72 Co 197/2025-134 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v , adresa, jako soud prvního stupně svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované vydání osobního automobilu , Anonymizováno, , registrační značky , SPZ, (ve výroku podrobně popsaného, dále i jen „vozu“, „vozidla“ či „předmětného vozidla“), s klíčky, technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla a smlouvou o spotřebitelském úvěru ze , datum, . Výrokem II pak žalobci uložil, aby žalované na náhradě nákladům řízení (myšleno o vydání vozidla) zaplatil , Anonymizováno, Kč, Anonymizováno2. Výrokem II. pak vyhověl vzájemnému návrhu žalované a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalované , Anonymizováno, Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky , Anonymizováno, Kč od , datum, do zaplacení. Výrokem IV. pak žalobci uložil, aby žalované na náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě zaplatil , Anonymizováno, Kč.3. Soud prvního stupně po skutkové stránce dospěl k závěru, že žalobce uzavřel v roce , Anonymizováno, smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž mu byl poskytnut úvěr , Anonymizováno, Kč na nákup předmětného vozidla, zavázal se ji splatit v 84 měsíčních splátkách po , Anonymizováno, Kč, že vozidlo (které k zajištění závazku z úvěru převedl zajišťovacím převodem práva na úvěrující společnost, s níž se současně dohodl na výpůjčce vozidla) bylo pořizováno za doby trvání partnerského soužití účastníků. Splátky platil žalobce sám od prosince , Anonymizováno, do dubna , Anonymizováno, a poté od listopadu , Anonymizováno, , v mezidobí splátky úvěrům platila žalovaná. Účastníci se dohodli, že předmětné vozidlo mohla žalovaná užívat pro dojíždění do zaměstnání, aniž by žalobci samotnému něčeho hradila. Partnerské soužití účastníků skončilo v březnu , Anonymizováno, a bylo mezi nimi bylo dohodnuto, že žalovaná může předmětné vozidlo užívat dál, doplatí zbývající splátky úvěru a vozidlo se na ni následně přepíše. V dubnu , Anonymizováno, účastníci uzavřeli dohodu o majetkovém vypořádání všech svých majetkových práv a povinností, předmětné vozidlo součástí dohody nebylo.4. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že od března , Anonymizováno, se vozidlo nachází ve výlučném držení žalované, žalobce jej neužívá. V dubnu , Anonymizováno, zaplatila žalovaná za opravu vozidla , Anonymizováno, Kč. V září , Anonymizováno, žalobce vyzval žalovanou k vydání vozidla, ta jeho právo navrácení nerozporovala, žádala jej však o náhradu nákladů vynaložených na úhradu úvěrových splátek a opravu vozidla, posléze, když žalobce požadovanou úhradu nezaplatil, uplatnila zadržovací právo k vozidlu.5. Po stránce právní pak soud prvního stupně dovodil, že žalobci náleželo právo domáhat se ochrany obdobně jako vlastníku a že byl tedy osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby, svědčila mu také povinnost hradit úvěrové splátky. Stran výše popsané dohody účastníků pak dovodil, že takto uzavřeli smlouvu o budoucí kupní smlouvě ve smyslu § 1785 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisu, pozdějších, „o. z.“, že žalovaná tak placením jednotlivých splátek hradila kupní cenu vozidla, nikoliv leasingové nájemné, že ujednání zůstalo v platnosti i po ukončení soužití účastníků, že k jeho změně došlo až ve chvíli, kdy žalovaná nesouhlasila s požadavkem žalobce na zaplacení dříve uhrazené akontace , Anonymizováno, Kč a sdělila, že za takovýchto podmínek již o vozidlo zájem nemá, což žalobce akceptoval. Soud prvního stupně měl za to, že takto se účastníci dle § 1981 o. z. dohodli na zániku smlouvy o budoucí smlouvě kupní, že jim dle § 291 odst. 1, 2 o. z. vzniklo právo navrácení toho, co kdo z nich plnil, že žalovaná tak měla právo na vrácení toho, co plnila v souvislosti s užíváním vozidla. Současně však měl za to, že v rámci partnerského soužití není běžné, aby si partneři „kompenzovali“ užívání jednotlivých věcí, které se v domácnosti běžně nachází a slouží potřebě jejich či celé rodiny, proto nepřisvědčil žalobci, že by měl za dobu trvání partnerského soužití právo na náhradu za užívání vozidla žalovanou.6. Náklady na opravu vozidla, vynaložené žalovanou, měl soud prvního stupně za náklady poctivého držitele, na jejichž náhradu má žalovaná nárok podle § 997 odst. 1 o. z. Dovodil tak, že žalovaná má proti žalobci existující pohledávky a že po zániku družského poměru se stala oprávněným držitelem vozidla, že tak zadržovací právo uplatnila řádně na základě platného právního důvodu, přičemž účinky zadržovacího práva trvají i nadále, nedošlo k jeho zániku. Proto žalobu žalobce na vydání vozidla (a jeho příslušenství) zamítl a naproti tomu vyhověl vzájemnému návrhu žalované na zaplacení částky 106 348 Kč příslušenstvím.7. Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním žalobce, a to z důvodu uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění předpisů pozdějších, dál jen „o. s. ř.“ Nesouhlasil především se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě s tím, že nic podobného konečně žádný z účastníků ani v řízení netvrdil, neexistovalo mezi nimi ujednání o kupní ceně vozidla (zda mu žalovaná má zaplatit i akontaci ve výši , Anonymizováno, Kč, nahradit jím zaplacené splátky). Za fabulaci pak měl závěr soudu stupně o dohodě účastníků o zániku závazkového vztahu založeného smlouvou o smlouvě budoucí. Namítl, že soud nemůže ze své iniciativy nahrazovat povinnost účastníků tvrdit rozhodné skutečnosti tím, že by sám doplňoval či měnil skutková tvrzení. Závěr soudu prvního stupně měl za byl překvapivý a nepředvídatelný. Stejně tak za nespravedlivé, tendenční a jednostranné měl závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovaná byla oprávněná benefitovat z užívání jeho věci, a to jak v průběhu jejich soužití, tak i po jeho skončení, aniž by byla povinna nést náklady s tím spojené (opravu vozidla či splátky úvěru). Měl za to, že není důvodu hodnotit rozdílně srovnatelné právní nároky – užívání jeho vozidla žalovanou na straně jedné a placení splátek úvěru žalovanou, v obou případech za trvání soužití účastníků. Stran nákladu vynaložených žalovanou na opravu vozidla pak rovněž namítl, že soud prvního stupně se nezabýval povahou vynaložených nákladů, tedy zda se jedná o nutné či účelně vynaložené náklady nebo o obvyklé udržovací náklady.8. Namítl též, že žalovaná uplatnila zadržovací právo v rozporu se zákonem, neboť on jí ničeho nedluží, žalovaná pak navíc nejméně po dobu od , Anonymizováno, . do , datum, užívala vozidlo přes jeho sdělení, že s jejím užíváním nesouhlasí. Měl za to, že takovému protiprávnímu jednání nelze poskytovat ochranu. Dále namítl, že soud prvního stupně ignoroval účinky účastníky uzavřené dohody o majetkovém vypořádání, kterou byly vypořádány veškeré jejich majetkové vztahy, že tak soud z předmětu dohody svévolně vyloučil některé majetkové vztahy. Konečně ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé namítl, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav a opomenul se vypořádat s navrženými důkazy, když se blíže nezabýval charakterem žalovanou vynaložených nákladů za opravu vozidla, pominul jeho návrh důkazu znaleckým posudkem ke zjištění ceny obvyklého nájemného za užívání vozidla. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, jeho žalobě na vydání automobilu vyhověl a vzájemný návrh žalované v plném rozsahu zamítl, jemu pak přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, které též vyčíslil.9. Žalovaná s rozsudkem soudu prvního stupně souhlasila, odvolání žalobce měla za nedůvodné. Uvedla především, že jestliže součástí dohody účastníků bylo, že vozidlo bude do vlastnictví žalované převedeno poté, co ona uhradí zbytek úvěrových splátek, obsahuje taková dohoda veškeré náležitosti zákonem vyžadované pro posouzení daného právního jednání jako smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Uvedla, že žalobce později v rozporu s dohodou účastníků požadoval nad rámec domluvené kupní ceny rovněž úhradu akontace ve výši , Anonymizováno, Kč, s čímž žalovaná nesouhlasila a účastníci se dohodli na ukončení smlouvy, že tak odpadl právní důvod (myšleno zjevně plateb splátek úvěru žalovanou). Za správný měla závěr o tom, že není běžné, aby si partneři v rámci partnerského soužití navzájem hradili užívání jednotlivých věcí užívaných běžně v domácnosti, že žalobce nikdy náhradu za užívání automobilu po ní nepožadoval. Tvrzení žalobce, že nesouhlasil, aby žalovaná automobil užívala bezplatně, měla za účelové, učiněné až v reakci na rozpad partnerského vztahu. Měla i za to, že žalobci nevzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ani za dobu po ukončení partnerského soužití, neboť mezi účastníky nebyla pro toto období uzavřena dohoda, na základě které by měl žalobce obecně nárok na náhradu za užívání automobilu žalovanou nad rámec ujednání o placení úvěrových splátek. Uvedla též, že rozsudek soudu prvního stupně není překvapivý, že povinností soudu nebylo upozorňovat účastníky na změnu právního posouzení, měl-li k dispozici v