70 Co 41/2025-298 — Krajský soud v Brně

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1 020 746,08 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že u žalované jako rezidentního rodiče pečujícího o nezletilého společného syna Marka nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody nebo nemajetkové újmy na straně žalobce. Na straně matky nebyla zjištěna žádná manipulace s nezletilým, a to žádným ze znaleckých posudků, které byly v řízení provedeny k důkazu, byť s přihlédnutím ke skutečnosti, že rozhodného období či období úzce souvisejícího se týkal pouze posudek , jméno FO, Naopak všechny posudky se shodují v tom, že příčinou nefunkčního nastavení úpravy styku z rozsudku Krajského soudu v Brně z 23. 10. 2019, č. j. 16 Co 165/2018-897, je intenzivní rodičovský konflikt a neschopnost rodičů spolu komunikovat. Z posudku , jméno FO, plyne vliv obou rodičů na postoje nezletilého, zejména na jeho negativní nastavení. Znalkyně sice neshledala znaky manipulace, nicméně komunikace rodičů je nastavená na vzájemné nenaslouchání a nepřijímání jiného názoru. Dílčí náznak manipulace matky z roku 2019 soud posoudil s ohledem na časový odstup i s přihlédnutím k posudku jako nevhodný, avšak příčinou změny náhledu nezletilého na styk s otcem může mít tři příčiny, z nichž emoční působení matky je pouze jednou z nich, nikoli však jediná. Mohlo jí být i to, že se s matkou tehdy neviděl tak často, neboť byl v péči otce, jehož požadavky na školní přípravu vnímal jako přísné, zatímco pobyt u matky byl bez přítomnosti všednodenních povinností. Mohl mít rovněž vliv negativní zážitek s otcem. V již citovaném rozsudku Krajského soudu naopak byly shledány znaky manipulace ze strany otce, byť neuměle a nepřímo. Posudek , jméno FO, rovněž neučinil zjištění stran manipulace, popsal však obavu nezletilého plynoucí ze strachu z chování otce a kritiky jeho osoby, ať již výsledků ve škole nebo vzhledu či stylu života.3. Závěry znalce navazují na období, jež je předmětem žaloby (1. 1. 2021 až 13. 6. 2021, resp. 1. 4. 2022 až 16. 4. 2023), kdy jeho počátek je spojen s incidentem z 28. 12. 2020. Tehdy měl žalobce v průběhu pobytu nezletilého u něj o Vánočních svátcích dotyčného fyzicky napadnout. Skutečnosti, že se konflikt odehrál, nasvědčovala černobílá fotografie, jakož i záznam z jednání na OSPOD 18. 1. 2021, kde byl uvedený útok popsán nezletilým samým. Právě tato událost odstartovala sérii neuskutečněných styků s nezletilým, jež jsou předmětem žaloby. V návaznosti na vyhodnocení nezletilého jako ohroženého dítěte byl navázán styk s psychologem a rovněž svolána případová konference, kde byla řešena otázka postupného navazování přerušeného stýkání se. Dohoda tam učiněná ovšem nebyla ze strany žalobce dodržena, když na sjednanou schůzku dovezl místo spolužáka dospělou osobu. Následně styk probíhal za spolupráce OSPOD , adresa, . Další část předmětného období byla poznamenána oznámením žalobce na Policii ČR, že mu nezletilý měl odcizit doma hotovost, přičemž současně přiměl nezletilého přiznat se, že hotovost odcizil svojí babičce. Nezletilý i údajná poškozená to následně popřeli. Tato událost měla jednoznačně negativní vliv na vztah nezletilého s otcem. Příčinu k omezení kontaktů tak zavdal jednoznačně žalobce. Následně byla setkávání realizována za asistence Centra sociálních služeb, p. o., když atmosféra se postupně začala uvolňovat a nezletilý opět počal být se žalobcem samostatně, což žalovaná umožnila. Soud nedospěl k závěru, že by žalovaná vytvářela podmínky pro odcizení nezletilého a žalobce. Je sice povinností pečujícího rodiče podporovat vztah dítěte k druhému rodiči, pokud však tato snaha neuspěje, je třeba přistoupit k institucionálnímu rámci. Přesto rodič není povinen podporovat vztah s druhým rodičem neomezeně. Kromě dalších okolností je třeba zohlednit i vztah samotného dítěte s druhým z rodičů, i schopnost takového rodiče při realizaci styku s dítětem dostát svým