74 Co 101/2024-227 — Krajský soud v Brně

1. Žalobou podanou k Okresnímu soudu Brno – venkov (dále jen „soud“ či „okresní soud“) dne 8. 11. 2021 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 583 423,52 Kč s úrokem ve výši 8,25 % ročně od 8. 11. 2021 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 8. 11. 2021 do zaplacení. Tvrdil, že s žalovanou uzavřel dne 15. 5. 2017 smlouvu o úvěru (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě poskytl žalované částku 593 140 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 11,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 8 553 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek, žalobce proto úvěr zesplatnil k 3. 3. 2021. Částka 583 423,52 Kč sestávala z dlužné jistiny ke dni podání žaloby (538 793,43 Kč), úroku (požadovaného ve výši zákonného úroku z prodlení) kapitalizovaného ke dni podání žaloby (23 392,21 Kč) a zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni podání žaloby (21 237,38 Kč). Na jednání konaném dne 10. 10. 2022 soud věc rozhodl rozsudkem pro zmeškání č. j. 34 C 187/2022-135 (dále jen „první rozsudek“), ve kterém uložil žalované zaplatit žalobci částku 267 379 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 8. 11. 2021 do zaplacení a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 15 048,30 Kč (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 300 996,22 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 538 793,43 Kč od 8. 11. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 271 414,43 Kč od 8. 11. 2021 do zaplacení (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).2. První výrok rozsudku soud odůvodnil § 153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a tím, že vyšel z tvrzení žalobce, že s žalovanou uzavřel Smlouvu, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr ve výši 593 140 Kč, na který uhradila 325 761 Kč. Proto uložil žalované zaplatit žalobci částku 267 379 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 3. 2021 do zaplacení.3. Druhý výrok rozsudku soud odůvodnil tím, že z nesporných tvrzení v podané žalobě, a listiny označené jako „Posouzení úvěruschopnosti žalované“, vyplývá, že žalobce poskytl žalované úvěr, aniž se zabýval reálnými příjmy žalované a ohledně jejích výdajů vyšel pouze ze statistických údajů. Proto posoudil Smlouvu jako neplatnou dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.4. Proti II. a III. výroku rozsudku podal žalobce odvolání. První výrok nabyl samostatně právní moci.5. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 9. 1. 2024, č. j. 74 Co 240/2022-172, zrušil II. a III. výrok prvního rozsudku a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud (mimo jiné) vytkl okresnímu soudu, že ve vztahu k části předmětu řízení, o které rozhodl II. výrokem, na jednání neprovedl dokazování, přesto, že obsahem spisu byly relevantní důkazy (výpisy z účtu žalované vedeného žalobcem v období bezprostředně předcházejícím uzavření Smlouvy), ze kterých mohl učinit ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti skutková zjištění o výši příjmů a výdajů žalované ve sledovaném období. Odvolací soud okresnímu soudu uložil, aby v dalším řízení provedl dokazování listinami založenými v soudním spise, případně se (po poučení dle § 118a o. s. ř.) vypořádal s dalšími důkazními návrhy žalobce k tvrzenému řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalované.6. V záhlavní označeným (druhým) rozsudkem soud zamítl žalobu o zaplacení částky 300 996,22 Kč s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 538 793,43 Kč od 8. 11. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 271 414,43 Kč od 8. 11. 2021 do zaplacení (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).7. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti:a) Dne 15. 5. 2017 žalobce a žalovaná uzavřeli Smlouvu, ve které se žalobce zavázal poskytnout žalované částku 593 140 Kč, kterou měla žalovaná uhradit spolu s dohodnutým úrokem měsíčními splátkami po 8 553 Kč do 20. 5. 2027.b) Před uzavřením Smlouvy posuzoval žalobce úvěruschopnost žalované prostřednictvím listiny „Posouzení úvěruschopnosti klienta“, ve které žalovaná v rámci žádosti o úvěr uvedla výdaje ve výši 1 000 Kč. Žalobce vyšel z příjmu žalované ve výši 18 000 Kč měsíčně a stanovil životní výdaje žalované podle svého interního ekonomického modelu pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji o životním minimu a normativních nákladech na bydlení na částku 6 130 Kč měsíčně. Zohlednil, že žalovaná splácí na úvěr, který měl být Smlouvou konsolidován, 8 550 Kč měsíčně, a na revolvingový úvěr 1 650 Kč měsíčně.c) Žalobce poskytl žalované úvěr dne 15. 