) nenese odpovědnost za předchozí problémy s vlastnictvím majetku.13. Svou argumentaci opřel o judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, kdy konkrétně v odvolání specifikoval a uvedl „např. nález č. I. ÚS 2219/2014 nebo III. ÚS 247/14 nebo IV. ÚS 402/15, kdy Ústavní soud ČR zrušil předchozí rozhodnutí NS ČR v podobných věcech (v těchto nálezech je pak citována řada dalších nálezů)", a v doplnění odvolání dále odkázal na blíže nespecifikované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2024 (poznámka odvolacího soudu: podle citace částí odůvodnění předmětného rozhodnutí se dle názoru odvolacího soudu zřejmě jedná o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 29 ICdo 99/2022).14. Shrnul, že společným znakem postupně se vytvářející judikatury je poskytnutí ústavněprávní ochrany dobrověrnému nabyvateli (ale tedy i prodejci) s tím, že nezbytným předpokladem pro nabytí vlastnického práva je dobrá víra, kterou jsou povinny obecné soudy posoudit s ohledem na individuální okolnosti každého případu. Případnou kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele (ale i prodávajícího) a vlastnického práva původního vlastníka, ke které dochází, musí soudy řešit individuálně a důležitější je posuzování dobré víry.15. Z toho dovozuje, že pokud žalovaný jednal v dobré víře, že nabyl vozidlo legálně a s op