povinnostem. Ty totiž nelze shledat pouze na straně jednoho z rodičů ale obou. Spočívají ve schopnosti vytvořit podmínky pro realizaci styku. Žalobce neprokázal žádným z důkazů, že by nezletilý byl naváděn žalovanou k odmítání styku s ním, nebo že žalovaná styku bránila. Slyšený svědek seděl vždy v autě, na nezletilého ani žalovanou přitom neviděl, přesto jednoznačně uvedl, že žalovaná zájem o odjezd nezletilého neměla. Ze samotného neotevření dveří však tento zájem dovodit nelze.4. Žalobce podal proti citovanému rozsudku odvolání. Na straně žalované je dána objektivní odpovědnost za nerealizaci styku v soudem určeném režimu. Soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil důkazní břemeno, když jej shledal na straně žalobce. Je to přitom žalovaná, kdo měl prokazovat, že realizaci styku nebránila a nezletilého k němu řádně připravila. Bylo prokázáno, že styky realizovány nebyly, přičemž v důsledku této okolnosti cítil žalobce beznaděj, nejistotu a smutek, neboť tak byl vyloučen z možnosti předat nezletilému svoje životní zkušenosti a podílet se na jeho výchově.5. Žalovaná k odvolání žalobce sdělila, že od dubna 2022 nebyl styk realizován dle rozsudku opatrovnického soudu, ale dle dohody účastníků prostřednictvím krizového centra. Nesouhlasila s názorem žalobce na rozložení důkazního břemene. Chování žalobce nelze považovat za vytváření výchovného prostředí, když nezletilého donutil jít na policii přiznat se k něčemu, co nespáchal, kromě toho jej fyzicky napadl.6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal v celém rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Podle § 81 o. z. „chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého“.8. Podle § 82 odst. 1 o. z. „člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek“.9. Podle § 2894 odst. 1 o. z. „povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody)“. Podle odstavce 2 „nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu“.10. Podle § 2910 o. z. „škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva“.11. S ohledem na níže uvedené právní posouzení v zásadě nebylo nutné rekapitulovat ustanovení občanského zákoníku, která se týkají formy náhrady majetkové nebo nemajetkové újmy. Jejich uvádění zde by bylo nadbytečné.12. Pro účely projednávané věci bylo podstatné, že žalobce uplatnil dva nároky. Jeden (náhrada majetkové újmy) spočíval v nákladech na dopravu do místa bydliště nezletilého (a žalované) a zpět, když jejich vynaložení ve dnech plánovaného styku bylo marné, neboť k realizaci styku s nezletilým nedošlo. Druhý nárok spočíval v náhradě nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách, úzkostech a smutku z toho, že nemohl být se synem, nemohl mu předávat svoje životní zkušenosti a podílet se tak na jeho výchově. Takto vymezený druhý nárok lze po právní stránce nepochybně zahrnout do práva na ochranu osobnosti, jehož dílčím segmentem je právo na rodinný život (resp. právo na soukromí) a právo na formování vztahů s rodinnými příslušníky, jež jsou součástí prvně zmíněného práva. V tomto směru lze odkázat mimo jiné na nález Ústavního soudu z 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99.13. Přestože oba dílčí nároky pocházejí ze stejného skutkového základu, tím je neumožnění žalovanou realizovat styky žalobce s nezletilým synem, každý z nich se projevuje v právech žalovaného, jenž namítal jejich dotčení, jiným způsobem. I přes tyto odlišnosti je však v zásadě pro posouzení tvrzeného zásahu do dotčených práv na místě vyhodnotit obdobné skutečnosti. Jak pro nárok z titulu náhrady majetkové újmy, tak pro nárok plynoucí z práva na ochranu osobnosti je třeba splnit několik společných podmínek.14. Mezi uvedené podmínky patří porušení povinnosti ze strany žalované, následek v podobě majetkové újmy (zde pro účely náhrady marně vynaložených cestovních výdajů) a nemajetkové újmy (smutek, duševní útrapy, úzkost, narušení práva na formování rodinného života), a