5. 2017 bezhotovostním převodem v částkách 572 501 Kč a 20 639 Kč.d) Žalovaná z titulu Smlouvy uhradila ve splátkách celkem 325 761 Kč.e) Dopisem ze dne 3. 3. 2021 žalobce úvěr zesplatnil a vyzval žalovanou k úhradě částky 538 794 Kč. Dopisem ze dne 19. 10. 2021 žalobce vyzval žalovanou k úhradě částky 574 039,63 Kč před podáním žaloby.f) Z výpisů z účtu žalované za období od června 2016 do května 2017 soud zjistil pouze to, že zůstatky žalované na účtu v uvedeném období se pohybují v řádu stokorun až nižších tisíců korun. K vyrovnání zůstatku na účtu žalovaná pravidelně využívala různých finančních služeb (položky „, Anonymizováno, “).8. Při právním hodnocení věci vyšel soud z § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), § 3 odst. 1 písm. c), § 75, § 78 odst. 1, § 84 odst. 2, § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a rozsudků Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 , Anonymizováno, proti , Anonymizováno, a Krajského soudu v Brně sp. zn. 27 Co 12/2020 a sp. zn. 27 Co 80/2021, načež učinil následující právní závěry:9. Žalobce před uzavřením Smlouvy řádně neprověřil úvěruschopnost žalované, neboť nezjišťoval její skutečné výdaje, ale spokojil se pouze se statistickými údaji z vlastního informačního systému, navíc v situaci, kdy příjem žalované měl činit 18 000 Kč měsíčně, žalovaná měla po uzavření Smlouvy hradit měsíčně splátky ve výši 10 203 Kč, a uvedla, že má měsíční výdaje pouze 1 000 Kč a jiné závazky 0 Kč, což neodpovídalo skutečnosti. Žalobce se v této situaci reálnými výdaji žalované nezabýval a nepožadoval jejich doložení, vycházel pouze ze statistických údajů. Žalobce tak úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy řádně neposoudil, resp. posuzování prováděl pouze formálně.10. K žalobcem odkazovaným rozhodnutím ve vztahu k možnosti užití ekonomických modelů při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr před uzavřením smlouvy (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 506/2020 a Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1522/2020), soud uvedl, že takové modely lze využít pouze v situaci, kdy jsou současně zjištěny relevantní údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, ze kterých následně užití ekonomického modelu vychází, k čemuž však v posuzovaném případě nedošlo.11. Na tomto základě soud posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že v pravomocném I. výroku prvního rozsudku již uložil žalované (která žalobci na poskytnutý úvěr 593 140 Kč uhradila 325 761 Kč) zaplatit žalobci částku 267 379 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 8. 11. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení kapitalizovaný od 4. 3. 2021 do 7. 11. 2021 částkou 15 048,30 Kč, ve zbývající části žalobu zamítl.12. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil § 142 odst. 2 o. s. ř. a tím, že v řízení úspěšnější žalované v řízení žádné náklady nevznikly.13. Proti druhému rozsudku podal žalobce odvolání. Měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením Smlouvy. Žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházel z údajů poskytnutých elektronicky žalovanou, jejichž správnost a úplnost ověřil a doplnil o údaje získané z vlastních databází, především z údajů z osobního účtu žalované, který vede od roku 1995. Dále získal údaje z externích databází – insolvenčního rejstříku a centrálního registru dlužníků. Pro ověření výdajů využil interní ekonomický model, který pracuje se statistickými daty a aktuálními výdaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Popsaným postupem zjistil (ověřil), že příjmy žalované činí 18 000 Kč, výdaje 6 130 Kč, úvěrové zatížení před poskytnutím nového úvěru 10 200 Kč (z toho úvěr se splátkou 8 550 Kč byl konsolidován předmětným úvěrem) a po poskytnutí úvěru bude činit 10 203 Kč. Žalované tak na úhradu životních nákladů zbývala částka 7 797 Kč. Ze zjištěných skutečností vyplynulo, že žalovaná je schopna ze svých příjmů platit splátky úvěru a ještě jí zbude dostatečná částka na úhradu dalších nutných výdajů. Žalobce tedy neměl důvod pochybovat o schopnosti